Byl jsem v této smečce již téměř měsíc a s většinou jsem byl za dobře. Alfa, i když velmi pomalu, mi začíná věřit a já konečně začínám mít opět cit v tlapkách i když pro mě zatím byla i chůze utrpením alespoň se to zlepšovalo.
  Dnes se měl konat pro smečku dost důležitý obřad. Obřad pojmenování je něčím co je smečkou bráno jako dost podstatná věc. Problém byl že moje jediná zkušenost byla ze dvou obřadu u Nich a je mi jasné že to tak určitě vypadat nemá.
  Stál jsem na konci jedné z dvou řad a čekal jsem co se bude dít dál.
  Tunelem vytvořený ze členů smečky jeden po druhém procházeli hrdě tři vlčata se Snap. Pokud jsem to dobře pochopil za normálních okolností s jimi chodí jejich matka ale Stopa teď stála po boku svého druha a s úsměvem se dívala na svá vlčata jak dělají své první kroky k dospělosti. Nemohl jsem si pomoct a při tom pohledu jsem posmutněl a když jsem se rozhlédl po přítomných posmutněl jsem ještě víc. Nikdo tu nestal o samotě. Vichr stál na samém začátku řady spolu se Střelou. Blesk a Pruh stáli blízko u sebe a Mrak, Sluníčko, Tečka , Brouk a Prášek stáli roztroušení v obou řadách u svých učitelů. Mrak u Vichra, Sluníčko postávalo u Střely, u Bleska stál Brouk a Tečka s Práškem stáli u Pruha poněvadž učitelka Tečky právě doprovázela vlčata k Alfovi. Ani Omega nestál daleko od ostatních a Hvězda stála opodál spolu se Břízou.
  Každý s někým byl, jen já jsem stál na okraji a připadal si jako bych sem nepatřil.

...
  Když se tři vlčata seřadila před svými rodiči Alfa začal odříkávat.
  ,,Dnes je den kdy se z vás stanou učedníci a začnete novou etapu svého života. A nyní slyšte svá jména." Bylo to rychlé a krátké ale zato byla v jeho hlase slyšet pýcha.
  Alfa předstoupil před první vlče, vlčici, sklonil se a dotkl se jejího nosu.
  ,,Odedneška jsi Švětluška." Řekne své světle hnědé ceři. ,,A tvím učitelem se stane Hvězda."
  Šíp uviděl jak sebou Hvězda při zmiňce svého jména trhla ale jinak nasobě nedala znát překvapení a vydala se k Alfovi. Došla až k vlčeti a navzájem se pozdravily dotekem čumáku.
  Alfa jen přikývnul a podíval se na druhé vlče.
  ,,Odedneška budeš nazýván Havran." Oznámil šedočernému vlčeti. Šíp byl asi stejně jako ostatní zvědaví kdo se stane jeho učitelem poněvadž měl každý dospělí vlk již svého učedníka a, jak se dozvěděl od Hvězdy, Alfa a Beta by neměli mít učedníka a i jako rodiče né a Omega nemá právo a ani nemá co učit. Šíp si byl také jist že on se učitelem nestane. Nechtěl se jím stát.
  ,,Břízo," oslovil Alfa léčitelku. ,,Byl bych rád kdyby ses ujala Havrana a naučila ho vše co umíš, jsi léčitelka již dlouho a někoho na výpomoc jistě oceníš." Bříza přikývla a naprosto klidně došla až k Havranovi a přivítala se s ním stejně jako předtím Hvězda se Švětluškou dotekem svých čumáku.
  Alfa se tedy přesunul k poslednímu, zrzavému  vlčeti a začal jako již dvakrát předtím.
  ,,Tvé jméno ode dneška bude znít Trn." Odmlčel se a podíval se na smečku shromážděnou před ním a každého změřil pohledem. Když vyhledal v davu Šípa zůstal se mu dívat zpříma do očí. Spoustu vlků by se při podobném propalujícím pohledu přikrčili a odvrátili by zrak a tím ukázali svou podřízenost ale Šíp né. Na podobné pohledy byl zvyklý a nikdy podřízenost nedal najevo. To byl asi i ten důvod proč měl Šíp tolik jizev, jeho protivníci si jich však vždy odnesli víc.
  ,,A tvím učitelem bude..." řekl aniž by spustil pohled z Šípa.
  Teď si ze mě děláš srandu, pomyslel si Šíp. Já nemohu být...
  ,,Šíp." Dokončil větu.
  Proč jsem vůbec chtěl patřit do této smečky? Ptal se Šíp sám sebe když kulhal tunelem k Trnovi. Jeho učedníkovi! A co bylo nejhorší? Bylo to to vlče které si na něj předtím stěžovalo. Ani teď se netvářilo příliš potěšeně.
  Alfa dál něco říkal ale Šíp už ho neposlouchal. Cítil na sobě pohledy všech přítomných a i když byl na podobné civění zvyklí toto bylo něco docela jiného.

  Bylo pozdě večer, noční hlídka v podobě Bleska a jeho učedníka Brouka již vyrazila na obhlídku okolí a Šíp ležel na svém obvyklém místě dál od ostatních a přemýšlel.
  Proč jsem vůbec chtěl patřit do této smečky? Ptal se pořád sám sebe. Měl jsem jen poděkovat za to že mi pomohli a vypadnout!
  Z přemýšlení ho vytrhlo až zašustění listí a Šíp automaticky vzhlédl a vycenil zuby.
  Uviděl už jen oranžový ocásek jak mizí mezi keři. Šíp si toho nejprve nevšímal, jen ať ho chytí noční hlídka pak si však uvědomil že zrovna v tuto chvíli je na druhé straně tábora. Trn je teď přeci jen jeho učedník, měl by na něj dávat pozor!

