„Nii, vstávej," drkl Bravo do černovlasého chlapce, unaveně ležícího na posteli.
„..Mhh..."
Nii zamrkal a posadil se.
„Dnes jdeme jedna skupina hlídat hranice, druhá jde do lesa," vysvětlil jeho kamarád.
„Huh, kam jdeme my?"
„Pokud si pohneš, zjistíme to. Rozděloval nás trenér."

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

Hlídka byla – klasicky – nudná. Nii nebyl s Bravem, přiřadili ho k Akiwe. Jaká náhoda... Vzhledem k tomu, že ho počas hlídky Akiwe ale skoro zavraždila, byl přeřazen k Akagi. Za hlídku ale stihl získat hodně ran, takže teď pobýval na ošetřovně.

Nii si přejel rozklepanými prsty po zjizvené kůži. Bolestně sykl, když se dotkl modřin.

Bolí...?

Chlapec zalapal po dechu, jakmile uslyšel hlas ve své hlavě.
R – reito? Niiho hlas byl roztřesený, stejně jako by byl i v realitě.

Hm?

N – nic... Jen jsem tě dlouho neslyšel.

Neříkej, že jsem ti chyběl.

Nii nevěděl, co odpovědět a tak jen mlčel.
Vidíš Nii. Jsi jako oni... Co už mám s tebou ale dělat... Chlapec uslyšel povzdech a bolest z jeho ruky rázem zmizela. Nii překvapeně zamrkal a rukou zatřásl.
Děkuju, zamumlal.

Dveře od pokoje se otevřely. Dovnitř vešla sestřička v bílém plášti a s bílými vlasy. I přes barvu vlasů jí ale mohlo být tak osmnáct.
„Pojďte, pane Keishi..."
„Už to nebolí – "
„No jistě, prostě pojďte," povzdechla si a jemně doddala: „Prosím..."

Nii se neochotně zvedl a uchopil nataženou ruku bělovlasé sestřičky.
Ta se na něj překvapeně podívala.
„Pane Keishi, mohl byste – "

Hlupáku, chtěla jen abys vstal. Rukou ti pouze pokynula, nechtěla, abys ji chytal, zasmál se Reito.

„Buď zticha! Já to nevěděl," sykl chlapec nahlas.
„Uhm... Dobře..." řekla tiše sestra a sklopila pohled smaragdových očí.
„Promiňte, nemluvil jsem s vámi."
„S kým tedy?" Jemný hlas sestry se rozezněl v prázdné chodbě. Prázdné.
„No... To je jedno."
Bělovlasá dívka vytáhla jakýsi bloček a nalistovala stránku NII KEISHI.
Pod tím jménem byl Niiho věk, datum narození a potom v další kolonce bylo zapsáno povrchová zranění, nalomená kost. Pod tyto názvy sestřička připsala možná schizofrenie.

Celou dobu jí chlapec hleděl přes rameno, čehož si všimla.
„To nic, jen takové poznámky."
Zamračil se na ni a už s ní nepromluvil. Měl tušení, že ani neví, co to schizofrenie je.

Dívka Niiho odvedla za jakýmsi mladým hnědovlasým doktorem.
„Děkuji Yūyo, můžeš mi ho tu nechat."
Takže Yūyo...?
„Pane, ještě jsem si s vámi potřebovala popovídat." Letmo o Niiho zavadila pohledem, naznačujíc něco ve smyslu 'omluv nás'.

Chlapec tam jen tak seděl ve vytahané noční košili. Přemítal, co ti dva dělají. Třeba tomu doktůrkovi jen říká diagnózy. Když se ale mladík v bílém plášti vrátil, Nii se napřímil a očekával to nejhorší.

Vyšetření ale proběhlo poměrně v pořádku. Jen na konci doktor k Niimu přistoupil a zasyčel mu do ucha.
„Yūyo je moje, rozumíš?"
„Nikdy jsem ten fakt nezpochybnil."
Černovlasý chlapec se zasmál.
„Hm..."
„Vaše kecy jsou absurdní, doktore. Yūyo si klidně nechte."
„Takových jako ty tu bylo mnoho. Žádný na mě ale ještě nezkoušel hrát nevinného..."
Jeho zelené oči se hněvivě blýskaly. Měly stejnou barvu jako Yūyiny, ale nikde v nich nebyla ta milost.
„S Yūyo nic nemám. Nemám o ni zájem! Dokud jste ji neoznačil jejím jménem, ani jsem neveděl, jak se jmenuje!"
„Ugh... radši vypadni..."

