Když se Nii konečně dostal do města, byla už hluboká noc. Ulice byly zahalené hustou tmou a mlhou a jen občas někde poblikávaly pouliční lampy. Ve velké většině oken bytů a domů už se také nesvítilo.

Proč si neznámý vybral zrovna tuhle dobu na setkání?

Nii potřásl hlavou a opatrně pokračoval dál směrem k náměstí, zatímco ho chladný vzduch příjemně chladil na tvářích, ale zároveň  mu z toho všechno přejížděl mráz po zádech. Ale mohlo to být i kvůli mírnému strachu, spíš nejistotě, kterou černovlásek cítil.

Ve městě nebyl už dlouho. Naposledy to bylo, když je jejich trenéři odvedli na základnu do lesa. Beze slov a bez jakéhokoli vysvětlení.

Když Nii dorazil na náměstí, zmocnila se ho mírná úleva. Tady ještě pár lidí chodilo, většinou už ale byli na cestě domů. Opatrně se tedy posadil na lavičku a čekal, zachumlaný do svého teplého kabátu.

Dlouho dobu se nic nedělo. Nikdo nepřicházel, lidé jen odcházeli.

Je to past, Reito?

Co já vím. Radši ještě chvíli počkej, ty nedočkavče.

Šálička si trochu rozklepaně povzdechl a v duchu přikývl. Jediné, co mu zbylo bylo spolehát na to, co se naučili na trénincích a pak i případně na Reita. Démon nevypadal nějak neklidný, dokonce si občas pobrukoval nějaké neznámé melodie. Jaksi... Melodie uchu ne zrovna příjemné, něco jako z hororů, na které se Nii už od mala (i přes Bravovo přesvědčování) odmítal dívat.

Přestaň si zpívat, Reito.

Copak? Ty se bojíš? Nebo tě to ještě víc znervózňuje? poškádlil ho hlásek.

Ne, protočil Nii očima, ale musím se soustředit na jiné věci a když mi hučíš do hlavy, okolí se vnímá celkem těžko.

Reito projednou nic nenamítal. Když myslíš.

„Tak tady jsi, Nii," ozval se za ním náhle jemný, tichý, melodický hlas. Osoba mu položila ruku na rameno.

„Ah –" Nii okamžitě vystřelil ze sedu a prudce se na neznámého otočil. Pak strnul a už nevydal ani hlásku, jen rozklepaně zíral.

Osoba měla totiž na hlavě masku. Masku, která vypadala jako lebka jelena, úplně stejná, jakou měl ten člověk, kterého Nii kdysi potkal. Přeci jen... Od toho setkání byl Reito v jeho hlavě. Co se tedy může stát teď, když potkal dalšího 'jelena'?

„Kdo –" kníkl, ale nezmohl se pokračovat.

„Nemám v plánu ti ublížit," uklidňovala ho osoba stále tím jemným hlasem, jako když matka uspává své dítě a tiše mu zpívá ukolébavku.

Chce mě zhypnotizovat?! panikařil Nii v duchu. Reito vybuchl smíchy.

„Tady není nejlepší místo na popovídání si. Navrhuji, abys šel za mnou. Znám jedno místo."

Osoba ani nečekala na odpověď a rozešla se pryč.

Nii si povzdechl. Byla to nabídka, ale hluboko uvnitř tušil, že nemá na výběr. Působilo to trochu jako jinak podaný rozkaz. „D-dobře..." zamumlal a rozběhl se za neznámým.

Oba dva mlčky procházeli uličkami. Nii se pro jistotu držel trochu dál, se rty pevně semknutými nervozitou.
Celou cestu bylo ledové ticho a v nočním vzduchu se vznášel pouze klapot bot obou osob.

Takto šli zhruba pět minut, když náhle 'jelen' prudce zabočil a pevně sevřel Niiho ruku, tahajíc ho za sebou.

Chlapec vydal tlumený, vyděšneý výkřik, ale byl rychle umlčen. Oba dva se pak opět dostali na místo, jež bylo aspoň trochu osvětleno chabým, blikotajícím světlem pouličním lamp.

„Tady," pozvedl tajemný ruku a namířil ji na malou kavárničku.

„V-vždyť je asi deset večer! P-přece musejí mít zavřeno!" zaprotestoval Nii. Nedalo se však poznat, jestli je jeho koktání, tedy klepání, zapříčiněno strachem nebo zimou.

„Pochybuješ snad o mých znalostech? Byl to můj návrh sem jít." V hlase druhého zúčastněného nebylo slyšet ani trocha soucitu s Niiho strachem. Bez jakéhokoli dalšího slova se znovu rozešel pryč, směrem ke kavárně, opět ponechávajíc ohromeného černovláska nehybně stát.

Nii si pobouřeně odfrkl, pokusil se zhluboka nadechnout a klopýtavě vyšel vpřed. Ruce si radši strčil do kapes, aby jejich třesot nebyl tak zřetelný. Od nosních dírek mu vystupovaly malé obláčky páry, poletující ve vzduchu.

