Najtmér stál na vyvíšeném místě a vše sledoval prázdným pohledem. Pod ním se prali dva vlci. Byla to zkouška dospělosti, kterou museli podstoupit.
  Sám Najtmér měl tu čest jim navzájem vybíral protovníky. Bratr proti bratru. Byl to dost podlí tah, obzvláště pro slapšího z bratrů. Ten ještě nebyl připraven a mnozí pochybovali, že by někdy mohl být.
  Všichni vlci na něj hleděli s respektem a strachem. Dnes stál na místě, kde obvykle stojí a sleduje boj Vůdce.
  Jeden, ten o dost slabší, padl na zem. Byl čas aby to jeho starší bratr dokončil ale šedý vlk tam jen stál a nehnutě svého bratra pozoroval.
  ,,Notak..." Zachraptěl ten na zemi. ,,Ukonči to." I přes fakt, že toto byly jeho poslední chvíle se na svého bratra usmál. Obo věděli, že to tu nemohl zvládnout a že ho jeho starší bratr nemohl chránit navždycky.
  ,,Já nemůžu!" Vykřikl zoufale druhý vlk a svěsil hlavu. Z jeho zavřených očí stékali slzy. ,,Já nemůžu..." Zašeptal znovu zatím co se jeho hlas křivil vzlyky.
  Ostatní vlci začyli vrčet. Nelíbilo se jim to. Tohle byla tradice kterou musel každý z nich podstoupit. Nemohli být vyjímky!
  Ano, někdo by mohl říct že bylo kruté poslat proti sobě dva bratry ale většina to viděla pouze jako projev síli jejich nového zástupce. Viděl že je ten druhý příliš slabý a rozhodl se to zkoncovat. Ti, kteří k Najtmérovy necítili respekt z něj měli strach. Kdykoliv by mohl znovu takto krutě rozhodnout a jejich život by zkončil...
  ,,Ale musíš!" Zavrčel Najtmér a seskočil k nim do kruhu. Vítěz překvapeně ucouvl. Ocas si strachem skryl mezi nohy. Co teď? Nemohl přeci zabít svého milovaného bratra!
  Najtmér k němu pomalu došel a tiše mu něco zavrčel do ucha. Nikdo neslyšel co to bylo ale podle vystrašeného pohledu silnějšího bratra jim došlo, že to jistě nebylo nic pěkného.
  Šedý vlk se sklopenou hlavou i ušima pomalu došel ke svému bratrovy. ,,Odpusť mi..." Těžko se mu to dostávalo zkrz krk.
  V rychlosti se zakousl svému ležícímu bratrovy ho krku. Ten překvapeně vytřeštil oči. ,,Jsi mrtvý..." Zamumlal se slzami v očích silnější z bratrů a ten co ležel na zemi obrátil oči v sloup. Jeho hlava bezvládně dopadla na zem.
  Zatím co vítěz stál nad tělem jeho bratra a jen stěží potlačoval slzy, Najtmér vyskočil opět na vyvíšené místo a otočil se ke všem přihlížejícím.
  ,,Ode dneška je tento vlk nazíván Postrach." Zvolal a všichni vlci na souhlas zavyli. Najtmér pohlédl na šedého Postracha, který vypadal že se každou chvílí zhroutí. ,,Zavádím novou Tradici!" Pokračoval a všichni se na něj nechápavě podívali. ,,Ode dneška každý vítěz zcela sám pohřbí svého protivníka." Všichni uznale přikývli. Nikomu se nikdy nechtělo tuto špinavou práci dělat.

<◇>

  ,,Měl jsi se se mnou nejprve dohodnout, než vyhlásíš něco takového." Prohodil Vůdce později u večeře. Najtmér se na něj klidně podíval.
  ,,Chcete to tedy zrušit?" Zeptal se zchela chladně. Vůbec ho to nezajímalo.
  ,,Ne, ne. To rozhodně ne." Usmál se Vůdce. ,,Vastně je to skvělí nápad. Jens ho nejdřív měl prodiskutovat se mnou."
  ,,Příště vás o svolení požádám." Zavrčel Najtmér a zakousl se do králíka mezi jeho předními tlapkami. Nepožádám, opravil se v duchu. Tenhle vlk mu byl zcela ukradený stejně jako všichni ostatní.
  Vůdce pokýval hlavou a taktéž se pustil do své večeře.

<◇>

  Nemesis s Darknessem seděli dál od ostatních mezi stromy. Mes nepřítomě koukala do stromu a Dar jí smutně pozoroval. Už to byl týden co byl Najtmér zde, a to jediné, čím se obtěžoval, byl letmí pohled jejich směrem.
  Jako by pro něj nic neznamenali... Jako by pro něj byli jen dalšími tvářemi v davu. Jako by je neznal!
  ,,Co mu jen provedli..?" Zašeptala nepřítomně Mes. Dar si povzdechl a tiše jí odpověděl.
  ,,To nevím... Ale přestaň nad tím přemýšlet. Ničí tě to." Vstal a došel až k ní. Lehl si tak blízko až se hotýkali boky.
  ,,Asi máš pravdu..." Promluvila odevzdaně po dlouhé odmlce Mes a položila si hlavu na tlapky. Dar jí zase položil hlavu na ramena.
  Chvíli to trvalo ale nakonec usnuli. Jejich spánek však neměl dlouhého trvání...
  Mes našpicovala uši a rychle zvedla hlavu. Doširoka otevřenýma očima kmitala po lesní krajině. Dar, kterého vzbudil její prudký pohyb, rozespale zamrkal.
  ,,Mes? Co to zase dě..."
 ,,Pšt!" Okřikla ho bíločerná vlčice. ,,Kroky..." Jediné tiše vyslovené slovo stačilo aby se probral i temně šedý vlk. I on to zaslechl. Někdo procházel jen kus od jejich místa na spaní.
  Hlídka to být nemohla, na tu to bylo příliš potichu. Hlídku nezajímalo že všechny zbudí, tento se tomu naopak snažil vyhnout...
  Tiše a beze slov oba dva zalezli do keře a opatrně vykoukli na druhé straně. Mezi stromy zahlédli siluetu šedého vlka s natrženým uchem. Neustále se rozhlížel a tak měli šanci zahlédnout jeho oči. Pravé hnědé a levé světle modré.
  ,,To je přece Postrach! Co tu dělá?" Zašeptala tiše Mes.
  ,,Nevím..." Odpověděl Dar upřímně. Oba dva jeho i jeho bratra znali. Když se pak doslechli že je ve zkoušce postavili proti sobě, čekali, že se zhroutí.
  Místo toho se začal chovat přesně opačně. Se všemy jednal zcela chladně. Když ho někdo vyprovokoval neváhal po něm skočit... Nemohli té změně uvěřit. Mohl snad za to Najtmér? Oba věděli že to právě on je poslal proti sobě ale pořád tomu nechtěli věřit...
  Začal se chovat jako oni... Jako on.
  Raději opět zacouvali ke svému místu. Oba dva zajímalo co to tam dělal ale zároveň se s ním nechtěli setkat. Nechtěli vidět dalšího ze svích přátel jak se změnil...