V pátek ráno byla naštvaná. Ne na Thea, ale na sebe, že dovolila, aby se Křivonožka dostal k její včelce, a že ji tak surově zabil. Možná měl Ron přeci jen tehdy pravdu, když tvrdil, že je to krvelačná bestie. Teď, když měl na svědomí smrt její pilné pomocnice, si tím byla Hermiona docela jistá.

Navíc předchozího večera vysvětlovala Ginny, co se stalo, a ta ji svou reakcí rozhodně nepotěšila.

„Je to Nott, nezapomeň na to, až se ti stane něco podobného, jako když jsem já dostala dárek od Malfoye."

V tomto ohledu se zmijozelským vážně věřit nedalo. Ginny dárek od Luciuse Malfoye málem stál život, přesto Hermiona – se vzpomínkami na svůj upřímný smích – hodlala Theodora poznat, aby věděla, co má za lubem.

Využila první volnou hodinu po snídani, aby se prošla na čerstvém vzduchu. Vzduch byl prosycen jemnou vůní sněhu a borovicového jehličí. Sotva se nadechla, pocítila se jaksi zvláštně – jako by se den po dni nořila do neznámé reality, která jí ale připadala nesmírně lákavá. A bylo to především zásluhou chlapce, jehož jméno jí ještě před několika týdny připadalo zcela cizí. Ale dnes? I přes své počáteční naštvání na sebe samu a ohrnováním nosu nad jeho dárky, měla pocit, že v tomto roce zažívá to nejhezčí vzrušující období.

Nechtěla, aby měla Ginny nakonec pravdu. Prostě ne.

Bylo příjemné, že se jí děly tyhle věci i bez toho, aby po svém boku měla Harryho nebo Rona. Navíc, i když zažívala drobné dobrodružství, nevedlo to k odhalení muže, který by ji – nebo její nejbližší – chtěl zabít. Příjemná změna oproti předchozím rokům.

Když se po půl hodině vracela do vstupní síně a sklepávala si sníh z vlasů, Theo už tam na ni čekal. Zapřemýšlela se, jestli na ni náhodou neumístil nějaké sledovací zařízení, když ji vždycky dokázal tak rychle najít, ale ve výsledku jí to bylo koneckonců jedno.

Byla ráda, že ji našel. A těšila se na další dárek.

Tentokrát jí daroval malý, nenápadný kousek dřeva, který nevyvolával žádné podezření. Jakmile na něj položila ruku, začalo se dřevo pod jejími prsty roztahovat a přetvářet. Hermiona na okamžik zalapala po dechu. Chvíli se obávala, co se z toho zvláštního dřeva stane. A co s tím, promerlina, měla dělat?

„Zkus se ho dotknout silněji," pobízel ji Theo s lišáckým úsměvem, který neznačil nic dobrého. Hermiona ho sledovala s přimhouřenýma očima, ale poslechla.

V první chvíli se nic nedělo. Dřevo vypadalo úplně obyčejně. Všechno v ní zůstalo v klidu. A pak – jakmile se její ruka dotkla jeho povrchu – začal z něj vystupovat jemný, teplý světelný proud, který pohltil její dlaň. Dřevo začalo tvarovat, měnit se. Nebylo to zdaleka to, co čekala – místo zázračné hůlky nebo artefaktu, o kterém by se dalo říct, že ji nadchne, se z dřeva stal...

„Klobouk?" zamračila se nad tím. Malý a vybledle zelený, jako by ho někdo vypral v prošlém čistícím přípravku. Čím víc se na něj ale dívala, tím víc se zdál být jakýmsi způsobem zajímavý, jako by k sobě přitahoval veškerou pozornost.

Theo se potutelně usmíval. „Nepřemýšlela jsi nikdy o tom, že bys začala nosit klobouky?"

Odpovědí mu byl přidušený smích.

„Vlastně ne. Klobouky vážně moc nemusím," přiznala.

„Vážně?" Theo si založil ruce na hrudi a tvářil se tak zamyšleně, že to Hermionu okamžitě znervóznilo. „Podle mě ti bude slušet."

„Nevím, jestli jsi zrovna expert na ženské módní doplňky," ušklíbla se Hermiona, zatímco si prohlížela klobouk, který se mezitím zaleskl měděným nádechem. Takže měnil barvy jako ty ponožky, které dostala. Začala přemýšlet, jestli by také dokázal třeba jen tak lehce masírovat hlavu, nebo něco ještě lepšího. Ať už to bylo z tohoto důvodu, nebo jen proto, aby Theovi ukázala, že jí klobouky zkrátka nesluší, nasadila si ho na hlavu.

