Steven POV

Když jsem se probudil došlo mi, že je něco špatně.

Nejasně si vzpomínal, že jsem usnul opřený o gauč ale teď jsem si jistý že jsem opřený o něco teplého a hlavně......ŽIVÍHO?!

Právě jsem cítil jak se to pode mnou pohnulo.

Chtěl jsem otevřít oči a zjistit na kom teda spím ale únava nakonec vyhrála a já si řekl, že pokud bych ty osobě vadil vzbudím se s hlavou na zemi.

Podruhé mě vzbudil oslnivý záblesk. Protřel jsem si oči s úmyslem zjistit kdo mi celou dobu dělal polštářek a docela slušný osobní topení.

Když se moje oči střetli s jejím,  mozek si vzal dovolenou a odletěl do teplých krajin.

Z omámení mě probral až Tonyho smích, vlastně smích všech.

Seděli kolem Starka a smáli se něčemu co měl v mobilu. Postavil jsem se abych mohl pomoc na nohy i Naomi. Ta jen zakroutila hlavou a obešla ho než se vydala do kuchyně.

Chtěl jsem jít za ní a promluvit si ale zastavil mě Clintův komentář.

„Kdybych byl holka řeknu, že jsou na tý fotce sladcí ale já nejsem tak řeknu, že by se měl rychle rozhýbat a něco dělat jinak mu jí někdo vyfoukne pod nosem."

Bucky který napříč tomu co se stalo nedržel od Starka dál než obvykle se uchechtl.

„ Všechno má svůj čas a místo. Stev není blbej jen opatrnej a ona stoprocentně taky. Musíme počkat a uvidíme jak to s nima dopadne." řekl.

To bylo na mě moc.
V kuchyni jsem si chtěl udělat kafe když jsem si všiml svého hrnku naplněného tím zázračným nápojem.

Sním jsem se vydal do Buckyho pokoje a cestou jsem na něj ještě mávnul aby přišel.

Zrovna jsem se pohodlně rozvalil v jeho křesle když dveře zavrzaly. Bucky vešel s tím předstíraným klidem který mu vůbec nešel a já ho snadno prokoukl.

„Sedni si a řekni mi co tě trápí."

Snažil se z toho dost mizerně vykroutit.

„Ale mě ni-..." Tohle na mě už dávno neplatí.

„Nelži mi Jamesi, vidím na tobě když tě něco trápí. Něco tě trápilo před pár týdny ale trochu se to uklidnilo po tom co se Nz uzdravila takže jsem se neptal ale teď je to tu znova a já chci vědět co se děje. Chci ti pomoc ale to nemůžu když nevím o co jde. Myslel jsem si že víš, že mi můžeš říct všechno ale očividně ti to musím připomenout a říct to nahlas." řekl jsem.

Na chvíli jsem se odmlčel a odhodlaně jsem se mu podíval do očí.

„Jsi pro mě jak bratr a můžeš mi říct vše. Nikdy bych tě za nic neodsoudil a vždycky tě podržím jako jsi ty vždycky podržel mě.
Jsem tu pro tebe jako jsi tu ty byl vždy pro mě. Neodháněj mě a dovol mi ti pomoct." Ke konci svého monologu jsem už skoro šeptal ale na tom nezáleží on to slyšel.

Vytáhl mě na nohy a objal tak silně jak jen si dovolil aniž by se musel bát, že mě zraní a já věděl, že má vlhké oči. Nebylo by to poprvé a nejspíš ani naposled co jsme jeden druhého viděli brečet, taky jsem měl na krajíčku. Chlapsky jsem ho poplácal po zádech společně jsem nás usadil na postel.

„Dobře já ti to povím ale ty mi slib, že to nic nezmění. Že mě nebudeš nenávidět."

Chytl jsem ho za ramena a odtáhl. „Slibuju a já sliby plním. Tak mluv."

