„Klid, klid, určitě jsem se neztratila někde... tady, kde je to samá nebezpečná ryba. A jak se vůbec mluví s těma rybama?" Miu už přepadají další chmurné myšlenky, zároveň se jimi ale snaží zapomenout na to, co se stalo asi před hodinou. Čuměla na mě kost, probleskne jí hlavou a ona ustává v plavání, promne si obličej a zhluboka se nadechne.

„Pořád je tu možnost, že přežil. Že mu jenom ukousnul kus nohy, ale někdo Joelovi pomoh', a teď žije." Bohužel i jí se to zná poněkud přehnané, protože přežít útok žraloka není jen tak a navíc široko daleko nikdo nebyl.

„Tak a dost, pobrečím si pozdějc, teď jdu najít Lili," rozhodne a plave dál.

Po chvíli na sobě ale cítí cizí pohled, a tak se rozhlíží, jestli ji někdo nepozoruje. Malý a rychle se pohybující stín ji v tom utvrdí, rychle jí ale dochází, že musí něco být na hladině nebo alespoň kousek pod ní. Zvedá hlavu a ztuhne překvapením, když spatří mořskou pannu. Opravdovou, nefalšovanou a krásnou mořskou pannu: zelené vlasy se jí vlní, modrozelený ocas pokrytý šupinami je silný a dlouhý a namodralé škeble na jejím hrudníku se ve světle, které proniká skrz hladinu, jen lesknou. Panna připlave blíž a začne si ji zvědavě prohlížet, nepřijde jí nepatřičné ani to, že Miu očichá.

„Nevoníš jako ryba nebo mořská víla. Smrdíš jako mokrý pes." Aha, díky, to jsem určitě chtěla slyšet, myslí si Mia, ale radši se snaží svou otrávenost nedávat najevo.

„Jo, já nejsem nějaká mořská kreatura, jsem člověk," ušklíbne se a čeká, co na to řekne mořská panna. Ta ale při slově „člověk" zbledne a odplave o kousek dál, jako by snad Mia byla jedovatá. „Tady nemáš co dělat, sem lidi nesmí."

„Já vím. Hledám svojí sestru, kterou mi vzala ta vaše Hlubina, měla jsem tu ještě kamaráda, ale toho pokousal žralok a on tam pravděpodobně někde už umřel, takže jsem tu sama, v podstatě jsem se ztratila a dost by se mi hodila pomoc," vychrlí ze sebe rychle a doufá, že jí mořská panna rozumí a chápe, co se jí snaží říct.

„Tvého... přítele je mi líto, ale i tak tu nemáš co dělat. A navíc už máš být mrtvá, lidi pod vodou neumí dýchat," pronese tiše, jako by se bála, že tím Miu urazí a ona jí za to utrhne hlavu.

„Dobrej postřeh. Ale musim tě zklamat, mám Vládcovo požehnání, takže tu můžu plavat a dejchat a bůhví co ještě. A teď bych ocenila, kdybys mi řekla, kde najdu tu Hlubinu." Vypadá to, že tato slova konečně výmluvy druhé dívky zastavila, protože jen zírá před sebe a kouše si modré rty. „Tak fajn, zavedu tě tam, ale jenom proto, že stejně nemám co dělat a navíc je mi líto, že si Hlubina vzala i tvojí sestru... Ale až budeme blízko, mizím a ty se o mně ani nezmíníš, platí?"

Mia si ani nemusí rozmýšlet odpověď, proto automaticky kýve a s tichým „platí" se pousměje. „Jo a mimochodem, jmenuju se Namwali, co ty?" šeptá mořská panna.

„Já jsem Mia. A myslím si, že budeš muset plavat trochu pomalu, protože já nemám ocas," poznamená dívka a doufá, že jí Namwali vyjde vstříc. Naštěstí ji mořská panna vážně pochopí a plave pomaleji než jindy, takže jí Mia bez problému stačí. Půl hodina úmorného plavání ale lidskou dívku rychle vysiluje, takže se obě zastavují u korálového útesu, kde kolem nich plavou různé pestrobarevné rybky a zvědavě si je prohlížejí, nejedna z nich se dokonce zastaví a dlouze Miu zkoumá svým rybím pohledem.

„Ty nejsi zdejší," pronese drze malý klaun očkatý a očekává, co mu tenhle vetřelec udělá. Mia se ale jen usmívá, poté se skloní a tiše povídá: „To už jsem si stihla všimnout, klauníku, já jsem totiž největší zlo, co sem mohlo přijít. Já jsem člověk!" Na konci zvýší hlas, aby ji každý slyšel. Kupodivu všechny ryby náhle ustávají  pohybu a natáčí se směrem ke kříčící dívce. „A bacha! Mám požehnání Vládce moří, takže tu můžu bejt, jak dlouho budu chtít!" vykřikuje nadšeně dál a vůbec si neuvědomuje, že ryby jsou čím dál ostražitější a Namwali jí ukazuje, aby přestala mluvit, jinak se něco stane.

Jenže dívka je jako opilá, směje se, mává rukama a dál křičí, že si může dovolit naprosto cokoliv a nikdo jí v tom nezabrání. Namwali ji ale rychle popadne za ruku, otočí směrem k sobě a podívá se jí zpříma do očí.

„Přestaň, ty hloupá škeble, ještě rozhněváš Vládce, on ti přízeň sebere a o záchraně sestry si můžeš nechat leda zdát." Vidí, že se jí daří udeřit hřebíček na hlavičku, protože Mia se uklidňuje a přestává řvát na všechny strany.

„Fajn. Tak teda plavem dál," odsekne uraženě.

Další je tu a jo, je kratší. :D Názory pište do komentů. :D