DAITOR

Sledoval jsem odbíhající vlčice a obrátil se na Fanga. „Tak to vidíš. Ony si někam zaběhnou a nás tu nechají."

Fang se zasmál. „To mi povídej. A vůbec, jak to zvládáš? Teď, když má Altira jen pár dní před porodem."

Neklidně jsem se oklepal. „Upřímně? Je to strašné. Pořád se bojím, že se jí – že se jim – něco stane. Ale zároveň si říkám, že máme obrovské štěstí. Hlavně díky tomu, že vlčata mívá obvykle jen Alfa pár. Což mě přivádí k otázce, na kterou bych se rád zeptal." Tázavě jsem se na něj podíval.

„Jen povídej. Týká se to Sharow a Arrowa, že?"

„Správně," přitakal jsem. „Jak je možné, že vaše bývalá Alfa neměla vlčata, když Beta ano?"

„To je vlastně jednoduché. Sharow a Arrow byli stvořeni pro sebe. Zato Aurora svého druha nenalezla. Nechtěla ho, ani vlčata. Neměla důvod bránit těm dvěma zajistit další generaci smečky, spíš to uvítala."

Pohlédl jsem směrem k Sharow a pro sebe si přikývl. Znova jsem se zadíval na Fanga: „A co ty a Storm?" Potměšilost v mém hlasu byl se jen těžko přeslechla.

Fang prudce zavrtěl hlavou. „Takhle to mezi námi není! Vlčí duchové, ani jsme se o vlčatech nebavili..."

Uchechtl jsem se. „Kdy si konečně přiznáš pravdu, Fangu?"

„Nechci na Storm spěchat," řekl. „I když mám pocit, že jsme něco víc. Spěchat na ni nebudu, nechci jí vyplašit. To by bylo, aby ode mě utekla!"

Oba jsme se rozesmáli. Ozvalo se vytí, v němž jsem poznal Arrowa. Povzdychl jsem si a podíval se po svém otci. „Omlouvám se, ale povinnosti vůči smečce volají."

Jen přikývl a nechal mě odběhnout. Když se nad tím zamyslím, já a Fang jsme něco jako Altira a Storm. A my čtyři dohromady jsme byli přáteli jako Alfa a Beta pár. Něco na tom bude.

Zahnal jsem všechny myšlenky a doběhl k otci. „Vyrážíme?"

„Ano. Missile na hlídce kousek u hor zachytila pach stáda srn. Zkusíme štěstí tam."

S otcem po boku jsem vyrazil k horám. Vlčí duchové, jak dlouho jsem jen s ním nelovil! Naposledy jsme ve dvou lovili předtím, než jsem se stal právoplatným členem smečky. Své postavení Třetího vlka jsem si musel získat soubojem.

Myšlenky mě zaměstnaly po celou dobu běhu. Zachytili jsme stádo srn, o němž Missile mluvila. Plížili jsme se k nim. Jako kořist jsme si vybrali mladého srnce, který měl však něco s nohou.

Obklíčili jsme ho a ve vhodnou chvíli vyrazili. Srnec neměl moc šancí. Oba dva jsme se na něj zuřivě vrhli, zatímco stádo uhánělo do bezpečí.

Jakmile srnec spadl na zem, stačilo jen prokousnout hrdlo. Srnec se nehýbal. Byl mrtvý.

Radostně jsme zavyli na znamení vítězství.

~

Altira se Storm se vrátily k večeru. Obě mlčely, zato vrtěly ocasy. Společně jsme se najedli a Altira zase vyrazila na hlídku.

Byl jsem vzhůru do doby, než se vrátila do nory a ulehla vedle mě.

Stočil jsem se kolem své družky a pozorně si jí prohlížel. Vypadalo to, že je v pořádku, avšak... „Altiro, to je krev?" zarazil jsem se.

„Co?" zmateně se podívala na místo, kam jsem upíral svůj pohled, tudíž na svůj bok. „Jo ahá! Neboj, to nic není. Jen jsem proběhla moc blízko nějakého keře s trny, je to pouze povrchové," zasmála se.

„Altiro..."

„Já vím, já vím. Měla jsem si dávat pozor. Ale všechno je v pořádku, neboj." Přitulila se ke mně a zavřela oči. „A teď už dobrou noc, jsem utahaná."

Potichu jsem si povzdechl. „Dobrou noc."

Zavřel jsem oči, hlavu si položil vedle té její a oddal se spánku.

