Hermiona se procházela chodbami Bradavic, boty jemně vrzaly na chladné kamenné podlaze. Okna byla zdobena námrazou, světlo svíček házelo mihotavé odrazy na mrazivých sklech a studenti se halili do teplých šál a hábitů. Hermioně se zdálo, že vzduch je teď plný zvláštního druhu energie – jako by se Bradavice vážně těšily na nadcházející Vánoce. Přemýšlela nad tím, jestli i jiní zmijozelští brali Křiklanův úkol tak vážně jako Theo.

Ginny ji to ráno opět nabádala, aby hodila rozchod za hlavu, a trávila svátky v Doupěti s rodinou Weasleyových. Bylo nad světlo jasné, že dorazí i Harry, ale Hermiona pořád nevěděla, jestli to zvládne.

První měsíc v Bradavicích si myslela, že už je to za ní. Že rozchod s Ronem nebyl ničím velkým, když spolu chodili sotva dva měsíce. Ale postupem času se ukazovalo, že ji ten rozchod mrzel víc, než si dokázala připustit. Ron jí bezpochyby chyběl, jeho věčné poukazování na její moralizování, jeho potřeba ukazovat jí, že by bez ní nepřežil, kdyby měli opět bojovat o život. Ač nebyl hloupý, rád přenechával analytické uvažování Hermioně. A jí to lichotilo, protože byla přeci jen trochu egocentrická.

V říjnu ale pochopila, že nemá nikoho. Ačkoliv trávila každý večer a ráno s Ginny, jelikož spolu spaly v jedné ložnici, neřekly si toho víc, než jen strohé shrnutí dne a pocity z vyučování. Jejich dříve obsáhlé rozhovory najednou spadly na dvě věty a rozloučení. Ginny trávila většinu času po boku Lenky Láskorádové, kterou pro její hlavu v oblacích Hermiona zkrátka moc nemusela. Ona měla ráda debaty o knihách, ničím nerušené učení a přípravy esejí. Ale Lenka by pořád jen mluvila o škrknách, což ji vůbec nebavilo. Milovala svůj klid.

Něco ji však rušilo. Už několik dní se nemohla zbavit myšlenek na Theodora Notta a jeho podivně pozorné dárky. Na jednu stranu jí připadalo, že to všechno je jen součást jeho lehce cynického humoru – dárky, které byly spíš zvláštní než praktické. Ale na druhou stranu... byla to také jediná věc, která jí v poslední době přinášela trochu radosti.

„Grangerová!" ozval se známý hlas, přerušující její myšlenky.

Otočila se a uviděla Thea, jak stojí opřený o zeď poblíž knihovny, jeho typický klidný výraz doplňoval lehký úšklebek. V ruce držel něco, co vypadalo jako sklenice.

„Notte," pozdravila ho Hermiona, lehce zvedla obočí a přiblížila se k němu. „Co to máš tentokrát? Skleničku, která zpívá koledy?"

Jak rychle si stačila zvyknout na to, že ji zasypával dárky. Ale bylo to pěkné. Nikdy si nepotrpěla na diamanty, náušnice a přívěsky. Ne, ona měla ráda smysluplné dárky, což ty jeho byly. Po zdlouhavém přemýšlení totiž došla k názoru, že ji nutil se nad každým dárkem zamyslet. Jen nevěděla, proč to dělal.

Od jedné dívky z šestého ročníku – Astorie Greengrassové – slyšela, že opravdu dostali za úkol vymyslet dárky pro někoho z jiné koleje, takže to měla potvrzené, ale jediný Theo vymýšlel dárky na každý den. To, co začalo prvního prosince, pro něj toho dne neskončilo. Tím se Hermiona cítila výjimečná.

„Ale prosím tě, Grangerová," opáčil Theo a teatrálně protočil očima. „Jak málo mi věříš. Tentokrát jsem se překonal. Tohle je mnohem zajímavější."

Podal jí sklenici. Byla jemně zdobená runovými symboly – podobně jako ponožky – a působila na dotek příjemně chladně. Hermiona ji zvědavě převracela v rukou, zatímco přemýšlela o tom, jak mohl Theo vědět, že má v oblibě runy. On na ně nikdy nechodil, co si tak pamatovala.

„A co je na ní tak výjimečného?" zeptala se podezřívavě.

„Tohle není obyčejná sklenice," řekl Theo s výrazem člověka, který ví něco, co ostatní netuší. „Je to kouzelná sklenice, která se nikdy nevyprázdní. Jakýkoli nápoj do ní naliješ, bude se okamžitě doplňovat. Nekonečná zásoba. Dokonalé na večírky, nemyslíš?"

Hermiona si nebyla jistá, jestli je to brilantní, nebo úplně šílené. Pak usoudila, že mu to nehodlá usnadnit. „Nenapadlo tě, že je to špatný dárek pro někoho, kdo má problém s alkoholem?" poznamenala naprosto vážně.

Theo si ji prohlédl, jako by zjistil něco, co doposud nevěděl. Podíval se na ni s ustaraným výrazem, ale to už se Hermiona vesele ušklíbala.