Theo přimhouřil oči a znovu se pousmál tím svým typickým, sotva patrným úsměvem. „Jsem Zmijozel, Grangerová. Mám přirozený smysl pro styl, ale u tebe jsem se nejspíš sekl. Vůbec ti nesluší."

Hermiona se zatvářila dotčeně. „Ano, to je přesně to, co mě napadne, když si vzpomenu na tvého otce a jeho černé róby."

Docvaklo jí, že to nejspíš dost přehnala. Skousla si ret a už chtěla vykřikovat věty plné omluv, ale Theo se vůbec netvářil tak, že by ho tím urazila. Jen se chytil za srdce, jako to dělávali mimové nebo komici.

„Touché," uznal Theo, když se chytil za srdce, a nepatrně kývl hlavou. „Ale tohle je kouzelnický klobouk, Hermiono. Nemůžeš ho jen tak odmítnout, dokud nezjistíš, co umí."

Hermiona si povzdechla. Jednak proto, že si skutečně oddychla nad tím, že nepokazila tohle rádoby přátelství, ale také proto, že jejich debata mohla pokračovat. A ji to bavilo.

„Dobře. Ale jestli z toho zase vzejde nějaký chaos jako s tím neviditelným pláštěm a Křivonožkou, tak ti přísahám, že od tebe přestanu tyhle šílenosti přijímat."

„To by byla škoda," odpověděl Theo nevzrušeně.

S neochotou si klobouk upravila na hlavě a zavřela oči. Chvíli se nic nedělo, ale pak pocítila zvláštní chvění, jakoby jí klobouk obepínal myšlenky. Zalapala po dechu.

„Tak co?" zeptal se Theo.

„Nic," odpověděla Hermiona, když otevřela oči, aby ho mohla přimhouřeně sledovat. Theo ji sledoval stejně tak, jako by to byla nějaká hra pohledů. „Je to jen klobouk."

V tom okamžiku klobouk začal zářit zlatým světlem. Hermiona si všimla, že jí něco šimrá u uší, a o vteřinu později zaslechla Theův hluboký hlas, přestože měl zavřená ústa.

„Vsadím se, že už teď přemýšlí, jak by mohla tenhle dárek využít na další domácí skřítky."

„Tohle je naprosto nehorázné!" vykřikla Hermiona a okamžitě klobouk sundala.

„Co se děje?" Theo vypadal nevinně, ale Hermiona věděla, že to předstírá.

„Ten klobouk... slyšela jsem tvoje myšlenky! To je příšerné! Myslíš si, že pořád přemýšlím o domácích skřítcích?" soptila. Ale jen proto, protože to byla pravda – pořád měla jasný plán, jak ze svého SPOŽÚSU udělat záležitost ministerstva.

Zasáhl její slabinu. O skřítcích se nežertuje, ani si ji skrze ně nemohl dobírat. To byla hranice, kterou nesměl překročit, ale on to udělal. Navíc ji zajímalo, proč měl potřebu podělit se o své myšlenky zrovna s ní. Nedávalo to smysl.

Theo se rozesmál. „No, tak trochu ano. A neříkej, že by nebylo užitečné číst ostatním myšlenky. Musí být sice blízko u tebe, aby ses díky klobouku dostala do jeho hlavy, ale musíš uznat, že to je geniální. Nikdo nepozná, že jsi v jeho hlavě."

„Je to škodolibé!" protestovala Hermiona, když si klobouk sundala. „Tenhle dárek si nenechám."

Bylo poznat, že je naštvaná. A na Theovi bylo pro změnu vidět, že je zklamaný, ale přeci jen si od ní klobouk převzal a za pomoci hůlky ho nechal zmizet. Opravdu to přehnal, nejspíš měl více přemýšlet, než ten dárek přinesl.

Musel to nějak napravit.

„Víš co? Proč se na to dneska nevykašleme? Pojď na horkou čokoládu. Myslím, že to oba potřebujeme."

Chvíli váhala, ale nakonec jeho pozvání přijala. Od začátku prosince se ani jednou za skřítky v kuchyni nezastavila, proto tam Theodora zavedla. Tedy myslela si, že ho vede ona, ale on cestu do kuchyní očividně znal, což jí došlo, jakmile sáhl na správnou část obrazu. Stačilo polechtat hrušku, aby se před nimi otevřel očarovaný vchod.