  Nakonec se však jen otočil a nechal oranžové vlče ať si dělá co chce. Šíp nemá zapotřebí se s ním hádat.

...
  Jak mi tohle mohl otec udělat! Já nebudu dělat Omegu nějakému vlkovi který se stěží udrží na nohou!
  Naštvaně jsem šel z tábora a mířil jsem hluboko do lesů.
  Však já jim ukážu! Něco ulovím a ukážu otci že učitele nepotřebuji! Nemůže to být nic těžkého když to zvládne i Šíp.
  Předemnou se objevil spadly kmen stromu a já se rozhlédl jak bych se přes něj dostal. Obcházet se mi to nechtělo, ten strom byl strašně dlouhý a už mě bolely packy! Rozhodl jsem se že ho přeskočím.
  Připravil jsem se ke skoku a skočil. Chvíli jsem letěl vzduchem a mířil přímo na padlí kmen. Předními tlapkami jsem se zachytil za kůru ale zadní mi zůstali viset ve vzduchu a já sklouznul zase na zem.
  Pro sebe jsem zavrčel a už jsem chtěl začít nadávat když jsem si všiml malé díry pod kmenem. Vyhrabal jsem se na všechny čtyři a vydal se k díře.
  Opatrně jsem prostrčil hlavu, pak jednu tlapky a druhou... Mé bříško a boky se otíraly o hlínu okolo ale nakonec se mi povedlo se vysoukat ven.
  Téměř okamžitě co jsem se z té díry dostal jsem zachytil známí a lákavý pach. Králík! Po té namáhavé cestě mi docela vyhládlo. Rozběhl jsem se k místu odkud jsem tu lákavou vůní cítil a ta mě zavedla až na malí palouk na kterém ležel mrtví králík.
  Tři sestry mi přejí štěstí! Pomyslel jsem si a vzal zajíce do tlamy s úmyslem ho odnést do tábora. Nedošel jsem však ani na konec palouku a začaly se mi zbíhat sliny.
  Položil jsem ho před sebe a chvíli na něj koukal. Za tu námahu kterou jsem vynaložil bych si něco menšího zasloužil, pomyslel jsem si a zakousl jsem se do králíkovi zadní nohy.

  Ležel jsem na palouku a ztěžka dýchal, vedle mě ležel můj králík, no spíše to co z něj zbylo. Chtěl jsem si jednou dvakrát kousnout ale neudržel jsem se. Teď už ani nemělo smysl ho táhnout až do tábora a zase se mi ho tu nechtělo nechat. Co jsem měl dělat? Težkopádně jsem vstal a došel až k němu. I když jsem měl pocit že každou chvíli prasknu zakousl jsem se do toho zbytku a spolk jej.
  Mé nohy se pod mou váhou začali nekontrolovatelně třást a nakonec se mi podlomily a já zůstal ležet na zemi. Mě velké břicho bylo nafouklé a já byl šťastný. Má matka mi vždy říkala že pokud budu hodně jíst budu i hodně silný!
  Někdy za mnou se ozvalo zakřupání větviček které následoval nepříjemný a posměšný hlas.
  ,,Copak to tu máme za kuličku?" Do mého zorného pole vešla hubená a zrzavá postava. Liška se na mě zubyla a olizovala se.
  Rychle jsem se výškrábal na nohy a i když jsem se na nich skoro neudržel rozběhl jsem se směrem k táboru. Těžce se mi běželo protože jsem se při každém kroku kopl do břicha ale nenechám se sežrat liškou! Když jsem doběhl k padlému kmeni okamžitě jsem se vrhl do té díry. Hlava, jedna tlapka, druhá tlapka... dál jsem nemohl. Mé velké břícho mi bránilo dírou prolézt! Za sebou jsem uslyšel pohrdaví liščí smích. Nikam nespěchala, věděla že jí kořist nikam daleko neuteče!
  Rychle jsem vytáhl hlavu a běžel podél kmene stromu.
  Musím ho objehnout, musím se dostat ke smečce, musím je varovat, musím...
  Pozdě jsem si všiml prudkého srazu a zkutálel jsem se rovnou dolů. Celý svět se se mnou točil a já nevěděl kde je nahoře a kde dole. Zastavil jsem se až o kořen nějakého stromu. Chtěl jsem se zvednout na nohy a běžet dál ale nešlo to. Byl jsem zaseklý mezi dvěma kořeny! Mé srdce bilo jako o závod a já ztěží popadal dech. Na vrcholu srázu se zablízkla zrzavá srst a když si mě všimla se smíchem ke mně došla.
  ,,Kulička se tak trochu zkutálela, že?"
  ,,Prosím nech mě!" Zakňučel jsem.
  ,,Já bych ráda kuličko, opravdu! Ale mám velký hlad a ty si mi tak trochu sežral večeři!" Liška se ke mě otočila bokem a já tak uviděl že je jen kost a kůže.
  Liška náhlé zvedla tlapku a já v domnění že to chce liška ukončit zavřel oči. Místo bolesti však přišel dost nepříjemný pocit.
  Opatrně jsem otevřel oči abych uviděl liščin zvrácený úsměv z jakým mě sledovala. Tlapka která stále visela ve vzduchu dopadla na moje vypouklé břicho a lehce na něj zatlačila.
  ,,Ty mi to však vynahradíš!" Zasmála se a začala se ke mně přibližovat. Na moje břicho dopadli liščí sliny a já raději zavřel oči.
  Tlak na mém břichu ustal a k pár kapkám slin se přidali další. Ozvalo se zachrčení a pak...

  Nic. Opatrně jsem otevřel jedno oko a...
  ...a zůstal jsem s tlamou dokořán a s vytrešťenýma očima zírat před sebe.