„Dobrý ráno, mami,“ usmála jsem se na svou rozespalou rodinu, „Tati, bráško,“ a uklonila se jako nějaká služebná na hradě. Brácha se na mě podíval způsobem, že by mě nejraději podřezal, nenávidí když mu tak říkám, avšak mě to bylo vcelku jedno.

Vytáhla jsem dvě topinky z toustovače a po jedné je položila na talíře s ještě teplými volskými oky. „A já nic nedostanu?!“ povzdechl si trochu naštvaně můj starší bratr, já se na něj jen zazubila, do misky mu nasipala cereálie a polila je mlékem. Hned poté jsem se otočila na mámu, která se už po pár soustech začala probouzet.

„Tak, Nino, copak máš na srdci,“ odtušila jsem z výrazu, kterým se na mě dívala a začala mluvit, „Tak, Nino, copak nám to chceš říct?“ sama pro sebe jsem se usmála, jelikož jsem se skoro trefila, ale ano chápu proč se ptá, né každý den se vidí že člověk jako já si přivstane a ještě k tomu udělá snídani. „No…“ chtěla jsem začít, avšak táta mě přerušil, „Týká se to tábora, že ano?“ Chvíli bylo ticho, pak jsem promluvila, „Prosím, já tam opravdu nechci.“

„Nino, už jsme se o tom přece bavili. Navíc, co by si doma sama dělala, když všichni budeme v Rakousku.“
„Nino, holka naše zlatá. Však víš, že už to je zaplacený, včetně tvýho tábora,“ převzala to máma.
„Tak já vám ten tábor zaplatím, jen mě nechte doma, už přece nejsem malá, zvládnu se o sebe postarat.“
„Proč tam vlastně tolik nechceš?“
„Vždyť je to příšerný, polovinu toho tábora zabere jeho stavba, je to dlouhý a nikdo mě tam nemá rád!“ rozčílila jsem se, jelikož mi začala docházet trpělivost.
„Ne Nino, to ty tam nemáš nikoho ráda! Konec diskuze, jedeš tam a hotovo, žádnou snídaní nas nepodplatíš.“
„Žádný hotovo, já ještě neskončila!“
„Kolikrát ti mám říkat, že je to pro tvoje dobro.“
„Ale jakýpak moje dobro, vaše dobro, že se mě můžete alespoň na tři týdny zbavit“
„Proč bychom se tě prosím tě chtěli zbavit?“
„Vždyť, vždyť stejně nejsem vaše.“ podívala jsem se na bráchu.
„To jsi jí řekl, své vlastní sestře?!“ obořila se na bratra a bylo vidět že má slzy na krajíčku.
„Ale mami vždyť je jasný, že mi dva nemůžeme být příbuzný” ušklíbla jsem se a popichovačně šťouchla do bráchy.
„Takže, ty to víš…“ zeptala se se smíšenými pocity mamka.
„Co… co bych měla vědět?“ zeptala jsem se na oplátku já, přestávala jsem chápat co se děje.
„Nino, já…“
„My se jen snažili najít nejlepší čas, tak aby to nejméně bolelo…“ řekl táta a rukou začal hladit mámu která se už pláčí poddala. Snažil se vypadat statečně ale také měl slzy na krajíčku.
„Lepší čas na co? Co nemá bolet?!“ přerušila jsem ho trochu naštvaně, nechápavě a hlavně vyděšeně.
„Nino ty… Nedostala ses do naší rodiny tak jako většina dětí“
„Jsem adoptovaná“ zašeptala jsem sotva slyšitelným hlasem. Nikdo se ani nehnul a kdyby teď ve vedlejší místnosti spadl špendlík, všichni bychom to slyšeli.

„Nino…“

Ve mě však něco prasklo, jakoby se přehrada kterou jsem celý život stavěla najednou protrhla a všechna ta voda se z ní najednou vyvalila s jediným cílem, smést vše co jí přijde do cesty a tak jsem tátu přerušila.

„Dost! Buďte konečně zticha! Mlčte! Prej co nejmíň bolero?! Tomuhle říkáte žádná bolest?! Ste příšerný!“ začala jsem na ně ječet, přestože v místnosti předtím bylo hrobové ticho, z očí mi tekli slzy proudem, lapala jsem po dechu, kašlala jsem, zasekávala se, škrábalo mě v krku a měla jsem pocit že se každou pozvracím, bylo mi nanic, celé tělo mi najednou zesláblo a začala jsem se klepat, kolena se mi podlamovala a dělaly se mi mžitky před očima. „Je mi nanic a-a víte proč toto kvůli vám! Jste ty nehorší lidí na světě! A-a a… a to jsem ještě nezhončila! Víte vůbec j-jak s-se teď cítim?! Jak j-ste mohli! Ste jen lháři! A podvodníci! Nic j-jinýho! Kdy-dybych mohla tak se od vás odstěhuju! Jak si dovolujete!“ příšerně jsem se rozkašlala a poté s chraplavým hlasem pokračovala. „To není normální! Víte vy c-co je t-to slušnost?! Takhle s-se chováte k-k dce-dceři?! T-to ne-nemůžet-te myslet v-vážně?! A-a jo, vy vlastně nejste moji ro-ro-rodidiče! Jen prach sprostý l-lháři!“ s těmito slovy jsem odběhla do pokoje a zabouchala za sebou dveře a svalila se do postele.

Ozvalo se zaťukání na dveře, neměla jsem však sílu toho co za nimi stál poslat do háje a tak jsem se na ně jen zahleděla. Do mého pokoje vešel brácha, pomalu se přiblížil k posteli a opatrně si na ni sedl, já si sedla vedle něj a opřela o brášku hlavu, nic neřekl, pouze mě objal a seděl vedle mě. Chvíli jsme jen tak seděli, pořád mi tekli slzy a já jejich slanou chuť cítila v ústech, po čase mi začala těžknout víčka a ani nevím jak jsem ušla a zabloudila do říše hezkých snů a nočních můr.