Hermiona si začínala uvědomovat, že vánoční atmosféra je pro ni letos zcela odlišná. Přestože kolem sebe slyšela veselé hlasy ostatních studentů, jak štěbetají o sněhu a cukroví, ona byla stále plně ponořená do myšlenek na minulost, na to, co by mohlo být, kdyby se na Rona nevykašlala. A tak, jak se zdálo, vánoční období už nebylo jen o kouzlech a dárcích, ale také o tichých vzpomínkách a malých nevyřčených výčitkách, která Hermiona skrývala spolu s hořkostí ve svém srdci. Zpropadené zrcadlo! Nemohla na něj přestat myslet.

Jako každý jiný den v tichosti zaplula do knihovny, aby byla sama. Na stole před sebou měla hromadu knih, ale ani jednu neotevřela. Mysl jí bloudila všude možně, jen k učení se moc neměla, což nebylo pro Hermionu ani trochu obvyklé. Musela se začít snažit. Čekalo ji ještě spoustu zkoušek, v nichž nesměla chybovat. Znovu vzala učebnici s lektvary pro pokročilé. A právě tehdy, když se ponořila do textu, jí najednou něco přistálo na klíně.

Po rychlém pohledu dolů zpozorovala, že se dívá na krásný malý hrníček, kolem nějž se snášel nažloutlý opar, jako by byl očarovaný.

„Co to zase je?" Hermiona se ohlédla kolem sebe. Už toho měla vážně po krk. Po rozhlédnutí ale zjistila, že tam seděla jen ona a jeden spící Mrzimor, který podřimoval opodál.

Než stihla zareagovat, hrníček se rozletěl a z ničeho nic začal vířit nad stolem a pohybovat se jako neřízená střela. Hermiona vykulila oči, protože jí bylo jasné, že tohle za žádnou cenu nesmí vidět madam Pinceová.

„Ne! Počkej!" zvolala tiše a okamžitě se snažila s ním nějak manipulovat, ale ten šílený hrníček se vzepřel. Začal kroužit po celé místnosti, podlaze, stropě, kde chvíli zůstal v pevném postoji, jako by si užíval ten pocit volnosti.

„Tohle přece nemůže..." Hermiona chvíli nevěřícně sledovala, jak hrníček pokračuje ve svém letu, pak si uvědomila, co se vlastně děje. To musel být další pitomý dárek od Theodora. Proč jí dával samé dárky, ze kterých by mohla začít šedivět?

Musela nad tím dárkem vyzrát. Od čeho by byly hrníčky? Hrníček, který má svou vůli, musí sloužit k jedné věci, no ne?

„Pojď sem dolů a udělej mi heřmánkový čaj!" sykla tiše, u čehož se ohlédla po knihovnici. Naštěstí ji nikde neviděla a Mrzimor opodál také stále spal. Když se otočila zpátky, viděla hrnek před sebou na téměř nepopsaném pergamenu.

Uvnitř byl horký nápoj.

V tu chvíli se ozval tichý smích. Až tehdy se Hermiona otočila za sebe, aby tam spatřila Notta, který se ležérně opíral o knihovnu s knihami o bylinkářství a usmíval se.

„Málem jsem z něj dostala infarkt!" sdělila mu naštvaně, ale kontrolovala se, aby nebyla příliš hlasitá.

„Nejsem si jistý, co to ten infarkt je, ale asi ti ho nebudu dávat jako další dárek," usoudil. Hermiona otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale vzápětí jí došla slova.

Chtěla začít moralizovat o tom, že by bylo dobré, kdyby Theodore začal navštěvovat hodiny studia mudlů, kde by možná zjistil něco málo o mudlovských nemocích, ale potom se zarazila. Co je jí po tom, jaké vědomosti ten Zmijozel má? Nemusela se s ním vůbec bavit. Ale ten čaj vypadal dobře a hrníček byl také pěkný.

„Co ještě umí?" zeptala se místo toho, aby reagovala na jeho poznámku. Konečně to totiž vypadalo, že vymyslel dárek, který by mohl být užitečný. Theodore se usmál a přešel o něco blíž, aby na sebe nemuseli mluvit nahlas. On také věděl, jaká umí madam Pinceová být.

Pak vzal hrníček a začal na něj mluvit. „Připrav mi kávu."

