Maličká vedle mě natahuje ouška ve snaze zachytit co nejvíce zvuků co vydává příroda kolem nás.
S obdivem jí pozoruji, přesto že je tak malá zatím sem jí musela poponést jen jednou. Je silná, možná silnější než její sourozenci.
Celou cestu jí povídám co je kolem nás a jak to vypadá. Vypadá, že je za to ráda.
Jdeme lesem a já si najednou vzpomenu na příběh, který mi vyprávěla miminka, když jsem ještě byla ve smečce.
Hned ho začnu vyprávět maličké: ,,Maličká, chceš slyšet příběh o Pravdavlčici?" Maličká přikývne a já pokračuji ve vyprávění. ,, Kdysi dávno běhala po mracích Pravdavlčice. Byla to velká šťastná vlčice a hlavně byla celá bílá..."
Najednou něco uvidím, skočím před Maličkou a zařvu: ,, Pozor!" Maličká se lekne a dotáhne se ode mě.
Pokračuji příjemnějším tónem: ,, Promiň, nechtěla jsem tě vystrašit, ale málem si spadla do potůčku." Maličká na mě kývne a zaposlouchá se. Když pak kývne podruhé usoudím, že uslyšela hukot řeky. Usměje se a slepíma očkama se na mě podívá se slovy: ,, Budeš dál vyprávět ten příběh? Prosím." jsem moc ráda, že se jí příběh líbí a tak pokračuji ve vyprávění: ,, Ta bílá nebeská vlčice byla tak šťastná, protože se všichni měli dobře a hlavně nikdo nelhal, proto se mohla věnovat výchově svých tří vlčat. Celá tahle rodinka byla bílá jako čerstvě padlý sníh, jejich srst bílou až zářila, a to hlavně proto že nikdo nelhal, " odmlčím se a pokračuji
,, Ale jednoho dne se to změnilo... Vlci na zemi si začali lhát a i to se stupňovalo, nejprve si lhali za zády a pak si začali lhát do očí.... Pravdavlčice měla tolik práce s napravováním pozemských vlků, že už neměla čas na svá vlastní vlčata a ta začala bez maminky ztrádat. Jejich kožíšky zčernali a duše je bolely. Nejprve si s bolestí pomáhali navzájem, pak jí ale neunesli a ztratili se. Jejich maminka je hledala a tak si nedala pozor na jednoho obzvláště zlého a prolhaného vlka. Ten vlk hrál laskavého a vlídného, a vlčata si ho všimla. Myslela si, že jim ten vlk pomůže, ale když k němu seběhli z nebes vlk je polapil a ona už se nikdy nedostala na oblohu. Jejich matka Pravdavlčice je hledala, ale nenašla, a tak kdykoliv když prší znamená to, že si Pravdavlčice vzpomněla na svá štěňata a smutní nad jejich ztrátou."
Maličká na mě chvíli hledí svýma slepíma očima a pak velice chytře poznamená: ,, Ten příběh takhle nekončí, nemůže. Žádný příběh o nebeských vlcích nekončí tak špatně a i kdyby takhle skončil, tak by nabádal štěňata jako jsem já aby Pravdavlčici pomohli."
Úžasem otevřu tlamu. Jak může tak malá vlčice mít takhle rozvinuté myšlení? Chtěla jsem si zbytek příběhu nechat na jindy, ale to se mi asi nepodaří, a tak pokračuji ve vyprávění: ,, Jsi hrozně chytrá. Máš pravdu ten příběh takhle nekončí... Pravdavlčice smutnila nad ztrátou svých vlčat tak dlouho, že se země zalila jejími slzami tak, že se všichni vlci utopili, všichni kromě tří, která se utopit nemohla a to byla tři vlčata Pravdavlčice. Vlčata se konečně mohla vrátit ke své mamince, jenže jedno zůstalo pod kamenem a nemohlo se vrátit. A v tu dobu se o to začala zajímat jediná vlčice, která ve svém srdci nechovala lež a taky jediná, která přežila povodeň. Pomohla nebeskému vlčeti a postarala se o něj jako o vlastní. Když se pak voda vsákla do země, Pravdavlčice si přišla pro své vlče, ale ta vlčice co ho zachránila se ho nemohla vzdát. A tak se dala s Pravdavlčicí do hádky. Na konec si z toho rozhovoru Pravdavlčice odvodila, že Lilie (jak se ta hodná vlčice jmenovala) svá vlastní štěňata mít nemůže a tak se nechce vzdát toho o které se starala. Pravdavlčice stejně odešla i se svým potomkem na oblohu a pro Lilii stvořila rybu, ale nebyla to obyčejná ryba, tahle ryba byla křišťálová. Kdokoliv jí ulovil měl potom zdravá a silná vlčata a i celá jeho rodina byla silná a zdravá."
V tu chvíli spatřím jak se Maličké podlamují tlapky. Vezmu jí jemně do zubů a vydám se zpátky k jeskyni.