Steven POV

Bolest už trochu polevila a já se mohl vzdálit k zrcadlu, protože jsem měl nepříjemné tušení. Doufal jsem, že jej tímto vyvrátím.

Sesbíral jsem tu trochu sil co mi ještě zbyla a vydal se do koupelny.

Když jsem po pro mě téměř nekonečné chvíli stanul před zrcadlem.

Musel jsem se něčeho chytit, tentokrát tou obětí bylo umyvadlo a já se ho držel jako by mi to mělo zachránit život.

At' už to v co se změníme vymýšlel kdokoli má zvrácenější smysl pro humor než osud, Tonny a Naomi dohromady.

Netvrdím, že jsem neměl obavy jak budu vypadat, měl jsem ale ani v nejhorší noční můře mě nenapadlo, že to dopadne takhle.

Na druhou stranu pokud jsem měl předtím strach jí přiznat co cítím, teď když vypadám takhle nemám šanci žádnou.

Už když jsem takhle vypadal předtím a to byla jiná doba, byl jsem si jistý, že mě takhle žádná žena chtít nebude.

Teď je to možná ještě horší, protože mě viděla už jako namakanýho amerického idola.
Vychrtlí nemocemi prolezlí klučík ji v jejích očích nemůže být nikdy roven.

Možná by se mi nevysmála do tváře po tom co vše mezi námi už proběhlo a co jsme se o sobě dozvěděli. Jenže ten lítostivý pohled a chabé důvody proč to nejde a že je to vše její vina. Toho jsem si zažil dost před dobou mraženou.

Nevíme jestli se z toho dostaneme, nebo jestli vůbec ale v jejích očích určitě natrvalo ztratí tvář. Měl bych se vzdát té bláhové Naděje, že se pro ní po této zkušenosti nic nezmění.

Tahle myšlenka mi připomenula co jsem od ní dostal k vánocům. Poukaz na taneční lekce byl trochu pod pásovka ale bylo vidět jak dobře mě zná.
Druhý, umělecká sada, byl úplný opak nic úžasnějšího jsem v životě neviděl. Myslel jsem, že o mé slabosti pro malování nikdo z dnešní doby neví ale ona mi asi vidí až na dno duše.
Poslední si ale budu muset přečíst než dojdu k závěru co to znamená. Vzkaz sice taky trochu napověděl ale neřekl mi všechno.

Ještě překvapivější ale byla její reakce na můj dárek. Měl jsem to jen za originální doplněk který by se jí mohl líbit, obzvlášť ten vlk.
Neměl jsem tušení co způsobím. Nikdy jsem jí neviděl prolít biť  i jedinou slzu, ani když jí Bruce ošetřoval tu nohu. Když v ruce držela ten medajlon ani na chvilku jí neuschli oči.

Bylo to jako bychom viděli někoho jiného, zranitelnějšího, s menší sebekontrolou a více emocemi.
Musel pro ní hodně znamenat když způsobil takovou odchylku od jejího obvyklého chování.

Ale já jsem nenapravitelný naivní idiot.
Nemůžu od ní čekat, že bude stejně blbá jako já.

Bylo zvláštní jí takhle vidět, nestala se tím v mích očích míň, jen mě to k ní začalo více táhnout. Pokud k tomu dostanu příležitost a budu jí mít chvilku jen pro sebe musím se jí na ten medailon a hlavně na jeho význam zeptat.

Ona zocelená ulicí přece nebude chtít floutka z brooklynu, ta určitě touží po modelovy z titulních stran magazínu s miliardou na kontě a vilou u moře.

Ta nestojí o .....

Krucinál, musím se přestat litovat!

Máme mnohem naléhavější problémy než mou ztracenou sebe úctu a ne moc velké sebevědomí. Avengers si mě kdysi zvolily za vůdce, já je odmítám zklamat ale nebudu jim mít za zlé pokud nebudou chtít abych je vedl když jsem znovu tohle.

Už to dělám znovu, nemá cenu se zabývat tím co by mohlo být dokud se to nestalo.
Musím zkontrolovat Lokiho a Pietra dostal jsem je na starost, musím se přestat chovat jako sobec od toho tu máme Starka. Navíc by mi to Naomi v životě neodpustila kdyby se jim něco stalo zatím co jsem je měl hlídat. Opláchl jsem si obličej než sem se vydal za nimi do pokoje.

Při překračování prahu jsem ale strnul protože na mě právě vrčel vlk.

Kdyby to byl jen obyčejný vlk nevyděsilo by mě to tolik. Byl jsem už v nespočtu bitev, co proti tomu byl větší psík. Ne, tenhle vlk měl v kohoutku téměř metr a šedobílá srst mu sem tam modrozeleně zářila. Každý i naprostý imbecil, což doufám nejsem, by z něj cítil to varování.

I přes počáteční šok jsem se odvážil mu pohlédnout do očí. To co jsem tam spatřil mě málem složilo. Člověk by řekl, že lidské tělo nezvládne tolik traumatických šoků v tak krátké časové prodlevě. A přesto tady stojím, živí příklad toho, že to jde ustát.

V těch očích se odráželo podráždění a zlomyslná lstivost která mohla patřit jen jedné bytosti.

To, ten vlk ..... to byl Loky. Sám bůh lsti osobně, uvězněn v tom čtyřnohém stvoření.

To je něco co jeden nevidí každý den a někomu se to nepoštěstí nikdy.

Docela by mě zajímalo jestli mu zůstaly jeho schopnosti, já zcela očividně super voják se super silou už nejsem.

Vlk zhluboka nasál můj pach a já úlevně vydechl když uznal, že pro něj nepředstavuji ohrožení. Přestal na mě vrčet a poodstoupil.

Naskytl se mi pohled na zkroucené tělo na zemi. Poznal jsem v něm Quicksilvera ale v hlavě mi začal znít varovný alarm.

Proč nás pozměnily a jemu nechaly jeho podobu. Tady něco nehraje.

Tyhle myšlenkové pochody jsem nestihl ani dokončit nebo si nějak vyložit, když se mu začali zvedat víčka.

O to větší šok pro mě byl když jeho očí neměli obvyklou barvu.

Bělmo, duhovka i zornice byly po táhlé divným tmavě modrým téměř černým povlakem. Kdybych byla nábožensky víc založen napadlo by mě ž ho posedl dábel nebo démon, ale já už zažil kde co. Tak to uzavřu tím že je to velmi neobvyklí, nepěkný a děsivý jev který nevěstí nic dobrého.

Další podivností bylo, že se ani jednou nepohnuli, hlavu na mě natočil asi jen proto že slyšel můj úlevný výdech.

Jako blesk z čistého nebe mě ozářilo poznání. Byl potrestaný za útěk i za to, že pomohl nás včas varovat. At' už je ten kdo proti nám stojí kdokoli, je rozhodně pomsti chtivej bastard. Chtěl si pojistit, že na jeho poražení nebudeme moc použít super rychlost. Nechá ho užírat se vědomím, že má moc ale není schopný jí použít.

On nevidí.

Doufám, že pro vás vysvětčení dopadlo dobře. Jak jsem slíbila je únor a s ním tu je další kapitola.
Co si myslíte o kapitánovi obavách, jsou oprávněné?
Jak bude Naomi reagovat?
Pokud je kapitola aspoň trochu čitelná dejte prosím hvězdičku a nezapomeňte komentovat. Hodně štěstí do nového pololetí