Den začal slibně – slunce se sice schovávalo za šedými mraky, ale Bradavice byly zahalené do třpytivé vrstvy čerstvého sněhu, což vykouzlilo téměř pohádkovou atmosféru. Hermiona seděla ve svém oblíbeném křesle ve společenské místnosti a sledovala Nevilla, který obdivoval její včelku.

„Musím uznat, že je to skvělý dárek. Kdo ti ho dal?" zajímal se Neville.

Hermiona si čím dál více uvědomovala, že ze všech přátel, které kolem sebe dříve měla, už zbýval jen Neville a Ginny, která tu ale zrovna nebyla. Mohla mu říct pravdu, jen se upřímně bála jeho reakce.

„Theodore Nott," přiznala polohlasně. Jakmile to včelka zaslechla, udělala před Nevillovým obličejem roztomilou piruetu a prosvištěla mu kolem ucha ke krbu. Neville se usmíval; těžko říct nad čím.

„A potěšila tě? Ta včelka?" zajímalo ho dál. Hermiona s úsměvem přikývla, neboť ji Neville ani trochu nezklamal; žádné poznámky o hadí koleji, žádná hloupá narážka, jen zájem o její názor.

„Je to užitečná pomocnice. To uznávám."

Když pak o něco později scházela s Nevillem na snídani, hned si všimla Theodora Notta, který se potloukal pod pohyblivým schodištěm, jako by tam na ni čekal. Neville skromně oznámil, že jim dopřeje trochu soukromí, zatímco Hermioniným směrem levitoval stříbrný balíček s mašlí.

„Další dárek?" řekla podezřívavě. „Co to je tentokrát?"

„Proč to nepřestaneš analyzovat a prostě to neotevřeš?" Theo si teatrálně povzdechl.

Hermiona, ačkoli se rozhodla nenechat ho vyvést ji z míry, rozvázala mašli a otevřela balíček. Uvnitř byl zvláštní plášť – látka jemná jako pavučina, pokrytá třpytivými nitkami, které na světle měnily barvu.

„Tohle je...," začala, zatímco si plášť prohlížela.

„Neviditelný plášť," přerušil ji. „Ale ne pro lidi. Je pro zvířata. Napadlo mě, že bys ho mohla vyzkoušet na toho tvého kocoura."

Hermiona zamžourala na Thea. „To myslíš vážně? Neviditelný kocour? Jaký to má smysl, hm?"

Myslela si, že ji nic nepřekvapí, ale taková absurdita jako plášť pro zvíře, které už bylo nebezpečné samo o sobě, to ji vážně zaskočilo. Nedovedla si představit, že by tento dárek využila. Postrádalo to jakýkoliv smysl, což mu dala jasně najevo. Theo se ale usmíval jako měsíček na hnoji.

„Grangerová, ne všechno musí dávat smysl. Občas je dobré se jen pobavit," prohlásil Theo a zkřížil ruce na hrudi.

Hermiona chvíli váhala, ale nakonec pokrčila rameny. „Dobře. Zkusíme to."

Sama by si v duchu nejraději nafackovala, ale na druhou stranu... Ten rok vystoupila z komfortní zóny tolikrát, že ji to naposledy přeci nemohlo zabít, no ne? Mohli si užít trochu zábavy, což byl nepochybně Theův záměr.

A tak odběhla zpátky do společenské místnosti, kde Křivonožka ležel líně rozvalený na pohovce. Nejprve sice protestoval, ale když ho popadla a vyrazila s ním zpět, začal v její náruči vrnět.

Po pár minutách se s Theodorem sešla pod schodištěm, kde velkého kocoura položila na zem a přehodila přes něj plášť, u čehož sledovala, jak jim kocour mizí z dohledu.

„Křivonožko?" zavolala Hermiona.

Odpovědí bylo tiché zamňoukání, které se ozvalo odněkud z podlahy. Pak se ozval šramot, následovaný tupým zvukem.

„Co to bylo?" Theo se narovnal.

„Nevím," odpověděla a rozhlédla se. „Křivonožko?"

Najednou se z podlahy ozval zvuk rychlých kroků, které se vzdalovaly. Kocour zmizel.

„Utekl!" vykřikla, načež se rozběhla k hlavní chodbě.