A s těmito slovy ho vyhodil ze dveří. A Nii si byl jistý, že oni dva se nevidí naposledy.

✦✧⋆✶✩★✩✶⋆✧✦

Z ošetřovny ho nakonec za pár dní propustili se slovy, že 'budou sledovat hlavně jeho psychiku'. Reitovi se to tedy samozřejmě moc líbilo a začal Niiho označovat za psychicky nemocného pacienta.

Ocitl se tedy zpět v té jemu staré známe jídelně. Za těch pár dní co byl pryč se nic nezměnilo – jídlo už vůbec ne.

Nii dojídal snídani a rozhlížel se okolo sebe. Nikde nikdo. Co to má znamenat? Kde je vlastně Bravo? Nebo třeba Akai?
A Lin? Pořád ještě blbne v tom lese?

Jakmile Nii vstal a odsunul židli na které seděl, zacinkala jeho vidlička. Vzhledem k tomu, že v celé jídelně se doposud jiný zvuk neozval, bylo to velmi hlasité. Spoustu lidí se na něj otočilo.

Nii jim nevěnoval jediný pohled a rychle tác odnesl pryč.

„Nii! Kamaráde, vítej zpět!" Někdo ho chytl za rameno a zatřásl s ním.
„Eh, ahoj, Bravo," usmál se nejistě Nii, jakmile zpozoroval veselé dvoubarevné oči svého kamaráda.
„Chyběl jsi mi."

Šedooký chlapec se hlasitě zasmál. „Prosímtě, byl jsem pryč asi den nebo dva!"
„Tři," opravil ho významně Bravo a přátelsky mu rozcuchal vlasy, „jak se vůbec máš? Co ruka?"
„Už je v pohodě." Díky Reitovi, dodal v duchu, aby na hlásek udělal dojem.
Podlejzáku, zasykl Reito pobaveně. Nii se ušklíbl.

„Co se tak šklebíš, šáličko?"
„Tajemství," mrkl černovlasý chlapec tajemně, „mimochodem, šáličko? To je nová přezdívka?"
„Jak jinak ti mám říkat, když máš denodenně tu samou, šedou šálu?"
Bravo se smíchem pozvedl obočí a zatahal Niiho za jmenovanou šálu.

„Heej!" Nii rozhodil ruce do vzduchu, ve snaze zachránit starou šálu před roztržením. V očích mu podivně blýsklo.
„Od koho ji vůbec máš?" zajímal se Bravo s vyzvídavým úškleblem na rtech.
„To je jedno."
„Není," přivřel jeho kamarád dvoubarevné oči.

Chlapec se šálou pokrčil rameny. „Od Arisu."
„Arisu?" Bravovi oči se ještě více naplnily zaujetím, a Nii hluboko v nich cítil i žárlivost.
„Kamarádka. Už jsme se ale roky neviděli..." Takzvaný šálička si ani neuvědomoval, že hledí čím dál více do země a nervózně si propraskává klouby na rukou.
„Dala ti kopačky?"
„Kopačky? Cože? Nikdy jsme spolu nic neměli, Bravo," informoval ho příkře.
„Proč tě nechala? To nechápu," zamumlal druhý.

Nii protočil očima a povzdechl si.
„Nenechala. Jen... Prostě musela odjet. Na venkov."
„Jak to, že musela?"
„Bravo! Nevyptávej se už, prostě to tak je!" okřikl ho zoufale.

„Fajn. Jestli chceš, nějakou ti taky upletu –" navrhl Bravo, ale to už ho šálička přerušil.
„Ne," odsekl Nii, „tahle je něco jako můj talisman. Můžeš si ji uplést, ale tuhle nesundám."
Propletl si prsty mezi jednotlivými proužky měkkoučkých vláken šály a pevně je sevřel. Pak se on i dvoubarevný chlapec za doprovodu hlubokého ticha rozešli zpět na pokoj.