~

O ČTYŘI DNY POZDĚJI

Dneska je ten den. Den, kdy sem přijde smečka Tajemného.

Už včera bylo ve vzduchu cítit napětí, dneska je ale o mnoho větší.

Na lov dnes nepůjde nikdo. Hlídkaři dostali povolení v době svého volna lovit, takže jsme měli více kořisti.

Protáhl jsem se a pohlédl na vlčici vedle mě. Neklidně jsem si olízl pysky. „Jsi březí už padesát sedm dní. Pořád se to blíží."

„Daitore, klid. Dle tvé matky a Sharow je doba březosti šedesát dva až sedmdesát pět dní. To mi zbývá minimálně pět dní k dobru," řekla konejšivě Altira.

„Ale můžeš porodit i dříve," namítl jsem. „Alti, já mám prostě strach."

Přiznat to bylo neuvěřitelně těžké. Já bych měl bylt ten silný, ten, kdo si bude hrát na nebojácného. Ale nešlo to.

„Ale to je přece zcela normální! I já mám strach. A to velký. Vždyť jsou to naše první vlčata!" vyštěkla klidně, zároveň však nadšeně.

A právě proto jsem se tolik bál. Nevěděl jsem, co to obnáší. Co to obnáší být otcem. Zvládnu se postarat o svou družku a naše vlčata? Zvládnu se postarat o naši rodinu?

Polovina dne uběhla. Smečka se držela v táboře. Samozřejmě kromě hlídek, které na hranicích zachytily pach sedmi cizích vlků. Nebylo pochyb, že dnes přijdou.

Jakmile se Sluneční vlk přehoupl přes střed nebe, všichni včetně hlídkařů zůstali v táboře. Nevěděli jsme, kdy přesně přijdou. Všichni neklidně přecházeli po táboře.

Náhle se někde blízko ozvalo vytí. Byl to cizí vlk.

Smečka se okamžitě seskupila do bojové formace. Já, Fang, Arrow a Shewel jsme stáli ve předu. Za námi, vždy do mezery, se postavili Aasan, Spring, Sharow, Storm a Sheyla. V poslední linii stáli Snap, Clever s Missile. Nakonec Altira.

Slyšeli jsme dusot tlapek. Brzy na to jsme uviděli i vlky.

Krémově zbarvený vlk a hnědá vlčice z mého prvního snu. Hned za nimi běžely dvě rudohnědé vlčice. Na konci běželi světle šedý vlk a červený vlk.

Celou smečku vedl zářivě bílý vlk s černou přední tlapkou. To on byl Tajemný. Připadal mi povědomý. I jeho pach jako bych už někde cítil.

Smečka se zastavila jen pár skoků od nás. Tajemný postoupil dopředu. „Tak jak jste se rozhodli?"

Shewel stojící hned vedle mě vycenil tesáky. „Svého území se nevzdáme."

Na moment bylo ticho. Jenže zezadu se ozvaly výkřiky a celá naše formace se pohnula. Skrz mě a mého otce se tlapku před nás protlačila Altira. „To ti nedovolím!"

Tajemnému se rozšířily nozdry, když Altiru uviděl. „Obávám se, že v tvém stavu o tom nerozhoduješ, sestro."

ALTIRA

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ne, to prostě nemohla být pravda.

Jenže jeho hlas, jeho pach i jeho vzhled mé obavy potvrzovaly. Takže přežil ten masakr.

Všichni shromáždění vlci sborově zalapali po dechu. Ani jeho smečka nevěděla, že zde má sestru. Kdežto on ano. Musel to vědět.

„Ztratil jsi právo mě nazývat svou sestrou ve chvíli, kdy jsi napadl naši rodnou smečku," zavrčela jsem. „Nedovolím ti ublížit mé rodině, Wedingu. Znova už ne."

„Neprošel jsem lány světa jen pro to, abys mi teď zabránila vykonat pomstu. Slíbil jsem ji celé naší rodné smečce. Rodiče nebyli výjimkou. A ty také ne."

„Tak to počkej!" Mladý, krémově zbarvený vlk za ním se na něj rozhořčeně podíval. „Říkal jsi, že jdeme za územím a lepším životem. O pomstě sestře nepadlo ani slovo! Navíc je ta vlčice březí!"

„Území mít budeme. A neřekl jsem vám o tom z toho důvodu, protože vám do toho nic není. Oběti jsou nutné. Na tom se nic nemění," řekl Weding. „A teď – útok!"

A gratuluji @fanfikcejsounej za správný odhad!