Znova jsme nejedli se smečkou. Naštěstí nám něco nechali – nalezli jsme dva kusy masa, jeden větší a druhý menší, před naší norou. Daitor se bez váhání vrhl na ten menší, který jsem měla dostat já. Věděla jsem, že námitky by byly zbytečné, tak jsem snědla jeho podíl.

Daitor se kolem mě obmotal, stalo se to zvykem. Střihla jsem ušima a zavřela oči. Neusnula jsem, ačkoli jsem byla unavená. Přemýšlela jsem.

Máme štěstí, že smečce nevadí, že... no, že jim nevadí tohle všechno. Že s nimi nejíme a do tábora se vracíme pozdě v noci. I když to jistě mezi nimi vzbuzuje zvědavost.

A pak je tu Alfa. Byl by Shewel tak shovívavý vůči jiným druhům? Kdyby se nejednalo o jejich syna?

Ale jedno jsem věděla jasně. Shewel je ten typ Alfy, který dbá na smečku. Kdyby se to někomu nelíbilo, kdyby to vadilo Sharow či Arrowovi, máme po pozdním chození.

Když jsem konečně začínala podléhat spánku, v hlavě se mi utvořila myšlenka. V duchu jsem vyslal modlidbu k Vlčím duchům, abych ji nezapomněla, a konečně usnula.

~

Vlčí duchové mou modlitbu vyslyšeli; nezapomněla jsem. Probudilo mě olizování čenichu. Musela jsem se usmát nad tím způsobem vzbuzení. Společně s Daitorem jsme vyšli z nory. Naskytl se nám pohled na tábor, kde již byli seřazeni všichni. U všech Vlčí duchů, jak dlouho jsem spala? Omluvně jsem sklopila hlavu a svěsila ocas. Černý vlk mi olízl ucho.

Jakmile Daitor společně s lovci odešel, vydala jsem se do lesa. Svou povinnost jsem měla hotovou dřív než obvykle, ale neodflákla jsem ji. Lovci se ještě nevrátili, což mi vyhovovalo.

Přišla jsem k doupěti Spring a Shewela. „Alfo?" štěkla jsem dovnitř. Odpovědí mi bylo dvojhlasé: „Ano, Altiro?"

„Mohla bych se na něco zeptat?" Chvíli bylo ticho, než vykoukla Spring. „Ale jistě. Pojď dál."

Následovala jsem ji do doupěte. Bylo zde světlo a já jsem tak dokonale viděla na oba dva. „Tak povídej."

„No..." přemýšlela jsem, jak rozumně to vysvětlit. „Každý člen smečky má právo vyzvat někoho na souboj o postavení, že? Tak jsem přemýšlela, jak by Daitor zareagoval, kdybych někoho vyzvala. Neměla bych v úmyslu vyhrát, chci zůstat Omegou. Jenom bych chtěla vidět Daitorovu reakci."

Shewel vyprskl smíchy. Tázavě jsem se na něj podívala, ale Spring jen mávla tlapou. „Ale jistě, že můžeš. Nevidím důvod, proč ne." Obrátila se na svého druha. „A ty se pořád nesměj!"

Pohodil hlavou. „Promiň," řekl, „ale nedokážu si pomoct. Když si představím, jak se na to Daitor bude tvářit! Už víš, s kým budeš bojovat?"

Přikývla jsem. Byla to odpověď na všechno. „Chtěla bych vyzvat Missile. Akorát jí to budu muset předem vysvětlit."

„Dobře, Altiro. Tak můžeš jít, vysvětli jí to," usmála se Spring.

„Až to řeknu Arrowovi!" znova se zasmál Alfa.

„Sheweli!" napomenula jej Spring. „Je to tajemství." Z tónu jejího hlasu šlo ovšem jasně poznat, že by to také chtěla říct Sharow.

„To je v pořádku," zavrtěla jsem ocasem. „Řekněte to, lomu chcete. Jen ať se to nedozví Daitor." Obrátila jsem se k východu. „Tak jdu." Slyšela jsem ještě smích a pak pobavené zavrčení.

Vyběhla jsem z doupěte a do někoho jsem naběhla. Poznala jsem záplavu černé srsti. „Daitore!" vypískla jsem polekaně.

„Proč jsi tam byla?" zeptal se.

Přešlápla jsem z tlapky na tlapku. „Jenom jsem se na něco šla zeptat." Zahlédla jsem Missile. Bavila se se Snap a Storm. „A teď, jestli mě omluvíš, musím něco vyřídit."

Nechala jsem ho tam stát, kompletně zmateného, a přiběhla jsem k vlčicím. „Missile! Potřebuji s tebou mluvit. Je to naléhavé. Prosím."

Všechny tři se na mě zmateně dívaly. „D-dobře," souhlasila. „Omluvte mě na chvíli, prosím," houkla ke Snap a Storm. Navedla jsem Missile do našeho doupěte. Svým tělem jsem zatarasila vchod. Vlčice na mě zvědavě pohlédla. „Tak, co se děje?"

„No, víš, chtěla bych něco zkusit..." Postupně jsem jí vysvětlila celý plán. Zabušila ocasem do země. „Nemám v plánu změnit své postavení, nemusíš se bát," ukončila jsem svou řeč. „Jdeš do toho?"

Missile se zašklebila. „Samozřejmě, že ano! Takovou zábavu si ani nedokážu představit. Víš, vy dva jste v poslední době terčem co se týče konverzace. A tohle bude pro všechny jo hodně zajímavé!"

Úlevně jsem si oddychla. Tahle vlčice vždy byla pro každou akci. „Dobře. Tak běž. Já ještě chvilku počkám, a pak tě vyzvu," zakřenila jsem se. Uvolnila jsem vchod a ona vyběhla z nory s potutelným úsměvem.