Theo – aby odčinil svůj špatný dárek – požádal skřítky o tu nejlepší čokoládu, kterou uměli. Hermiona to celé sice sledovala víceméně skepticky, neboť neměla ráda, jak si ostatní dělali ze skřítků jen poskoky, ale když viděla, jak je Winky šťastná, že jí může udělat kakao, hodila tyto myšlenky za hlavu.

Theo si od Winky převzal dva hrnky horké čokolády s kopcem šlehačky, z nichž jeden podal Hermioně.

„Přísahám, že tentokrát v tom není žádné kouzlo," ujistil ji, když se na hrnek podezřívavě zadívala.

„Díky," odpověděla nakonec a upila. Horká čokoláda ji okamžitě zahřála a trošku uklidnila.

„Takže," začal Theo po chvíli, „co se stalo včera s Křivonožkou? Našla jsi ho?"

Hermiona si povzdechla. Nechtěla mu říkat, co se stalo, ale po tom, jak odmítla jeho dárek, v ní přetrvával pocit, že mu něco dlužila. Třeba vysvětlení, proč je dnes tak podrážděná a příšerně moralizuje.

„Našla jsem ho až večer. Rozcupoval tvou včelku..."

Theo kývl, jako by ten fakt dostatečně nevstřebal. „To chápu. Ale je to jen zvíře. Nemůžeš od něj čekat, že pochopí, co je pro tebe důležité."

„Já vím," povzdechla si Hermiona. „Ale přesto mě mrzí, že ji zničil. Byla to taková malá pomocnice. Docela jsem si na ni zvykla za tu chvilku, kdy mi dělala společnost. I když to byla jen očarovaná věc."

Theo se na ni zkoumavě zadíval. „Někdy jsou to právě ty malé věci, které nám připomínají, kdo jsme."

„Ty vážně umíš být filozof, viď?" poznamenala Hermiona s pobavením, které nemohla skrývat. Tohle měla být jakási pohřební řeč jeho včelky, ale on si s tím očividně nelámal hlavu.

„Jen občas," odpověděl Theo s úsměvem. „Takže, co bude dál? Můžu ti přinést další dárek?"

Hermiona se zamyslela. „Jen jestli to nebude nic, co by mohlo způsobit další katastrofu. Nebo něco, kvůli čemu bych mohla mít pocit, že nerespektuju cizí soukromí."

„Neboj se, další dárek bude tak pěkný, že mi o něm budeš vyprávět celou zítřejší cestu do Prasinek."

Jakmile to řekl, zmocnila se jí panika. Skoro by zapomněla, že měli mít další den to experimentální rande, nebo jak to vlastně Theo nazýval. Když o tom ale promluvil, najednou se její myšlenky netočily kolem ničeho jiného.

Když se večer vrátila do své ložnice, byla vyčerpaná, ale i trochu spokojená. Kakao dokázalo člověka pohladit na duši, což potřebovala. Přesto byla smutná, že se k němu nezachovala zrovna nejlépe, ale klobouk, který by četl jiným lidem myšlenky, ten opravdu vlastnit nemohla. Věděla, že takový Harry nebo Ron by si ho nechali, ale ona ne. V tomhle ohledu byla velice zásadová.

Jakmile otevřela dveře, znovu ji čekalo překvapení. Na jejím nočním stolku ležel další balíček, tentokrát bez mašle, jen obyčejně zabalený. Vedle něj seděl Křivonožka a díval se na ni pohledem, který by mohl být považován za omluvný, kdyby nebyl tak samolibý.

„To snad není pravda," zamumlala Hermiona. Nedokázala pochopit, jak se další dárek mohl dostat do její ložnice. Musela se na to Thea zeptat, až ho další den uvidí, protože tohle bylo něco, co jí nepřestávalo vrtat hlavou.

Rozbalila balíček a našla v něm drobný přívěsek ve tvaru včelky. Jakmile ho zvedla, začal se jemně třepetat, jako by byl živý.

Hermiona se usmála a podrbala Křivonožku za uchem. „Dobře. Asi se mu budu muset omluvit. A tobě odpustit. Ale jen tentokrát."

Když si přívěsek připnula na řetízek, uvědomila si, že tohle malé gesto bylo víc, než by od Thea čekala. Možná měl občas podivný smysl pro humor, ale i on uměl ukázat, že mu na ní záleží, nebo to tak alespoň vnímala.

🎄🎄🎄