Po tom modrým záblesku jsem se ocitla opět tam. Na místě kam jsem si přísahal, že se v životě nevrátím.

Je zvláštní, že se za těch několik let ta laboratoř ani trochu nezměnila.

Stěny lemovali poličky s kádinkami, plné různých roztoků. Na pravé straně, ty nesnášela nejvíc.

On to měl rozdělený podle účinků. Severní zeď způsobovala smrt, jižní (napravo) bolest a utrpení, západní obsahovali koncentráty schopnost i já mám díky nim ty své, východní byly roztoky na objednávku jimi sponzoroval svou laboratoř.
Bylo tam vše, od biologických zbraní přes jedy až k neškodným pesticidů.

Vše bylo ledové, chladné a ocelové. Žádné koberce, žádné barvy nic co by jen vzdáleně působilo přívětivě. Po zádech mi přejel mráz. Ostražitě jsem se rozhlídla do všech směrů a doufala v to, že tu není. Po něm ani stopy ale přímo ve středu místnosti byli skleněné válce. Bylo jich mnoho, každý koho jsem měla ráda tam byl a měl svůj vlastní po okraj naplněný jedinečným roztokem.

Nataša byla v růžovém a ten ji pomalu ale jistě stahoval kůži z těla.  
Tony byl ve stříbrném a ten o pomalu sžíral až na kost.                                                                                  
   I Clint, Rhoudy, Bruce a Bucky všechny je to pomalým, sadistickým a velice krutým způsobem zabíjelo.

Vše jsem to sledovala s podivným klidem. Od pohledu bylo vidět, že nic necítí.
Netrpí a mě uklidňovalo, že už ani nikdy nebudou.

Mou pozornost upoutal prudký pohyb v nejzasším koutě místnosti.

V perleťové tekutině byl on, padlí anděl patriot který mi bez výčitek beztrestně ukradl srdce.

Stál tam v celé své kráse jen v roztrhaných kalhotách a propaloval mě nenávistným pohledem. Tím pohledem který jsem myslela, že ani nezná. Tím, které ho jsem se bála už od začátku. Tohoto pohledu jsem se děsila nejvíce.

Ještě před rokem, v podstatě ještě před měsícem, v době před tím něž jsem ho poznala jsem se děsila toho momentu kdy se zamiluji.

Od chvíle kdy se to stalo jsem obávala, že mě začne nenávidět, proto co  představuji.

Nestačila jsem se dát pořádně dohromady a už na mě začal znechuceně řvát.

„Tohle všechno je tvoje chyba, ty laciná děvko. Měli tě utratit hned jak s tebou skončily, protože čubka jako ty se hodí jen na to jedno.
Nenávidím tě!                                                                        Ale pochybuji, že víš co to znamená. Nemáš city, neznáš je a nikdy je nepochopíš. Chcípneš sama, protože ti co miluješ umřou kvůli tobě. A to je to co si zasloužíš.
Kurvou jsi byla, jsi a navždy budeš. Toho cejchu se do konce svého velmi krátkého života nezbavíš." Dívala jsem se na něho pohledem nakopnutého štěňátka a z oka mi utekla jedna jediná neposedná slza.

„Tahle chvíle je na to stejně vhodná jako jiné. Miluju tě! Zamilovala jsem se do tebe ani nevím jak. A ať se snažím sebevíc nechce to přestat." Zhluboka jsem se nadechla.

„Nevěř že hvězdy svítí,
  nevěř že slunce plá,
  nevěř že pravda lže ti,
  ale věř že jsi láska má." Od citovala jsem svůj nejoblíbenější citát z Hamleta.

V ten moment kdy jsem pronesla poslední verš mi to došlo.
Jeho oči, neměli ten správný odstín.

Ano, byli modré ale vypadali stejně jako Buckyho nebo Clintovi.
Stevovy měli specifickou barvu, něco mezi pomněnkou, safírem a středozemním mořem.
Takovou barvu očí nemá nikdo jiný.

„Je fajn zkusit si to na nečisto, protože horší reakce než toto asi neexistuje." Podíval se na mě jako na blázna, kterým možná z části jsem.

Z větší části, ale na kom by se život jaký jsem vedla nepodepsal.

Od srdce jsem se rozesmála.

„Ty nejsi skutečný. Jsi přelud, pouze dílo mé představivosti. Nebo mám jednoduše halušky. Nejdůležitější je, že nic z toho se v realitě neděje."řekla jsem.

Nevěřícně vykulil oči a začal se rozmazávat. Celá místnost se začala rozmazávat, blednout a měnit se.

A pak znovu blik, tentokrát bíle. Ocitla jsem se v obrovském trůním sále, větším než na Asgárdu a to tam je nekonečný.

Stěny z temného kamene doplňovaly gobelíny znázorňující ty nejhorší formy smrti. Lomená okna rámovali krvavě rudé závěsy a podlaha bylo jedno velké zrcadlo v němž se odrážel křišťálový lustr.
U jedné stěny bylo něco přikryté závěsem. Má zvědavost rostla s každým tajemným zvukem který se zpoza toho ozýval.
Mé rozmýšlení rychle utnulo odkašlání ze středu konce místnosti.

A to byl ten moment kdy byste ze mě nedostali ani deci krve nebo jediné slovo.

Tam na rubínovém trůnu seděla ona. Ta který jsem byla patronem. Ta který jsem slíbila, že jí za každou cenu ochráním.
Zklamala jsem ji.

Postavou se vůbec nezměnila, pořád jí měla jako modelka.
Dlouhé černé vlasy jí lemovaly smrtelně bledý obličej, který měl při našem posledním setkání ještě narůžovělou zdravou barvu.
Její Smaragdové oči postrádaly tu pro ní typickou rozjařenou jiskru. Ta varovala, že chystá další svojí pověstnou lumpárnu.
Ty oči teď zeli prázdnotou a protkala je rudá nit.
Bylo děsivé jí takhle vidět, jako panenku bez duše,to co zbylo z té energické právničky.

„Už ses pokochala mým dílem?" Místností se skřípavý hlas rozléhal do všech koutů, nezbylo ani stopy po její původním sametovém hlasu amatérské zpěvačky.

„Kde jsou Avengers?" zeptala jsem se.

„Vidím, že jdeš rovnou k věci." Tleskla a závěs co předtím skoušel mou zvědavost se poroučel k zemi.

Byly tam všichni pořád ne úplně ve své kůži, v totožných válcích jako v mém přeludu akorát bez té tekutiny. Stály v suchu a něco volaly, přes sklo jim nebylo rozumět ale vypadalo, že je to bolí.
Někteří se i postupně hroutily k zemi. Jedním takovým byl i Steve. Srdce mi krvácelo při pohledu jak trpí. Musela jsem jim pomoc jen vůbec netuším jak.

„Líbí se ti to?" Posmíval se mi ten jeho nechutný hlas opouštějící ústa mé kamarádky.

„K čemu ti to je, co z toho máš?" Pomalu mi docházela trpělivost.
„Pusť je!" Zakřičela jsem ze všech sil a padla na kolena.

Myšlenkami jsem byla u nich, vybavila jsem si každý moment kdy jsme byly spolu.
Šťastný i méně štastní chvíle.
Ty okamžiky společného smíchu i hádek.
Křečovitě jsem sevřela přívěšky na krku, medailon i kámen a s touhou jim pomoc jsem zašeptala.

„Je to jen iluze!"
Všechnu naléhavost jsem vložila, do hlasu.
Do té jediné věty.

Věřím, že po té poslení kapitole mě nemálo z vás chtělo odpravit, tak vám snad tato část jsko dar na usmířenou bude stačit.