Bradavice se ponořily do magického ticha, když většina studentů odjela na svátky do svých domovů. Sníh tlumil každý zvuk a světla ve Velké síni zářila tak jasně, že to vypadalo, jako by celou místnost pohltila vánoční atmosféra.

„Veselé Vánoce," ozvalo se nad ní. Hermiona vzhlédla a uviděla Thea, jak v jedné ruce drží malou dřevěnou krabičku a v druhé šálek horké čokolády.

„Ahoj, Theo," odpověděla s úsměvem. „Veselé Vánoce."

Theo došel k ní, položil čokoládu na stůl a podal jí krabičku. „Tady. To je poslední dárek."

Hermiona před sebou ale už jeden měla. Ve velké krabici s roztrženým pestrobarevným papírem, ležel svetr uháčkovaný Molly Weasleyovou. Byl sytě červený se zlatým písmenem H, ale nedostala ho od paní Weasleyové. Vzkaz, s nímž balík dorazil, jasně ukazoval, že jí ho poslal Harry. Věnoval jí svůj svetr, protože věděl, že by ho ráda nosila.

„Vždycky se mi ty jejich svetry líbily," řekla tiše, jako by to byla jen malá vzpomínka. „A víš, co na nich nejlepší? Že nebyly nikdy dokonalé. Měly vždycky nějakou roztomilou chybu, nějaký zvláštní detail, který je činil jedinečnými. Ron na ně hrozně nadával, protože žádné dva svetříky nebyly stejné. A to bylo na nich krásné."

„V tom případě ti možná přijde vhod ten dárek ode mě," poklepal prstem na podlouhlý dárek, který zatím nerozbalila.

Hermiona otevřela víko a zalapala po dechu. Uvnitř byly starožitné kouzelnické jehlice na pletení. Byly vyryté drobnými vzory, které připomínaly hvězdy a větvičky cesmíny.

„Jehlice?" zeptala se zmateně, ale zároveň se její oči leskly slzami.

Theo se posadil vedle ní, jejich kolena se jemně dotkla. Tak trochu nesměle, jako by si ještě nezvykli, že k sobě mají přeci jen o něco blíž.

„Původně jsem to bral jako metaforu. Jestli mezi námi vzniká něco trvalého, mohla bys to zvěčnit. Napadla mě třeba nekonečná šála, ale teď... Co kdybychom si uháčkovali vlastní svetr? Náš?"

Slzám už nedokázala zabránit. S širokým úsměvem pod náporem dojetí začala plakat, ale byly to slzy štěstí. Nechala se od Thea přivinout do objetí, které se pomalu ale jistě stávalo jejím domovem.

O něco později Hermiona vzala do ruky jednu z levitujících jehlic a začala plést, její prsty jemně pohybovaly v rytmu, jak se jehlice vznášely. Každý tah byl krokem v jejich vztahu. A přesto, že to byla chvíle naprostého těla, uvnitř ní to vřelo, protože pocítila ten zvláštní nával emocí, který si ani neuvědomovala. Theo ji mlčky sledoval, jako by byl fascinován jejím pletacím talentem.

„Co když na to jdeme příliš rychle?" zeptala se ho náhle hlasem tak tichým, že připomínal šepot. Jakmile tu otázku vyslovila, uvědomila si její absurditu.

Theo si to nebral příliš osobně. Prostě ji to napadlo, tak se ptala, nic špatného na tom neviděl.

„Tak kdykoliv zpomalíme. My jsme ti, kdo ovládají ta vlákna osudu," podotkl s mírným úsměvem. Hermiona jehlice pustila, aby pokračovaly v pletení dál samy.

„Opravdu?" pohlédla na levitující dárek vedle její hlavy. Theo se přidušeně zasmál.

„No, někdy nad námi osud vyzraje, ale jinak si myslím, že je to jen na nás," ujišťoval ji ve svém názoru. „Chceš zpomalit?"

„Ne," namítla rychle. „Jen chci, abys mě pevně držel, když budu nejistá."

„Kdykoliv," slíbil s úsměvem na rtech, který přetrvával i v dalších vteřinách, kdy ji krátce políbil.

Hermiona se od něj krátce odtáhla, aby mu zpoza svých zad podala balíček zabalený v papíře s motivem zlatých hvězd. Theo jej přijal s opatrností, jako by držel něco nesmírně cenného. Žádný dárek od ní ještě nedostal. Tenhle byl úplně první.

„Teď je řada na mně," vysvětlila stručně.

Opatrně roztrhl papír, pod nímž se skrývala kniha s lesklým přebalem: Mistři klobouků: Historie a tajemství kouzelnického kloboučnictví.

Theo se začal smát na celé kolo. I Hermioně cukaly koutky, ale v duchu si oddychla. Bála se, že by její dárek mohl vyvolat trochu jiné emoce, že by mohl být třeba smutný, ale jeho smích ji dokonale odzbrojil.

Jehlice před nimi dál pracovala na vzoru, tichý zvuk proplétání nití byl uklidňující a přítomný jako tikot starých hodin. Svetr, který vznikal, byl směsí červené, zelené a zlaté – barvy, které by kdysi mohly znamenat rivalitu, ale teď byly spojením dvou duší.

„Myslím, že to bude pěkný svetr," zamumlala Hermiona a přitiskla si tvář k Theově rameni. „I když by mě nikdy nenapadlo, že si někdy nějaký upletu."

Theo se zasmál. „Jsem velmi inspirativní."

Hermiona kývla. „Inspiroval jsi mě. A nejen k pletení."

„Pletení je jen začátek," odvětil zamyšleně. „Třeba se jednoho dne pustíme do něčeho většího."

„Například?" Vzhlédla, zvědavá, co tím myslí.

Theo se na okamžik odmlčel, jako by přemýšlel. „Co třeba kouzelnický koberec? Jeden z těch, na kterém se dá létat? Vždycky jsem chtěl mít doma něco takového."

Hermiona vyprskla smíchy.

Smála se tak, jako když spolu sáňkovali na tom pohádkovém kopci, nebo jako když se koulovali. Chvíle strávené s Theem pro ni byly tak uvolňující a přirozené, že snad v tom momentě dokonce uvěřila, že by někdy mohli mít ve svém společném bytě koberec, který by skutečně létal. Věřila tomu, že by pro ni Theo dokázal vytvořit něco tak bláznivého, když pro ni změnil i počasí. Dokázal zkrátka všechno to, co by pro ni žádný jiný chlapec neudělala.

A tak s ním trávila ty nejkrásnější Vánoce, během nichž dočista zapomněla, že ještě před měsícem litovala svého návratu do Bradavic. Teď ale nemohla být vděčnější.

🎄🎄🎄