Jsou to už dva dny co jsem opustila hranice smečky.
Jsem hrozně hladová. Naposledy jsem jedla ve smečce, od té doby se mi nepodařilo nic ulovit.
Nacházím se na území které nikomu nepatří. Teda aspoň doufám, zatím jsem nikoho nepotkala a snažím se vystopovat zajíce ale nějak se mi to nedaří.
Zvednu hlavu a zavětřím. Cítím ho už musím být blízko.
Je období barevných listů a to mi pomáhá se maskovat. Mám oranžovou až zlatavou srst která není vidět v listí.
Pomalu se plížím. Králík už nemůže být daleko. Zavětřím, mám pravdu. Trošku se přizvednu a uvidím ho mezi listím spásat poslední trávu. Připravím se ke skoku, odrážím se a skáču. Naštěstí dopadám přímo na králíka a jedním kousnutím do krku ho usmrcuji.
Konečně jídlo, tak dlouho už jsem nejedla. Odnáším si ho stranou a tam se do něj hladově zakousnu. To je tak příjemné, jím s velkou chutí a během několika minut z něj zbydou jen kosti. Ty vezmu a zahrabu je do země abych si tak naklonila nebeské psy.
Zvednu se a vydávám se dál, můj první králík mě sice zasytil ale jednou zase dostanu hlad a tady to není bezpečné.