Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že i já trpím ochranářskými pudy, nejspíš bych ho poslala tam kde slunce nesvítí.
Ale když jsem se na něj dívala, jediné co chtěla udělat bylo skrýt ho ve své náruči před vším nebezpečím co na něj číhá. Ochránit ho před zlem které má spadeno na jeho čistou duši. Teď víc než kdy dřív připomínal anděla, jako bych ho i pouhým dotykem mohla rozbít, protože byl z toho nejkřehčího porcelánu. Ještě víc se zvýraznily jeho oči.
Ty nejčistší nebesky modré studánky, které nedokázaly nic skrýt se mi zarývaly hluboko do duše. A jeho bázlivý výraz se mi pomalu ale jistě probíjel ledovou krustou a betonovou hradbou kolem mého srdce.

Proti němu jsem démon, ale démon jenž za něj položí život bude-li to nutné.

Jen aby on byl v bezpečí.

Co to se mnou sakra je?

Jaký je číslo na nejbližší psychologickou léčebnu?

Tady už není zbití, musím si od něj začít držet odstup jinak by to nemuselo dopadnout dobře. Ublížím mu asi ne osobně nebo úmyslně ale mám tolik nepřátel, že si ho někdo určitě najde pokud se sblížíme.

A to je to co nemůžu za žádnou cenu dopustit.

Tak fajn tohle už je psycho, on mě nutí přemýšlet nad nejhoršími scénáři něčeho co ani není reálná možnost.

Od teď si zakazuji na něj myslet jinak než jako na součást týmu.

I když je sladkej, roztomilej, naprosto k nakousnutí a co teprv ten jeho zadek......Agr! Já jsem nenapravitelná! Jsem ztracený případ.

Tohle nemůžu, nemůžu ani kdybych chtěla protože on už má určitě někoho.
Krásnou, vysokou a hubenou blondýnku která se ráda stane ženou v domácnosti, každý večer na něj bude čekat s jídlem na stole a dá mu stejně krásný děti, minimálně čtyry.

Tato naprosto děsivá představa mě konečně přiměla se vzpamatovat. Rozhlédla jsem se po pokoji jen abych zjistila, že mám dvě možnosti, bud' se smát nebo brečet a já se poslední dobou na brečela dost .

Takže jediné co jsem byla schopná udělat bylo sebou mrsknout o zem v záchvatu smíchu a tlemit se jak retardovaný lachtan. Mě záhadným způsobem jsem ze sebe dostala tři slova.

„L..L,, ok...ky...... v..vl...lk....k....kk...ka...kar....karrm....karrrma.."

Srozumitelnost byla nevalná, výslovení diskutabilní a pokud to někdo slyšel a rozuměl tomu tak byl v údivu jak jsem to přes záchvat dokázala.

Steve měl ze začátku ukřivděný výraz ale asi zaslechl toho Lokyho protože pak se usmíval taky. Trochu jsem se vzpamatovala i když mě to stálo mnoho sil.

„Karma je svině, co Loki? Nebo radši Vloki?"

Vlk se ke mně líně rozešel a přitom bez ustání vrčel. Asi očekával, že než dorazí vzpamatuju se a dám do normálu jenže to se spletl. Tak do mě začal šťouchat čumákem a když ani to nepomohlo bez zaváhání mě kousl, nebo spíš štípl do stehna. V tu chvíli se mozek navrátil ze své dovolené a já se zklidnila. Přešoupla jsem se k nejbližší zdi o kterou jsem se opřela zády a uvelebila se v tureckém sedu.

„Nemusíš být hned tak nedůtklivý Loki, jsi nádhernej vlk ale i ty musíš uznat, že tohle je karma."

Maximof zvedl hlavu a zmateně se rozhlídl kolem sebe.

„ Co je karma?"

„Loki je vlk a to si mě před pár let dobýral když mě jedem asgardský kouzelník do vlka zaklel. Prý, je to primitivní a nečisté zvíře' tvrdil a co je teď?"

Nečisté zvíře s nečistou duší uvnitř. Zasmál se mi v hlavě.

