Sněhové vločky tančily ve vzduchu jako drobné kouzelné světlušky, pokrývajíce hrad a okolí třpytivou bílou dekou. Zatímco většina studentů to nedělní dopoledne radostně skákala po nádvoří a pokoušela se postavit první sněhuláky, Hermiona byla zalezlá v knihovně, kde bylo příjemné teplo a klid. A hrníček, který nakonec od madam Pinceové dostala zpátky s příslibem, že jí k Vánocům daruje stejný.

Ukázalo se totiž, že ho Pinceová zabavila proto, že jim ho tajně záviděla.

Seděla u svého oblíbeného stolu v rohu a listovala knihou o kouzelnických výbušninách. Četla rychle a systematicky, její mysl ale neustále odbíhala k něčemu jinému. Nebo spíš k někomu jinému. Theodore Nott, který se z nějakého důvodu rozhodl učinit z jejího adventu experiment na hranici kouzelnického chaosu, se jí v posledních dnech objevoval v hlavě častěji, než by chtěla. Nebyla si jistá, co přesně to znamená, ale... užívala si to, nutilo ji to přemýšlet i nad jinými věcmi, než byla samota a zkoušky. I když vůči němu byla podezíravá, přistihla se, jak čeká na jeho příchod.

Jako na zavolanou se ozvaly kroky. Byly tiché, ale nezaměnitelné. Hermiona si už byla jistá, kdo je jejich majitelem. „Zase ty," povzdychla si s předstíranou rezignací, aniž by zvedla oči od knihy.

„Překvapení, Grangerová," ozvalo se, a do jejího zorného pole se dostal malý balíček zabalený v zeleném papíru. Theo si sedl naproti ní s obvyklým nečitelným úsměvem, který mohl znamenat cokoli od geniálního plánu po naprostý chaos. „Tady máš něco, co tě zaručeně rozesměje."

Hermiona si balíček podezřívavě prohlédla. „Jestli jsou to zase ponožky, tak už tě vážně prokleju."

„To bych si nedovolil," ušklíbl se Theo. „Tentokrát to je trochu jiný dárek. Uvidíš."

Rozbalila balíček opatrně, připravena na cokoli. Pod obalem se skrývala malá, lesklá krabička s nápisem Kouzelnická pastilka: Změň svůj hlas!.

„Pastilka na změnu hlasu?" zopakovala Hermiona skepticky.

Theo přikývl, jeho oči jiskřily pobavením. „Když ji sníš, tvůj hlas se na chvíli změní. A pokud si ji dáme oba, můžeme si hlasy vyměnit."

Hermiona se na něj podívala, jako by si nebyla jistá, jestli je vážně geniální, nebo úplný blázen. „A proč bych měla chtít slyšet svůj vlastní hlas z tvojí pusy?"

„Protože je to sranda," odpověděl Theo prostě. „A přiznej si to, Grangerová, potřebuješ si trochu odpočinout. Pořád jen knihy, pravidla, učení na zkoušky... Trochu chaosu ti neuškodí."

Hermiona zavrtěla hlavou, ale nakonec zvedla pastilku a prohlédla si ji. „Jestli tohle skončí katastrofou, budeš mi do konce roku dělat lektvar na bolení hlavy."

„Beru," ušklíbl se Theo.

Oba si vložili pastilky do úst. Chvíli se nedělo nic, ale pak...

„Ahoj," řekl Theo najednou, ale zněl úplně jako ona. Hermiona zalapala po dechu a instinktivně si zakryla pusu.

„Tohle... tohle je divné!" vyjekla, ale její vlastní hlas zněl hlubokým, klidným tónem.

Theo se rozesmál, což bylo samo o sobě komické, protože jeho smích teď zněl jako Hermionin jemný chichot. „Tak co, Grangerová? Jaké to je slyšet můj hlas z tvých úst?"

„Je to... zvláštní," připustila Hermiona, stále ohromená.

Theo přikývl, stále se snažil zadržet smích. „Zkus něco říct. Třeba: ‚Jsem Theo a jsem neuvěřitelně chytrý.'"

Hermiona si povzdychla a pak dostala nápad. Naklonila se k němu a s vážným výrazem pronesla jeho hlasem: „Jsem Theodore Nott a tajně obdivuji Hermionu Grangerovou."

Theo zrudl. „Tohle sis právě vymyslela!" ohradil se, stále Hermioniným hlasem, což situaci udělalo ještě směšnější.

Oba propukli v hlasitý smích, až museli knihovnu opustit, protože madam Pinceová na ně zasyčela jako rozzlobená kočka.

Když vyšli ven na chodbu do mrazivého vzduchu, jejich smích už utichal, ale zvláštní pocit zůstával. Hermiona se zastavila u sochy středověké čarodějnice a otočila se na Thea. „Víš, že tohle bylo vlastně celkem zábavné?" přiznala už vlastním hlasem. Trochu ji škrábalo v krku, ale to přisuzovala jen slabému vedlejšímu účinku.

„Já vím," řekl Theo prostě, jako by nečekal nic jiného. Oznámení faktu, o kterém věděl od chvíle, kdy ho tento dárek napadl. A to jich měl ještě hotový arsenál.

„A víš co? Myslím, že bych si mohla zvykat na trochu chaosu," dodala Hermiona s úsměvem, který byl tentokrát upřímný. Bylo to jako tehdy, když ji během řádění Umbridegové v Bradavicích začalo bavit porušovat školní řád.

Theo se na ni podíval a jeho obvyklý úšklebek byl tentokrát měkčí. „Takže už ti nevadí, že ti lezu na nervy?"

Nebylo to tak, že jí lezl na nervy, spíš samu sebe zrazovala tím, jak snadno se nechala odradit od své obvyklé rutiny. Ještě ani neskončil první prosincový týden, ale ona už tento měsíc klidně mohla prohlásit za bezkonkurečně nejzábavnější období tohoto roku.

Hermiona se zasmála. „Vlastně už ani ne. Ale jestli se ještě někdy pokusíš mi darovat nějakou absurditu, přísahám, že tě prokleju."

Theo se jen usmál a přikývl. „S tebou je nakonec docela zábava, Grangerová."

A zatímco kolem nich za okny vířil sníh a po pastilkách zbylo jen škrábání v krku, oba věděli, že něco se přece jen změnilo. Nejen jejich hlasy, ale i něco hlubšího – něco, co začalo růst jako jemný plamen z krbů pod bílou pokrývkou zimy.

🎄🎄🎄