Po půl hodině jsme byly na místě, tak jsme všichni vystoupily. „Hlavně si nic nezapomeňte vzít." Poučovala nás mamka. „Mami klídek nic nezapomeneme." Utěšovala jsem ji, ale nepomáhalo to. „Tak co těšíš se do školy?" zeptal se mě bratr. „Jestli se těším. Jasně, že se těším. ta škola mi změní život." Odpověděla jsem mu. „Pojďte si vzít kufry." Řekl nám táta. Všichni jsme si vzaly naše věci a šly směr intr, když jsme k němu došly tak jsme viděly ženu, která rozdávala čísla pokojů.

Po čtvrt hodině byl na řadě můj bratr, ten dostal číslo 210 to samé měl i v loni. Sam dostala 111 a teď jsem na řadě já. „Vaše jméno a přímení prosím?" „Julie Bexter" Řekla sem jí. „Ano už to mám, ale nevidím u vás číslo pokoje. Počkáte chvíli ráda bych ostatní rozdělila do jejich pokojů." „Dobře počkám, než je rozdělíte." Stoupla jsem si mimo řadu a čekám. Po deseti minutách přišel na řadu poslední člověk, nejsem si jistá, ale podle mě se jmenuje Daniel. Párkrát jsme ho viděli mluvit se Sam uvažuju, že bychom udělaly partu.

Po nějaký době za mnou přišla ta samá žena, která dávala čísla pokojů. „Moc se vám za to omlouvám, nic méně už to je vyřešené." Řekla mi. „To nevadí tak jaký mám pokoj?" Zeptala jsem se, a to co mi odpověděla mě zarazilo. „No je tu menší problém pokoj, ve kterém jste měla bydlet se renovuje, ale je tu ještě podkroví chcete ho ukázat?" „Jestli vám to nebude vadit, tak bych ho ráda viděla." Odpověděla jsem, a tak mě tam zavedla.

Nebylo to špatné byla tam velká postel, dvě skříně nejméně deset poliček s knížkami. Stěny měly bílou barvu, ale to ničemu nevadilo. „Mohlo by to být?" Zeptala se mě. „Ano to úplně stačí." Odpověděla jsem jí a ona se usmála. „Dobře, věci si tu můžete nechat teď bude prohlídka školy všichni v prvním se jí musí zúčastnit." Z dělila mi. „Rozumím." Dala jsem si věci k posteli a poté jsme vyrazily. Když jsme přišly k ostatním tak se na mě podívaly a začali si mezi sebou něco říkat, nevěděla jsem, co se děje, dokud se mě nedotkla něčí ruka, strašně jsem se vylekala. Ten, kdo se mě dotkl to taky neměl lehké, protože jsem mu šlápla na nohu a poté ho hodila přes rameno před sebe. Když ta osoba promluvila tak jsem ji poznala a omluvila se. „Sorry, brácho." Ano ta osob byl můj starší nevlastní bratr. „To bolelo." „Patří ti to, nemáš mě lekat a jestli to uděláš znovu tak to bude horší." Řekla jsem mu, ale to jsem nevěděla, co přijde dál. Někdo na mě vylil vodu, když jsem se otočila tak sem zjistila, kdo to je. V tem moment sem použila svojí moc pro vodu a vysušila jsem se, oblečení bylo lehké, ale vlasy ty byly horší musela jsem použít i vzduch. Vzduch sem ohřála a poté jím vyfoukala vlasy stejně by to udělal i fén. Když bylo hotovo tak se mě všichni dívaly. Od bratra sem věděla že se dneska prváci představí zbytku školy, je to kvůli tomu abychom nás všechny znaly a kdybychom od nich něco potřebovaly. Největší strach mám z předvedení mích sil skoro všechny ovládám, ale oheň mi dělá starosti, když jsem se ho naposledy pokusila ovládnout tak jsem se strašlivě popálila. Dokonce i po pěti letech jde ta popálenina vidět, nejlepší na tom je že je na zádech tak o ní nikdo jiní neví kromě rodiny a Sam která byla i u toho.

Jsou to dvě hodiny, co začala prohlídka, právě teď jsme na cestě do hlavního sálu. V hlavním sálu se budeme představovat a ukážeme svoje síly. Když se tak zamyslím tak jsem nejmladší studentkou, kterou sem přijaly ostatním prvákům je šestnáct a mě je jen patnáct. Podle přijímací komise je pro mě nejlepší začít s učením co možná nejdřív. „Prosím poslouchejte mě chvíli." Požádala nás ta paní. „Teď vstoupíme do hlavního sálu, celou dobu budete potichu. Než se posadíte tak vyvolám vše jméno, všem se představíte a předvedete co umíte. je vám to jasné?" „Ano slečno" řekly jsme všichni naráz. Pak se otevřeli dveře a mi stopily dovnitř.

Tak to je pro tuto kapitolu vše, sned se vám líbila. Příští týden v pondělí se můžete těšit na další kapitolu, ale jestli budete chtít za týden dvě kapitoly stačí napsat v jaký den ten co bude nej víckrát tak vyberu. Tak já se svámi loučím.