Hermiona vstala s pocitem, že dnešek bude jako každý jiný. To znamenalo hektický, unavený a plný příprav na zkoušky OVCE, které se kvapem blížily. Po ranní sprše si pečlivě upravila vlasy – nebo se o to alespoň pokusila – a přehodila přes sebe školní hábit. Při pohledu do zrcadla ji něco zarazilo – tmavé kruhy pod očima a o něco unavenější výraz než obvykle. „Musíš přestat tak přemýšlet," napomenula se v duchu, než zamířila dolů na snídani.

Velká síň byla, jako vždy, plná hemžících se studentů. Hermiona zamířila ke stolu, ale ještě než dosedla, dolehlo k ní jakési povědomé: „Grangerová!"

Theo Nott. Skvělý začátek dne.

Ačkoliv na něj toho rána neměla náladu, protože celou noc nespala kvůli tomu jeho bláznivému pozvání do Prasinek, něco uvnitř ji zahřálo, jakmile se objevil v jejím zorném poli.

Pokusila se ignorovat jeho přítomnost a místo toho se soustředila na horkou kaši před sebou. Ovšem Theo to očividně neplánoval nechat jen tak. Přesunul se blíž, až nakonec stál vedle ní a trochu neobratně jí podával malou krabičku.

Připadalo jí to směšné. Celé ty roky, kdy navštěvovala Bradavice, se k ní žádný Zmijozel neposadil. Zkusila si jen představit, jaké by to vyvolalo pohoršení, kdyby si třeba takový Draco Malfoy nebo Pansy Parkinsonová sedli vedle ní. Čistokrevní vedle dívky s mudlovskou krví. Už jen proto nenápadně zvedla zrak, aby zkontrolovala, jestli je někdo sleduje, ale kromě Ginny si každý všimal svého. Jen zrzka sledovala ty dva s výrazem, že se jí ani trochu nelíbilo mít hada ve své blízkosti.

Ale Theodore tuhle hru čistokrevných nehrál. Očividně mu bylo jedno, jakou má Hermiona krev. Prostě od začátku prosince žil s tím, že je naprosto v pořádku následovat její kroky a zasypávat ji dárky.

„To je pro tebe," oznámil, jako by šlo o nejnormálnější věc na světě.

Hermiona zvedla obočí, Ginny stejně tak. „Plánuješ mi dávat dárky každý den? Vážně?"

„Děláš, jako by ti to vadilo," odpověděl a nasadil výraz nevinné oběti. „Můžeš mi poděkovat později."

„Hmm, skvělé," zamumlala, když si od něj krabičku přebírala. Malý, pečlivě zabalený předmět byl pokryt jemnými runami, které Hermionu okamžitě zaujaly. Jakmile víčko otevřela, její oči spočinuly na drobné včelce. Zprvu vypadala jako ozdoba, ale v okamžiku, kdy Hermiona blíž přiložila ruku, křidélka ožila a včelka vzlétla.

„Co to je?" zeptala se Hermiona, neschopná skrýt překvapení. Také se trochu bála, protože včelka přeci jen vypadala jako živá, což jí připomnělo ty úžasné ponožky, které měla mimochodem zrovna na sobě, a příjemně ji masírovaly.

„Kouzelná včelka," odpověděl Theo, jako by to všechno vysvětlovalo. „Je speciálně upravená, aby za tebe dělala sem tam nějakou práci."

„Za mě? Práci?" Hermiona se zamračila, zatímco na tváři Weasleyové se rýsoval jakýsi vševědoucí úsměv. „Pokud je to narážka na to, že bych měla odpočívat, tak–"

„Klid, Grangerová," přerušil ji Theo a zazubil se. „Tahle včelka přenáší zprávy, drobné předměty, nebo pokud máš chuť, třeba i cukroví z kuchyně. Jsem si jistý, že si na ni brzy zvykneš."

Hermiona si nebyla jistá, jestli se má smát, nebo Thea jednoduše ignorovat. Místo toho včelku pozorovala, jak krouží kolem jejích vlasů, a pokusila se ji odhánět mávnutím ruky. „Ještě něco umí?" zeptala se nakonec.

Theo si zamyšleně podrbal bradu. „Možná tě překvapí," řekl a ledabyle u toho pokrčil rameny.

