Někdy kolem druhé mě vzbudila noční můra a už jsem neměla chuť znovu usnout. V kuchyňce jsem si udělala čaj a s ním jsem se usadila na balkon. Teprve teď jsem si uvědomila že mám balkon spojený s vedlejším pokojem. Výhled na noční New York z této výšky byl dech beroucí. Všechna ta světla a mrakodrapy vzbuzovali zdání jiného světa.

 Uklidňovalo, uvolňovalo a přes vše my to dodávalo pocit bezpečí. Nemusela jsem se příliš rozmýšlet nad tím co chci udělat. Z pokoje jsem si vzala svůj foťák a udělala si pár snímků té nádhery. Po pár snímcích jsem si sedla na jednu ze židlí u stolu a prohlížela jsem si detailně co jsem vyfotila. Z mého zamyšlení nad snímky mě vyrušilo zaklapnutí dveří z vedlejšího pokoje. 

Mezi futry se opíral Rogers s milým úsměvem.
„Jak dlouho tu jste?"

Jeho pohled mluvil za vše, něco viděl ale nechápe to.

„Víš, v pár maličkostech jsme si podobní. I já jsem ztratila mnoho, to ale neznamená, že si vám hned začnu vylévat srdíčko. Protože kdybys o mě věděl byť jen pětinu vaše zastaralé názory by mě odsoudily a já netoužím vidět to znechucení ve vašich očích. Hold každý si nemůžeme nevinnost a bezúhonnost dovolit. Ne každý to měl v životě snadné. Vy jste to taky neměl nejlehčí ale oproti mě je to procházka růžovím sadem."

Ze začátku se tvářil nechápavě, později lítostivě a když jsem mluvila o jeho minulosti tvářil se trošičku naštvaně.

„Každý máme právo na tajemství, nechme minulost minulostí. Já bych rád poznal vaše nynější já. Takže dovolíte mi si k vám přisednout?"

Unaveně jsem se svezla do židle a pokynula mu ať si sedne. S úsměvem přijmul místo a jeho pohled spočinul na mém broučkovi.

 „Baví tě focení?"
Pravdou bylo že jsem to čekala, je to voják a chce vědět s kým má tu čest.

„Ano, dává mi to příležitost zachytit krásné a jedinečné okamžiky abych s nimi později mohla překrýt bolestné a bohužel nezapomenutelné."
Jeho výraz byl o něco obezřetnější ale úsměv mu nezmizel.

„To je hluboké, na to kolik ti je. Asi tě muselo potkat hodně těch špatných ale mě by zajímali spíš ty dobrý. Řekni mi o něčem co tě potkalo a stálo by to za fotku. Co tě baví a co jsou tvé koníčky? "
Je zvědavý ale ne dotěrný, to je fajn.

„Malování, čtení, focení, plavání, procházky a zvířata."
Zmateně si v hlavě skládal význam slov.

„ Takže...to jsou všechny tvé koníčky? A co ty lepší okamžiky?"

To už bylo horší, těch jsem moc neměla.
„Nejsou žádné o kterých by stálo za to mluvit. Tebe se ptát nebudu, četla jsem tvůj spis a žehlila vaše průšvihy. Měl by sis jít lehnou za chvílí svítá."

Zvedla jsem se, vypila svůj studený čaj a ve dveřích se ještě otočila.
„Dobrou Steve."

Pořád tam seděl a sledoval svítání, potěšeně se usmál a pošeptal. „Dobrou Naomi."

Prošla jsem ložnicí kde jsem nechala foťák, prošla jsem kuchyní kde jsem nechala hrnek a šla jsem za Rhoudym do pokoje.

Jak jsem čekala producíroval se po pokoji jako by se nechumelilo.

„Co si o sobě sakra myslíš!? Hlavně že ti říkám že musíš pomalu."

Očividně si mě do teď nevšiml protože se lekl, uklouzl a skoro spadl kdybych ho nechytla. Když mě poznal z jeho vylekaného výrazu se stal kajícný.

„Já vím ale ono si nejde pomoct. Než ses tu objevila neměl jsem žádnou naději že budu znovu sám chodit a teď si to chci užít protože se bojím, že je to sen a já se vzbudím zase připoutaný k posteli."

Rezignovaně jsem pozvedla ruce, v tomhle mu nemůžu a ani nechci bránit.

„Okey ale opatrně ať tě nemusím léčit každý pátek. To bych se na tebe už vykašlala."

Přikývla jsem,sedla si na jeho postel a sledovala jsem jak chodí. Asi za hodinu ho to přestalo bavit a sedl si vedle mě. Dost mě překvapilo když přerušil ticho mezi námi.

„Víš že za necelý tři týdny budou Vánoce?"

To mi to musí ještě připomínat?

„Já vím kdy ten zatracený svátek je. Dokonce se semnou už Antman, Spider-man domluvili že na Vánoce odjedou ke s vím rodinám a Thor jede  k Jane. Fulcon má zase vánoční párty s veterány a Vishon s Wandou jedou na hory. Takže nás tu zůstane jenom osm pokud se mi nechystáš oznámit že máš taky nějaký plány."

Když dlouho mlčel začala jsem se bát.

„No..... měl jsem mít vyšetření ale díky tvé pomoci tam nemusím... tak asi zůstanu tady s tebou."

To jak to ze sebe stydlivě doloval mě dohnalo k nekontrolovatelnému záchvatu smíchu který se mi stává jen výjimečně.

„S dárky ale nepočítej, já Vánoce neslavím."

To už záchvat postihl i jeho takže jsme se jako blázni v pět hodin ráno svíjeli smíchy on na posteli ale já jsem po chvíli skončila na zemi.