„To co se stalo mě je taky karma?" Zeptal se Quicksilvr sarkasticky.

„Ne pane Maximof," záporně zakroutil hlavou.

„Říkej mi Pietro."

„dobře Pietro není to karma. Každý jsme se proměnil v něco co nás děsí, není pro nás přirozené a nehodí se k naší povaze. Proto je Bucky ženská, Clint je puberťák a já mám zářivě růžové vlasy."

Začal se úlevně smát.

„To jsem rád, že to nezpůsobily naše předešlé činy musel bych se začít kát. Asi vám teď nebudu k ničemu a ještě mě budete muset vodit za ručičku, protože se o sebe nebudu moc postarat sám."řekl.

„Jsem si jistá že Loki ti ztracený smysl nahradí a postará se aby se ti už nic nestalo." Nejistě naklonil mým směrem hlavu.

„On mi tvrdil že mě miluje ale to není možný. Nezná mě, nemůžeš milovat někoho koho neznáš?!" Ke konci věty na mě hystericky vyjel.

„Ale ano, můžeš. Člověk se může zamilovat do jednoho detailu. Do úsměvu, hlasu, povahy..... Uhrane ho natolik, že o té osobě které patří chce vědět víc. Jakmile se bytost zamiluje není cesty zpět dokud to neskončí jedním ze dvou scénářů. Bud' šťastně až na věky nebo zlomené srdce a následný restart. Ale je i třetí možnost kdy se bojíš naservírovat své srdce a duši na stříbrném podnose, tak skrýváš a popíráš své emoce společně s jejich symptomy. Do doby něž přijde okamžik který tě přinutí uvědomit si jakou chybu si tím činil. At' už to, že se objekt zájmu zamiluje, odstěhuje neznámo kam, ožení nebo zemře. Začne tě strašit to věčné ,co když' nebo hůře ,co kdyby'. Myšlenky na to co jsi mohl udělat jinak, jak by reagoval na city co jsou k němu chovány, opětoval by je? Tyhle myšlenky jsou jako jed, sebelítost a sebenenávist je následující jsou možná trochu horší. Nicméně to jsem trochu odbočila. Co jsem chtěla říct bylo, viděla jsem v jakým stavu byl Loki když si myslel, že jsi mrtví. Dostávala jsem ho z těžkých depresí kdy přemýšlel jak by bůh mohl zemřít, krmila ho jako nemluvně když nechtěl nic, ani doušek vody. Můžu tě ujistit, že přes vše. Tvé pochyby, to cos o něm slyšel od Avengers nebo jeho výstřední chování. City které k tobě chová jsou pravé. Pokud mu dáš šanci nezklame tě a udělá první poslední aby ses i ty do něj zamiloval. Dokázat, že je hoden tvých citů i když ani on sám si tím není jistý. Až bude zpět ve své původní podobě tak mě buďto prokleje nebo pošle na dovolenou, případně oboje. Na tom ale nezáleží, důležité je jestli jsem tě přesvědčila, že on za to riziko stojí." zakončila jsem svůj projev.

Usmál se směrem ze kterého mě vlk propaloval nenávistným ublíženým pohledem. Možná to normálně nejde dohromady ale Lokimu se to povedlo.

„Rozhodl jsem se, budu otevřený novým věcem a zkusím jestli k Lokimu pocítím to co on cítí ke mně."řekl nakonec.

Chtěla bych poděkovat vám všem co tohle čtete. Možná se budu opakovat ale když jsem to začala psát nedoufala jsem, že to přečte i jen deset lidí.

Proto se omlouvám každý statečný duši co přečetla předchozí kapitoly za mou mizernou gramatiku.

Bylo na minulí kapitole něco špatně? Je to snad první a jediná u který nebyl ani jediný komentář.

Jsem vděčná za každý komentář nebo hvězdičku, pokaždý mě to dokopne napsat další kapitolu.

Měla bych tu přestat oxidovat s těma sentimentálníma kecama ale už se blížíme ke konci tak na to mám trošku právo. (neděste se furt nám ještě zbývá několik kapitolek)