Byl čtvrtý prosincový den, a přestože slunce sotva vykouklo nad horizont, Hermiona už seděla ve Velké síni. Na talíři před sebou měla toast a trochu džemu, ale spíš si s jídlem hrála, než aby ho jedla. Zatímco se snažila pročíst pergamen se seznamem úkolů, nemohla se ubránit občasnému pohlédnutí ke zmijozelskému stolu. Theo tam seděl, stejně klidný a zamyšlený jako vždy, ale tentokrát, když si všiml jejího pohledu, lehce zvedl bradu a koutkem úst se pousmál.

Stejně se usmíval, když na ni čekal v jednom z koridorů v prvním patře. Seděl na kamenné lavici vedle sochy rytíře v lesklém brnění a v ruce držel balíček o velikosti rozevřené dlaně.

„Dobré ráno, Grangerová," pozdravil ji s líným úsměvem. Oči měl plné jisker, které ji donutily se na něj dívat déle, než bylo přípustné.

„Ahoj, Theodore," řekla jeho jméno rázně a přísně, jako by mu oznamovala, že dostal špatnou známku z poslední eseje. „Co tam pro mě dneska máš?" zajímala se.

Theo byl očividně potěšen její zvědavostí. Čtvrtý den a ona už si zvykla, že ji zásobuje dárky, aniž by se třeba jen lépe poznali. Ne, prostě plnil úkol a ona se velice ráda stala někým, koho mohl obdarovat.

Počkal, až přejde k němu a převezme si balíček, což hned také udělala. Pak jej otevřela, načež ho sjela zvídavým pohledem.

„Ponožky?" divila se. Theo se usmál a přikývl.

„Kouzelné."

„Jistě," zamumlala. „Co udělají? Ukousnou mi prsty na nohou?"

Když déle neodpovídal, začínala se trochu obávat, že má pravdu. Nakonec ale přeci jen – poháněna zvědavostí – usedla vedle něj, sundala školní mokasíny a přes slabé silonky natáhla tmavě zelené ponožky s bílými runovými znaky.

„Jak mohou být ponožky něco víc než obyčejná ponožková nudnost?" ptala se sama pro sebe nahlas. Theo se vedle ní přidušeně zasmál.

„Když si je oblečeš, dopřejí ti to, co právě potřebuješ. Zahřejí tě, změní barvu, dokonce umí i další věci."

„Třeba?" ptala se se zájmem.

Theo pokrčil rameny. „Nech se překvapit."

Náhle ponožky začaly podivně cukat. Hermiona je zaraženě pozorovala, když se začaly samy posouvat po jejích nohách a doslova ji začaly masírovat.

„To... je to normální?" zeptala se, když ponožky začaly jezdit po její noze, jako by měly vlastní život.

„Hm, zjevně mají tendenci trochu... improvizovat," poznamenal Theo s pobaveným úsměvem. „Dej jim čas. Když se hluboce zamyslíš, mohla bys je začít ovládat."

Hermiona se zasmála, ale brzy zjistila, že ponožky jsou mnohem aktivnější, než si původně myslela.

Ponožky se najednou začaly pohybovat s úplně jiným záměrem, než Hermiona čekala. Zatímco ona si je s úsměvem prohlížela, ponožky vykřikly jako nějaký malý roztomilý kouzelný tvor a začaly ji zvedat z lavice. Hermiona vzlétla nohama nahoru a jen tak tak zachytila okraj své sukně, aby Theo neviděl něco víc, než bylo přípustné.

„Notte! Pomoc!" vykřikla, když už byla hlavou dolů a cítila, jak se jí zmocňuje panika. „Co to dělají?!"

„No... asi usoudily, že se chtějí proletět," odpovídal tím nejpobavenějším hlasem, ale připravil si hůlku, aby Hermioně pomohl. „Zřejmě bude chvíli trvat, než je dokážeš ovládnout."

Trvalo jen chvilku, než pomohl Hermioně zpátky na zem a očaroval ponožky, aby byly trochu méně svéhlavé. Tak či tak se musel smát, protože vidět Hermionu Grangerovou vzhůru nohama byl ten nejlepší dárek pro změnu pro něj.

Jakmile se uklidnila a usedla zpátky vedle něj, propukla i ona v ten nejupřímnější smích. Takhle se dlouho nepobavila, a přestože se chvilku bála o vlastní život, byl to adrenalin, který by klidně ráda prožívala častěji.

Mohli se tak smát několik minut, zatímco ponožky pro jistotu držela v ruce. Usmyslela si, že jim dá trochu přísnější výchovu, ale už teď jí bylo jasné, že z nich bude skvělá a praktická pomůcka do života. Ta masáž byla totiž děsně moc příjemná.

A i když se vše zdálo být poněkud chaotické, nakonec se v jejich výrazech objevil záblesk něčeho hlubšího. Něčeho, co Hermiona dosud nepoznala. A co si stále víc uvědomovala – radost může člověk najít na každém rohu, ale i v těch malých věcech, jako jsou... ponožky.

Později toho dne Hermiona zkoušela v ložnici ponožky srovnat do latě. Byla u toho dokonce i Ginny, která s nečitelným výrazem seděla na své posteli v tureckém sedu a sledovala, jak si její spolubydlící natahuje ponožky tmavě zelené barvy.

Hermiona měla připravenou hůlku, aby je dokázala ovládat, ale ze všeho nejdříve chtěla začít lekci výchovy silou své mysli. Od chvíle, kdy se ponožek dotkla, myslela na to, že chce, aby měnily barvu podle jejích emocí a také aby ji masírovaly.

Když si je konečně oblékla, jejich barva se opravdu začala měnit. Ze zelené přecházely do červené a dále světlaly.

„Ty máš kouzelné ponožky!" vyhrkla šokem Ginny, které to došlo až teď. Hermiona s úsměvem přikývla, načež se jejím obličejem prohnal další blažený úsměv.

„A masírují mě!"

S tou novinou, že si ponožky dokázala podmanit, se v podvečer vydala do knihovny. Theo se zmiňoval, že tam bude pracovat na pojednání na přeměňování, proto tam vstoupila s širokým úsměvem a ponožkami vytaženými až po kolena, aby nešly přehlédnout.

Spatřila ho v jednom z tmavších koutů knihovny, kde se krčil nad učebnicí.

„Notte," oslovila ho, načež zvedl oči od zaprášeného svazku.

„Grangerová. Už tě hřejí?" neskrýval zvědavost.

Hermiona mu ukázala nohy, na nichž měla nové ponožky, teď zářivě oranžové. „Asi jsem šťastná," řekla s náznakem ironie. Chtěla se o tom všem pobavit, diskutovat o tom, jaká barva asi znamená jakou emoci, nebo proč je vlastně červená nebo oranžová teplá a dobrá barva.

Theo se zasmál. „Oranžová? To je tvoje šťastná barva?"

„Myslím, že ano," opáčila Hermiona s pokrčením ramen. „Ty ponožky jsou... no, nejsou špatné."

Theo se opřel o opěradlo židle a sledoval ji se zájmem. „To zní skoro jako kompliment. Možná se dočkám i poděkování."

Hermiona protočila oči. „Děkuju, Notte. Ale jestli někdy zase provedou něco špatného, ty jsi první, komu si budu stěžovat."

„Domluveno," souhlasil.

🎄🎄🎄