Znovu začíná pršet. Mia už déšť nenávidí, protože jí toho osudného dne vzal sestru. Proklíná všechny mořské bohy, ryby a tvory - nikdo nepomohl, když bylo potřeba. Náhle cítí otcovu ruku na svých zádech.

„Nechtěla jsi náhodou jít za Joelem? Už před deseti minutama jsi tam měla být."

Mia se rychle zvedá, usměje se na otce a jde ke dveřím. Vzpomínky jsou naprosto všude - u těchto dveří ji viděla skoro naposledy. Zavírá oči, které se znovu zaplňují slzami, a odchází za svým nejlepším přítelem, který čeká venku, kde už neprší, před jejich domem.

„Zdar, kam to bude tentokrát?" usmívá se Joel a podává jí malou krabičku.

„Co je to?" otáže se překvapeně dívka.

„Dárek k narozeninám," zazní v odpověď. To ne, já mám dneska narozeniny a ani jsem si na to nevzpomněla, pomyslí si, když celá rudá rozbaluje balíček. Uvnitř je přívěsek - modrý delfín. Rozesměje se a skáče kamarádovi kolem krku. „Děkuju," šeptne.

„Uh, nemáš zač. A teď už pojď, ať stihneme aspoň nějakou část ostrova, než začne pořádná bouřka, co bude trhat stromy," zavelí Joel, načež jej Mia následuje.

Proplétají se mezi palmami, snaží se vyhýbat ostrým kamenům a skákají přes kaluže, aby se dostali k jejich dnešnímu cíli - malé opuštěné skalce na jižní části ostrova. Nikdy tam nebyli, protože rodiče ani jednoho z nich nechtěli pustit tak daleko. Ode dneška je už ovšem oběma patnáct, jsou tedy pokládáni za skoro dospělé, takže si mohou chodit po celém ostrově.

„Hele, co tam jako budem dělat? Je to jenom malá skála. Tam nám ta zábava asi nevydrží moc dlouho. Takže co pak?" ptá se zvědavá Mia, když zrovna přelézá jeden obrovský balvan. Joel se na ni otáčí a ďábelsky se mu leskne v očích.

„Půjdeme se koupat do oceánu."

Po tomto prohlášení se dívka zastavuje a dává si ruce v bok. „Tak to teda ne! Tam nesmíme. Naši říkali, že je to moc nebezpečný. A navíc mi tam zmizela sestra," zamumlá a sklopí hlavu, aby nebyly vidět slzy, které jí stihly stéct po tváři. Chlapec k ní však přijde, jednu setře a obejme ji. Ví, jak je to pro ni těžké, chtěl jen, aby si užila narozeniny.

„Dobře, do vody nepůjdeme. Ale mušle by se sbírat daly, no ne? Třeba tam najdeme i nějakou s perlou a budeš mít další ozdobu na ten tvůj jedinečnej řetízek." U slova řetízek prsty naznačí uvozovky, neboť se jedná o pouhý kožený provázek uvázaný na dívčině krku.

Mia se pousměje a rozcuchá mu jeho hnědé kučeravé vlasy. Zná ho moc dobře na to, aby dokázala předvídat, co udělá, takže rychle odskakuje, jinak by skončila mezi kaktusy. Joel ji však stíhá chytit za kousek sukně, takže se oba skutálejí až na pláž, kde po sobě začínají házet písek, malé kamínky a mušle.

Po půl hodině nelítostného boje se zvedají, oprašují si věci a chtějí pokračovat v cestě. Ani jeden z nich však nemá přehled, kde se nacházejí.

„Kudy máme jít teď?" vyzvídá nervózní dívka a snaží se rozpomenout se, kterým směrem tak mohli přijít. Bohužel marně, na obou stranách jí to připadá stejné, ani skalku, na kterou měli původně zamířeno, nevidí.

„Upřímně nevím, Mio. Ale podle toho, kde je slunce, tak máme jít asi tudy," řekne a ukáže vpravo. Oba jen pokrčí rameny a jdou tím směrem. Doufají, že je to správně, na ostrově se totiž ještě nikdy neztratili. Ani jedinkrát. Naštěstí ale zjišťují, že šli opravdu dobrým směrem, protože skála je od nich nedaleko.

,,Kdo bude poslední, je shnilej pukavec!" vykřikne náhle Mia a rozbíhá se k bílé skalce tyčící se nad palmami. Než Joel stíhá pochopit význam jejího prohlášení, už mu mizí v dáli. Rychle běží za ní, ale je mu jasné, že tentokrát prohrál. Celý den mu bude říkat pukavče a někdy možná přihodí i nějakou poznámku o tom, že by se měl jít vykoupat. Na vrchol skály vážně dobíhá jako druhý, oba jsou upocení, zadýchaní, ale usmívají se.

„Koukej! Duha!" vyjekne chlapec a ukáže kamsi do dálky. Dívka mhouří oči, snaží se zaostřit a nakonec ji vidí. „Je nádherná," podotkne a posadí se na skalku. „Víš, co jsem si vždycky myslela? Že na konci duhy čekají ti, které máme rádi, ale už tu s námi nejsou. A tou duhou nám ukazujou, jak jsou šťastný. Chápeš, ne? Ty veselý barvy... Já vím, je to pitomost," zadrmolí rychle a chce se zvednout, když ji zastaví ruka na jejím levém rameni. Joel si sedá vedle ní a prohlíží si moře.

„Myslíš, že je tam i Lili? A říká ti, jak moc dobře se má?" Mia chvíli neodpovídá a hraje si s malým delfínkem mezi prsty. Pak se zadívá na duhu a zamračí se.

„Já nevím, čím to je, ale mám pocit, že moje sestra není mrtvá. Podle mě se prostě neutopila. Jenom je tam dole. S tou všemožnou havětí. Ale mrtvá není," odpovídá zamyšleně při pohledu na divoký oceán.

Další kapitola zde. A zase takhle pozdě/brzo... :D Asi bych to mohl zkoušet psát přes den...
No snad se líbila, případný chyby a připomínky hažte do komentů. ;)

Petr