Sklopil hlavu a téměř neslyšně zahuhlal. „Jsem na kluky a zabouchnutej do Starka."

Tak to jsem nečekal.
Ale na druhou stranu jak mi tak často opakují je jiná doba.
Popravdě ani v naší době bych ho za to neodsoudil, jen mě trochu štve, že mi to neřekl dřív. Pořád koukal do země, ta to ne. Já chci zpátky veselého, odvážného a vtipného Buckyho. Dvěma prsty jsem mu zvedl bradu aby mi koukal do očí.

„Brácho, je mi jedno že máš očividně slabost pro megalomaniaky, génie, filantropy, playboye a milionáře i když jsem rád, že je to Stark a ne někdo horší. Ale trochu mě mrzí, že jsi mi nevěřil natolik abys mi to řekl dřív, a navíc to s tebe musím páčit" usmál jsem se.

Chtěl znovu sklopit hlavu ale nedovolil jsem mu to.

„Není to tak že bych ti nevěřil ....... jen jsem se bál že tě ztratím." řekl.

Usmál jsem se a zvedl z postele.

„Mě nikdy neztratíš. Nepovedlo se ti mě ztratit když si umřel ani teď se ti to nepovede." S těmi slovy jsem opustil pokoj a vydal se k sobě.

I když je mi líto že se trápil aspoň můžu být klidný když budou společně trávit hodně času.

Nechtěl jsem se kvůli ní s ním hádat a kdyby to mělo zničit naše přátelství ustoupil bych a přenechal mu jí ale osud tomu chtěl a on má teď v srdci místo jen pro Starka.

Netrvalo mi dlouho a dospěl jsem k rozhodnutí, pokud o něj bude stát i po vánocích udělám vše co bude moc abych mu ho pomohl získat.

Dlužím Buckymu mnoho a tohle je to nejmenší co pro něj mohu udělat.

Celou cestu jsem dumal nad jeho situací v důsledku čeho jsem málem minul svoje dveře.

Pokojem na balkon jsem prošel jako ve snách,po usazení jsem se rozhlédl po kafi které jsem si naštěstí nezapomněl vzít.

Opřel jsem se do židle a zavřel oči. Je teprve ráno a už je toho na mě moc. Když jsem se ráno vzbudil na jejím klíně neřekl bych, že to dopadne takhle.

Zítra jsou vánoce a já se na ně zas po dlouhý době těším. Potom co mi umřeli rodiče jsem měl jen Buckyho a během války už ani jeho. Když jsem se probudil v jednadvacátým století neměl nikoho.

Sice mě přijali do Avengers ale furt mi něco chybělo.
Peggy sice tu díru na čas zaplnila jenže pak umřela a já se cítil ještě osamělejší než předtím.

Teprve po znovu získání Buckyho jsem měl opět rodinu a o tu už nikdy NIKDY nechci přijít.
Na vánočních párty jsem se sice bavil ale letos to bude jiný, v podstatě to je oslava v kruhu rodinném. A i když i to často nechci přiznat jsou jako moje rodina a jsou to jediné co mám.

Kvůli té smlouvě jsem o ně málem přišel a znovu to nechci zažít.

Z mojí filozofický chvilky mě vyrušil zvuk otevírání balkonových dveří od vedlejšího pokoje.

Vím, že tady zbytečně oxiduju ale chtěla bych se zeptat jak se vám příběh zatím líbí.

Jestli je tu něco čím bych to mohla zlepšit pište ráda se příučím něčemu novému a za rady se zlobit nebudu.
Kapitoly ale nebudu vydávat moc často, protože mě škola příliš zaměstnává ale buduse snažit jakmile něco dopíšu přidat další, mám jich naštěstí ještě pár v zásobě.

Komentuj te, hlasujte a hlavně si příběh užíte proto ho píšu. Čím víc budete hlasovat, tím víc se budu snažit vám vyhovět novou kapitolou.