Chvíli po ní jsem také vyšla z nory. Okamžitě jsem se střetla s pohledem Daitora. Skoro do mě propaloval díru. Nevinně jsem se usmála. Chystal se jít ke mně, když jsem zvedla hlavu a zavyla. „Já, Omega Altira, vyzývám hlídkařku Missile na souboj o postavení!"

Vyhledala jsem ji pohledem. Tvářila se dokonale překvapeně. „Přijímám!" odpověděla. Vzápětí jsem ucítila teplo a na mě se natisklo tělo černého vlka.

„Tak to v žádném případě!" protestoval. „Altiro, to nemyslíš vážně!"

„Zcela vážně." Jemně jsem ho od sebe odstrčila a vyšla vstříc Missile. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Snap něco šeptá do ucha Aasanovi. Pohledem střelil k Daitorovi a zakřenil se. Rychle se to však snažil zakrýt. Nedivila bych se, kdyby to již věděli všichni. Všichni až na Daitora.

Nepostřehla jsem, kdy Spring vyšla z doupěte, ale najednou stále jen několik kroků ode mě. „Dobrá tedy, bude souboj. Nikdo do něj nebude zasahovat. Pokud vyhraje Altira, posune se na místo Missile a Missile se posune o místo níže. Pokud vyhraje Missile, postavení se nezmění."

Postavily jsme se naproti sobě. Smečka se kolem nás rozestoupila do kruhu. Shewel a Arrow se postavili Daitorovi po boku, jako nějací ochránci. Nebo strážci.

„Připraveny?" Přikývly jsme. „Začněte."

Missile zaútočila jako první. Rozběhla se ke mně. Jak se blížila, nenápadně jsem pohlédla k Daitorovi. Alfa a Beta se kolem něj semkli a tlačili do něj ze stran. Když se Missile odrazila a skočila, nestačila jsem včas uhnout. Vlčice mi dopadla na záda a já jsem po její vahou poklesla. Břichem jsem se dotkla hlíny. Instinktivně jsem se překulila na záda a přimáčkla ji pod sebou. Missile zalapala po dechu a svěsila tlapky. Odkulila jsem se stranou. Missile už byla na tlapkách. Pohodila hlavou a znova se proti mě rozběhla.

Narazila mi hlavou do boku. Hekla jsem a odsunula se o dozadu. Musela jsem zatnout drápy do země, abych se udržela. Koutkem oka jsem zachytila, jak sebou Daitor škubal. Ačkoli tohle byl spíš přátelský souboj, než-li souboj o postavení, nechtěla jsem se nechat porazit tak lehce. Skrčila jsem se a vlezla soupeřce pod břicho. Hryzla jsem jí do břicha, při čemž ona bolestně zaúpěla. Kopala tlapkami a házela sebou. Nějak, sama nevím jak, se jí podařilo mě zasáhnout. Sykla jsem a pustila ji. Bleskurychle odskočila. Obrátila se na mě, v očích se jí zablesklo. Nestačila jsem se plně zvednout, když mě popadla za zátylek a zatřepala se mnou. Pustila mě a já jsem spadla na zem. Přitiskla mě k zemi a zakousla se mi do ucha.

Zaskučela jsem. Slyšela jsem hlasité nezaměnitelné vrčení. Nepatrně jsem otočila hlavu. Daitor se třásl, jak zadržoval své emoce. Jeho otec a Arrow byli napjatí, připraveni kdykoli zasáhnout. 

Missile zpevnila svůj stisk. Pohledem vyhledala Spring, která střídavě sledovala nás dvě a jejího syna. Postoupila dopředu. „Souboj je u konce. Missile uhájila své místo. Altira zůstává Omegou."

Vlčice okamžitě pustila mé ucho a odstoupila. Pysky se jí roztáhly do úsměvu. „Děkuji za souboj, Altiro."

Vstala jsem a oklepala se. „Já také děkuji, Missile." Přistoupila jsem k ní a zašeptala jí do ucha. „A děkuji, žes byla ochotná to absolvovat."

„Neděkuj. Takhle jsem se dlouho nebavila. A ostatní možná také ne," oplatila mi zašeptání a cukla hlavou k Daitorovi. Zasmála jsem se, to je pravda.

Odstoupily jsme od sebe, obě jsme vrtěly ocasy. Daitor mi stál okamžitě po boku, připraven vrhnout se na jakékoli nebezpečí. Bylo už dostatečně pozdě, takže Shewel oznámil čas jídla. Lovci dnes skolili srnu. Nebylo to zrovna nejvíce kořisti, ale v nejbližších dnech začne Ledový vichr. Není čemu se divit. Po jídle jsme se rozešli do doupat.

Ulehla jsem vedle černého vlka, jenž hleděl k východu nory. Přitiskla jsem se k němu a on se kolem mě omotal. Zavřela jsem oči.

Věděla jsem, že prohru v tomhle souboji neberou ostatní vážně. Chtěla jsem prohrát, šlo mi jenom o to, vidět reakci Daitora. Takže prohra nebyla potupa.

A jak Daitor prošel touto jeho zkouškou? Musím říct, že jsem byla překvapená. Udržel se a nevyrazil mi na pomoc. Nejspíš ho to stálo hodně sil, ale udržel se. Ovšem rozhodně nejsem sebevrah, abych mu říkala, že to celé bylo jenom pro to, abych viděla, jak zareaguje. Dokážu si představit, co by následovalo.

V polospánku jsem se usmála. Zabořila jsem Daitorovi hlavu do srsti a konečně usnula.