Tak... právě mě neznámá osoba vede někam bůhví kam do staré, polorozpadlé budovy.

Nii však přeháněl. Kavárnička vypadala poměrně rozkošně a neškodně. Vedoucí osoba už však byla dávno uvnitř, proto se Nii konečně vrhl za ní, doufajíc v možnost ohřát se.

„Tak tady jsi," ozval se ten melodický hlas znovu. Člověk s jelení maskou už dávno seděl za stolečkem potaženým tyrkysovým ubrusem. Vůbec, celá kavárna byla sladěná do modrozelené, připomínající Niimu barvu moře. Vládla tu jakási podivná, příjemná atmosféra. Šálička se ale vzpamatoval a zavrtěl hlavou, nesměl zapomínat v jaké situaci se nachází, nenechal se zmanipulovat přátelským ovzduším.

„Tak sedneš si?" zaznělo už trochu podrážděněji.

„J-jistě." Chlapec pohotově odtáhl židli od stolu a posadil se na ni. Ruce si složil na klín, ale v nervózním kmitání pokračovaly.

Neznámý zmateně naklonil hlavu na stranu a opět se vrátil k přátelskému tónu: „Uvolni se. Já přece nekoušu."
Pak náhle vstal. Nii okamžitě začal panikařit, myšlenky mu horlivě sepisovaly všemožné scénaře o tom, co se asi teď stane, ale byl natolik paralyzován, že se ani nepohnul.

Ozvalo se jakési klapavé ťuknutí, a Nii už už chtěl vyjeknout, ale v tu chvíli se celá místnost rozzářila barevnými světýlky. 'Jelen' se pouze chystal rozsvítit stropní svítidla... A černovlásek si povzdechl a sklopil hlavu, nechajíc se zabalit do dečky studu. Vždyť on už je vážně příšerně paranoidní...

„Co ještě mám udělat, abys mi důveřoval...?" obrátil se na něj tajemný trochu vyčítavě.

Nii se pozastavil. Co? Přesně tak, co po tom člověku (je – li to tedy vůbec člověk) vlastně chce? Zalitoval, že zareagoval tak rychle.

„Sundej si masku."

Kavárnou se po vyslovené prosbě – ne, příkaze – rozlehlo ticho. Černovlásek znovu začal litovat všeho, co řekl. Co se může skrývat pod maskou? Nebylo trochu naivní si přát zrovna tohle? Jak osoba sedící naproti němu může zareagovat...? Hlavou se mu rojilo spoustu otázek.

K jeho překvapení však odpovědí bylo pouhé, lehounce vyslovené „Fajn."

Osoba zvedla ruce k hlavě a Nii si všiml, že na nich má vytetované jakési bílé ornamenty. Pevně sevřely rohy jelena a strhly masku z hlavy.

A Niimu se jen zatočila hlava. Překvapeně vypoulil oči, klesla mu čelist.

Teď naproti němu neseděl záhadný zamaskovaný člověk, z kterého čišel strach, nýbrž vzrůstem malá dívka s krátkými, rovně střiženými bílými vlasy a smaragdovýma očima po okrajích zdobených sněhově bílými řasami.

„Tak řekneš něco?" špitla jemně, líčka se jí zbarvila do růžova. Zahanbeně sklopila pohled k zemi.

„Y-yūyo?!" dostal ze sebe chlapec konečně. Až teď mu to došlo...! Až teď v té dívce konečně spoznal sestřičku, která ho léčila v nemocnici...!

„Ano, ano... Jsem to já," vzchopila se i ona, „a není náhoda, že jsem vyhledala zrovna tebe. Máme si o čem dost povídat. O démonech."

Černovlásek okamžitě zbledl. Stále v něm však slabým plamenem hořela naděje, že dívka třeba přes to všechno nemyslí démony... jako třeba Reita.

„Je jich víc. Myslím těch, jako je Reito."

Naděje pohasla, stejně jako Niiho pochmurný, skomírající úsměv.

„Přece ti došly ty dopisy, ne...? Notak, Nii, nesnáším, když takhle mlčíš!"

„P-promiň... Jen mě nadmíru děsí fakt, že o Reitovi někdo ví. Vždyť... vždyť já o něm doteď ani nevěděl!" zajíkl se. V tu chvíli mu došlo, že Reito je nějak podivně zticha. Chlapec totiž očekával rýpavé poznámky v souvislosti s jeho obavami a paranoiou předtím.

„Vím toho víc než ty," povzdechla si bělovláska a unaveně si opřela hlavu o dlaně svých rukou.

„Tak... to bys mi asi něco mohla povědět," řekl Nii konečně tónem, který už zněl trochu klidněji.