Hermiona si povzdechla. „Tak fajn. Díky. Myslím."

Po snídani zamířila Hermiona rovnou do knihovny. Přestože měla dost práce, zjistila, že jí myšlenky stále těkají zpět k tomu divnému daru. Včelka seděla na jejím stole jako pečlivě vyřezaná figurka, dokud se nepohnula a nezačala zkoumat její pergameny.

„Dobře, co kdybys mi donesla jednu knihu z police vlevo? Hm, třeba Léčivá kouzla středověké Anglie?" vyzkoušela Hermiona včelku, téměř se smíchem.

K jejímu šoku včelka okamžitě vzlétla a s nečekanou přesností přistála na zmíněné polici. O několik vteřin později už Hermiona držela požadovanou knihu.

„Fascinující," zamumlala a lehce se usmála.

„Říkal jsem to," ozvalo se za ní. Theo se uvelebil na židli naproti a tvářil se, jako by přesně věděl, co si myslí.

„Nevzpomínám si, že bych tě zvala," odvětila suše, zatímco včelka mezitím přinesla další knihu.

„Neboj, nebudu tě rušit. Jen mě napadlo, že bychom mohli včelku využít k něčemu zábavnějšímu," nadhodil.

„Zábavnějšímu? Myslíš tím porušení školního řádu?" zvedla obočí.

„Samozřejmě, že ne," Theo se usmál. „Jen je to škoda, že ji takhle plýtváš na knížky. Co takhle požádat, aby ti přinesla nějakou sladkost?"

Hermiona si odfrkla. Theodore měl očividně chuť na sladké, ale odmítal si pro něco na zub zajít. „Zní to, jako by sis chtěl přivlastnit můj dárek."

„Tvůj dárek?" zopakoval s předstíraným údivem. „Náhodou, já jsem ten génius, co ho vymyslel."

„A já jsem ta, kdo ho teď vlastní," připomněla mu.

Theo ji chvíli mlčky pozoroval, než pokrčil rameny. „Dobře, tvoje včelka, tvoje pravidla. Ale jestli mě jednou poprosíš, abych ji třeba vylepšil, slibuju, že to nebudu brát jako přiznání porážky."

„Porážky v čem?" Hermiona se na něj zamračila.

„Ve tvém přesvědčení, že všechno zvládneš sama," odvětil klidně, zvedl se a zmizel mezi regály, než mohla cokoliv namítnout.

Den ubíhal pomaleji, než čekala. Hermiona se věnovala svým obvyklým úkolům, ale pokaždé, když se k ní včelka přiblížila, přistihla se, že se usmívá. Bylo něco nepopiratelně okouzlujícího na tom, že tak malý a zdánlivě prostý dárek přinášel tolik radosti. Pilná včelka pomocnice, hřejivé ponožky, které ji masírovaly. Tak nějak se jí začínalo pozdávat, že ji Theodore rozmazloval.

K večeru, když už se knihovna začala vylidňovat, Hermiona si všimla, že Theo sedí opodál a zamyšleně si čte. Včelka k němu zamířila a přistála na jeho hrníčku s čajem. Hermiona si odkašlala. „Co tady ještě děláš?"

„Přemýšlím," odpověděl, aniž by vzhlédl.

„O čem?" zeptala se, neschopná skrýt zvědavost.

„O tom, proč jsi tak protivná," odpověděl Theo s úsměvem, což Hermionu rozladilo. Rozhodně nečekala takovou dávku upřímnosti.

„Já nejsem protivná!" vyjela na něj, ale šeptem, aby nepřivolala knihovnici.

„Jasně, jak říkáš," odvětil klidně. „Jen se mi zdá, že někdy bojuješ sama se sebou. Možná by ti pomohlo trochu... uvolnění?"

Hermiona zůstala chvíli mlčet. Možná na tom bylo něco pravdy. Možná.

„Dobře," přikývla nakonec. „Ale jestli mi včelka začne nosit vzkazy typu ‚Uvolni se', spálím ji."

Theo se zasmál. „Slibuju, že ne."

Když se Hermiona vrátila do ložnice, položila včelku na noční stolek a usmála se. Přestože se celý den snažila tvářit nezaujatě, musela si přiznat, že Theo ji něčím zaujal. A co bylo zvláštní, bylo to příjemné.

🎄🎄🎄