Vzduchem se najednou vznášel hrníček, který si po chvíli sedl na stůl a začal připravovat nápoj, který vypadal jako dokonalé cappuccino. Hermiona protočila očima – přípravou dalšího nápoje ji vážně nemohl okouzlit. Na druhou stranu se ale ukázalo, že je ten dárek docela neškodný a také docela chytře vymyšlený. Nechápala sice, kam mizel jeho obsah, ale určitě ho hodlala používat v knihovně. Když totiž Theodore ukázal, že se obsah nikdy nevylije, usmála se a v duchu usoudila, že si ho nechá.

„Co bys chtěla vidět dál?" ptal se, ale odpovědět ji nenechal. „Co třeba máslový ležák?"

Hermiona se přestala usmívat a rázně zakroutila hlavou.

„Jsme v knihovně! Madam Pinceová by nás zabila, kdyby věděla, že tu máme máslový ležák," upozornila ho. Theo jen otráveně zakroutil očima. „Ale musím uznat, že máš talent. Tenhle dárek byl docela dobrý."

Hrnek mezi nimi začal poletovat. Nechával za sebou žluté stopy kouře, než prosvištěl kolem Hermionina obličeje. Ta se tiše zasmála.

„Umí ještě víc," podotkl Theo. „Viď, hrnečku?"

„To se víí," zakvílel hrnek vysokým hláskem. Hermiona neovladatelně vyprskla smíchy.

„Co to tu děláte?" Pinceová se zastavila a prověřovala je pohledem, který mohl změnit každou situaci na skutečnou katastrofu. „V knihovně se nemluví! A už vůbec ne s kouzelnými hrníčky!"

Hermiona, která si právě uvědomila, jak nápadně její hrníček létal, se mírně začervenala. „Promiňte, madam Pinceová... Je to jen neškodný hrníček. On jen... létá."

„No to vidím, slečno Grangerová," zaskřehotala Pinceová přísně, ale s jemným náznakem údivu v hlase. „A nejen to, ještě i mluví! Takže co tady provádíte?"

„Nic, opravdu nic," hájila se Hermiona. Theo se tvářil, že ho ta situace nesmírně baví.

Madam Pinceová se vrhla k jejich stolu a vzala hrníček do ruky.

„Tento hrníček se zabavuje. A teď, okamžitě ven, vy dva, než to nahlásím ředitelům vašich kolejí!"

Oba dva raději uposlechli. Trvalo sotva minutu, než Hermiona sbalila své věci, a v té další už stáli před knihovnou, kde se Theodore začal zplna hrdla smát.

„Možná bys mi neměl nosit takové dárky zrovna do knihovny," usoudila podrážděně Hermiona, u čehož Thea sledovala. Měl červené tváře od toho, jak se smál.

Krátce se na ni podíval. „Kdybys tam netrávila většinu dne, možná bych ti je nosil jinam."

Na jeho slovech něco bylo. Možná, kdyby se čas od času uchýlila na jiné místo, nepřišla by teď o ten nejpraktičtější a nejzábavnější dárek, který kdy dostala.

„Mrzí mě, že nám ho zabavila," uznala po chvíli ticha. Theo se pousmál.

„Neboj, vymyslím něco dalšího."

A s těmito slovy se zároveň rozloučili.

Ten večer, když se Hermiona vracela do nebelvírské věže, si nemohla pomoct, musela se zkrátka usmívat. Když vešla do společenské místnosti, byla prázdná, snad jen kromě Křivonožky, který se rozvaloval u krbu. Hermiona se posadila do svého oblíbeného křesla a přemýšlela o tom, jak byl ten hrníček fajn, a jak málo bojovala za to, aby ho dostala zpátky.

Křivonožka líně zvedl hlavu a přisunul se blíž, jako by se chtěl připojit k jejím myšlenkám.

„Co si o tom myslíš, Křivonožko?" zeptala se. „Měla bych poprosit madam Pinceovou, aby mi ten hrnek vrátila?"

Kocour zamrkal, což Hermiona brala jako jasný signál, že odpověď musí najít sama. Vzala hrníček do ruky a zadívala se na jeho runy. Pak na něj tiše pronesla: „Co je vlastně ten Theodore zač?"

Bylo jasné, že odpovědi na tuto otázku budou přicházet postupně, den po dni, s každým dalším dárkem. Nebo je možná nikdy nedostane.

🎄🎄🎄