„Heh... Od toho tu jsme," zašklebila se, a Niiho zahřálo u srdce, že tihle dva spolu přesto všechno dokážou mluvit mírumilovně a vesele, jako přátelé. „Čím bych jen začala? Otázky o Reitovi jsi nezodpověděl zrovna bravurně... Takže... co by tě zajímalo? Možná... možná bych prostě mohla začít tím, že v tomhle světě nejsou všichni lidé stejní... Malé procento z lidstva je totiž speciálně "obdarováno", ale inu... žádný "dar" to tedy není. Máme v sobě démony, kteří s námi žijí... A je jen na nás, zda je akceptujeme a jak s nimi vynaložíme. Někteří se se svými démony neustále přou... Jiní v nich najdou nejlepší přátele..."

„A tys mi diagnostikovala schizofrenii!" zvolal, skákajíc jí do řeči. Na rtech se mu houpal pobavený úsměv.

„Měla jsem se snad prozradit?" pozvedla dívka obočí. „Já... já, stejně jako ty, patřím k těm pár procentům." Znovu stydlivě sklopila pohled.

Nii ještě jednou vyvalil oči. „Ty... máš taky nějakého... démona?"

„Ano..." přisvědčila, „jmenuje se Iyasu... Věděl jsi, že každý démon je tak trochu schopný něco ovládat? Určitě sis všiml, jak je Reito schopný manipulovat s bolestí. Musím říct, že mi v nemocnici pěkně ublížil!" zasmála se. „Nebýt Iyasu, která je shodou okolností démonem schopným léčit, byla bych mrtvá." Nad tou představou jen pokrčila rameny.

„Mrtvá? To to proneseš tak lehce?" zamračil se černovlásek.

„No a?" pozvedla obočí a rty se jí nezaujatě zvlnily do podivné grimasy, „oh... ty to vlastně ještě nevíš. My... máme díky démonům různé "superschopnosti", jak by se normálně řeklo. Ovšem... každý plus musí být vyvážen mínusem a pro nás je ten mínus... krátká životnost."

Krátká životnost. Ta slova duněla Niimu v hlavě ještě velmi dlouho.

„J-jak... to myslíš...?"

„Jednoduše. Dožíváme se většinou... do třiceti pěti let. Znám jediný vzácný případ, kdy se člověk dožil až osmdesát let... A pořád žije. Ale nedělej si naděje, to je prostě výjimka," oznámila mu chladně bez špetky soucitu, jakoby to byla úplně běžná záležitost.

„N-no... soudím, že to asi vážně je fér... Když máme takové benefity... huh? Co ale nechápu je, že Reita slyším až od devatenácti... Ty 'máš' Iyasu odjakživa?"

„Pochopitelně. I ty pravděpodobně Reita, asi se jen neozval."

„Jo... Ale... Víš... Já už jednoho člověka s jelení maskou potkal. N-no a od té doby... prostě..." zakoktal se, „od té doby Reita prostě slyším."

„To je kravina. Naznačuješ mi, že vinu přikládáš tomu Jelenovi?" podivila se zelenoočka.

„N-ne!" vypískl Nii nesouhlasně. „Pouze mi to přišlo jako zvláštní shoda okolností..." Podrobnosti, jako třeba to s tou 'sebevraždou' nebo černým pytlem vynechal a uzavřel je na zámek pevně pouze do své mysli a pomyslně na ně nalepil imaginární ceduli hlásající: PŘÍSNĚ TAJNÉ. VSTUP ZAKÁZÁN.

„No, když už jsme u toho, aspoň ti vysvětlím to s tou jelení maskou. Jsme taková organizace složená jen z lidí s démony... Říkáme si Jeleni. Nenuť mě vysvětlovat ti teď proč, jsem už unavená... Každopádně, naším symbolem je pochopitelně jelen a tak vznikla ta maska. Jsme taková skupinka, bránící se proti útokům jiné organizace, což jsou vaši trenéři. Vím, že to teď zní složitě... Lidstvo se prostě bojí, že my a démoni jsme nebezpeční. Proto vláda najala vaše 'trenéry', kteří jsou ve skutečnosti velmi zkušenými vojáky. Jejich úkolem je zlikvidovat nás. Ptáš se, proč tedy trénují tebe, když jsi sám člověk s démonem? No, takhle to prostě funguje. Tréninkem vás jakoby zkouší a zkoumají, kdo z vás by mohl mít démona... Až na to na úplném konci trénování přijdou, jsi mrtvý. Proto tu také jsem, abych ti pomohla. Už v té nemocnici mi bylo jasné, o co tady jde...," dokončila svůj stručný výklad. „Otázky?"

Nii se ale nezmohl na odpověď. Hlavou mu šrotovaly všechny ty novinky... Snažil se je vstřebat. A to chudák netušil, že to byla teprve jen polovina všech věcí, co mu Yūyo plánovala povědět.

vaše trpělivé čekání jsem se rozhodl odměnit delší, ačkoli nudnější kapitolou ':D (to druhé nebyl záměr, pochopitelně). zároveň je plná vysvětlování...

děkuju za vaši podporu!

Moony❤️