„Dělám si srandu."

„Ale no tak, už jsem ti málem věřil," odpověděl Theo. „Kdybys mi o sobě něco málo řekla, nemusel bych si všechno domýšlet. Navíc – je to i na čaj. Nebo dýňový džus, pokud máš ráda něco méně návykového."

„Dobře, předpokládejme, že ti věřím," odpověděla Hermiona, aniž by se pozastavila nad tím, co řekl jako první, a zvedla sklenici. „Jak to funguje?"

„Prostě ji naplň a uvidíš," řekl s náznakem úsměvu, který Hermionu začínal iritovat, ale zároveň trochu fascinovat.

Vytáhla svou hůlku a jednoduchým kouzlem naplnila sklenici tekutinou. Sledovala, jak hladina džusu stoupá až po okraj, a pak si lokla. Sklenice však zůstala plná. Vyzkoušela to znovu – a znovu se nic nezměnilo.

„To je úžasné!" vydechla. „Ale jak to dělá?"

„Je to kouzlo, Grangerová. Udivuje mě, že tě to ještě překvapuje," konstatoval klidně, ale v jeho očích se zračilo pobavení. „Mimochodem, jsem rád, že se ti líbí."

Hermiona byla sice okouzlená, ale zároveň stále podezřívavá. „Co máš za lubem, Notte?" zeptala se nakonec. „Tahle tvoje štědrost mě začíná znervózňovat."

Theo se zasmál, až se několik studentů, kteří procházeli kolem, ohlédlo. „Nic konkrétního," řekl. „Snad bych si zasloužil jen... možná jedno malé poděkování?"

Věděla, že to nedělá jen proto, aby ji donutil k vděčnosti. I když to bylo ryze zmijozelské, že chtěli být opěvováni za činy, které dělali, tohle jí připadalo absurdní. Theodore to nedělal proto, aby mu poděkovala. Možná dokonce tušila, co bylo jeho záměrem, ale po několika dárcích si tím nemohla být tak úplně jistá.

„Děkuji," řekla nakonec s nádechem sarkasmu, ale úsměv na její tváři přetrvával. „Vážně, Theo, proč to všechno děláš?"

Theo se opřel o zeď a na chvíli se zamyslel. „Možná proto, že vím, jaké to je být sám. A možná proto, že je zábavné sledovat, jak se snažíš přijít na to, co tím sleduju."

Hermiona na něj chvíli hleděla. Theo byl skutečně záhadný – a ona si začínala uvědomovat, že ji právě takové záhadno fascinuje.

„Dobře, Notte," řekla nakonec. „Budu se na to snažit přijít dál. Ale pokud mě ještě jednou překvapíš něčím, jako byl ten hrnek, kvůli kterému se na mě Pinceová neustále mračila, vážně tě začnu podezřívat, že to děláš s nekalými úmysly."

Theo se zasmál. „Mimochodem, Grangerová," začal, zatímco si ledabyle hrál s knoflíkem na svém plášti, „přemýšlel jsem, co děláš o víkendu."

Hermiona zvedla obočí. „O víkendu? Pravděpodobně to, co obvykle – čtení, příprava na OVCE, možná malá procházka po pozemcích. Proč?"

Theo se zastavil a podíval se na ni s vážným, možná dokonce nervózním výrazem. „Protože jsem si říkal, jestli bys nechtěla jít do Prasinek. Se mnou."

Hermiona zůstala chvíli bez dechu. Theodora Notta za těch několik dní podezřívala z mnoha věcí, ale pozvání do Prasinek bylo na něj až nečekaně zarážející.

„Ty mě zveš na rande?" vyhrkla nakonec, neschopná skrýt šok v hlase.

Theo se lehce usmál.

„Řekněme, že tě zvu na něco mezi randem a experimentem. Můžeme tomu říkat třeba společná expedice za poznáním vánoční atmosféry."

Hermiona se opět od srdce zasmála. „To je ten nejbizarnější způsob, jak někoho pozvat na rande, jaký jsem kdy slyšela."

„Jsem originální," pokrčil rameny Theo. „Tak co, půjdeš?"

Hermiona se na chvíli zamyslela. Vlastně to od něj bylo hezké. Nepamatovala si, že by ji Ron někam takhle pozval. Vlastně by spolu nikdy nezačali, kdyby se na sebe nevrhli uprostřed Bitvy o Bradavice, po níž se rozhodli jejich románek trochu prodloužit. S Theodorem to ale bylo jiné; sice to sotva mohla nazvat přátelstvím, to, co mezi nimi vznikalo, ale naplňovalo ji to mnohem více, než dny a večery, které trávila s Ronem.

A tak se na Thea usmála. „Dobře. Ale jen proto, že chci vidět, jak si poradíš s tou tvou expedicí."

Zmijozel se znovu zasmál. „To beru jako výzvu."

A s tímto slibem se rozešli každý svým směrem – Hermiona se sklenicí v ruce a Theo s tím podivně spokojeným výrazem, který značil, že si možná vzájemně rozumí víc, než by kdy přiznali.

🎄🎄🎄