Věděla, že to byl ten nejhloupější nápad, ale už se na něm podílela, proto nemohla Theodorovi vynadat. V duchu ale vyjmenovávala jednu nadávku za druhou, zatímco udýchaně běžela za zvukem, který mohl a nemusel patřit Křivonožkovi.

Pronásledovali neviditelného kocoura tam, kde slyšeli mňoukání a tlapot. Vypadalo to ale, že si z nich Křivonožka dělal jen dobrý den, neboť je nechával kroužit kolem Velké síně.

„Myslela jsem, že ho mám pod kontrolou!" zafuněla, když zabočili za roh. Theo oproti ní vypadal, že si celou tu bláznivou situaci užívá – koutky se mu škubaly pod náporem škodolibého úsměvu.

„Jo, docela to tak vypadá," konstatoval pobaveně, když se kousek od nich z Velké síně vynořila zrzavá hříva Ginny Weasleyové.

Právě jí něco najednou podrazilo nohy, takže skácela k zemi s hlasitým „Au!".

Hermiona i Theo vyběhli jejím směrem. Bruneta měla hrůzu v očích, když pomáhala své kamarádce zpátky na nohy. Ta se rozhlížela kolem sebe, aby našla původce toho pitomého útoku na její osobu.

„Co to ksakru bylo?" vykřikovala u zmateného těkání očí všude kolem. „Někdo mě srazil!"

„Promiň, Ginny," vyhrkla Hermiona. „To byl Křivonožka."

Ginny krátce pohlédla na Notta, než se zadívala na Hermionu.

„Křivonožka?" opakovala po ní. „A kde je? Nikde ho tu totiž nevidím," odsekla popuzeně. Hermiona její zlobu chápala, ale doufala, že se přežene tak rychle, jako většina zrzčiných nálad. Nerada by se s ní do konce roku hádala.

„Musíme jít, Hermiono. Uteče nám," připomínal jí Theo. Hermiona věnovala Ginny ten nejprovinilejší výraz.

„To je na dlouhé povídání. Večer ti to všechno vysvětlím," slíbila, než na pokyn Thea pokračovala v honičce.

Křivonožka mezitím zamířil dle povyku ke knihovně, kde způsobil menší chaos mezi studenty, kteří se snažili pochopit, proč se jejich svitky pergamenu najednou hýbou samy od sebe. Theo a Hermiona ho pronásledovali až k těmto prostorům, ale ukázalo se, že proti neviditelnému plášti a škodolibému kocourovi nemají sebemenší šanci.

Nakonec se rozhodli, že Křivonožku prostě nechají být. Přeci jen se potřebovali nasnídat a jít na vyučování, proto se Hermiona po zbytek dne modlila, aby ji nepostihl žádný trest za to, že svého mazlíčka nechala po hradě pobíhat s neviditelným pláštěm.

„Hodně štěstí s hledáním," prohodil Theo před tím, než se po poslední hodině toho dne rozloučili. On se nemusel strachovat, jeho kočka ani plášť to nebyly.

Hermiona vyčerpaně otevřela dveře do své ložnice a okamžitě zahlédla blátivé stopy svého neviditelného kocoura. Domyslela si, že nejspíš trávil část dne ve sklenících. Stopy vedly přímo k jejímu nočnímu stolku.

„Křivonožko?" zavolala unaveně. Už toho měla za celý den tak akorát dost.

V rohu místnosti zahlédla pohyb. S povzdechem sáhla po hůlce. „Finite Incantatem!"

Plášť zmizel, a Křivonožka se objevil – s provinilým výrazem a zbytky Hermioniny včelky ve svých tlapách. Ta drobná pomocnice, kterou dostala od Thea a kterou si tolik oblíbila, ležela rozcupovaná na podlaze.

„Ne! To ne, Křivonožko!" vykřikla Hermiona, sebrala včelku a prohlížela si její trosky. Křivonožka se jen klidně olízl a vyskočil na postel, jako by se nic nestalo.

Hermiona si povzdechla a židli, přes niž byl přehozený Ginnyin svetr. „Tohle je ten nejšílenější den mého života," zamumlala si pro sebe.

Ačkoli byla naštvaná, nemohla se ubránit úsměvu. Bylo to absurdní, ale zároveň tak typicky bradavické. Přemýšlela, co by na to asi řekl Theo, kdyby se dozvěděl, jak jeho nový dárek zničil ten předchozí. Ale rozhodla se, že si tuhle epizodu nechá pro sebe.

🎄🎄🎄