Poslední školní den roku 1998. Nechápala, jak se to celé tak rychle událo. Jeden den procházela sama chodbami hradu jako tělo bez duše, ale teď už nervózně přešlapovala před Velkou síní, kde čekala na Theův příchod.

Včera jí žádný dárek nedal. Jistě, dostala dokonalý polibek, pak po něm mnoho dalších, ale nepřišel s žádným dech beroucím dárkem, což bylo až prapodivné.

Dnes na něj čekala s dávkou netrpělivosti.

Zhluboka se nadechla a podívala se na hodinky. Bylo téměř pět večer a brzy se měl objevit Theodore. Už to byla tradice, tyhle jejich schůzky. Každý den dostala nějaký dárek – ten, který znamenal víc, než si dokázala představit. Jen poslední den ne, jako by věděl, že ji měl jistou, tak ji přestal obdarovávat. Tolik jí to vrtalo hlavou, že nebylo divu, když se to stalo první věcí, kterou zmínila, když se o pár minut později setkali.

„Kde mám dárek?" vyzvídala s rukama zkříženýma na prsou. Theo se musel zasmát, jak si zvykla na jeho velkorysost.

„Ahoj, Hermiono. Mám se dobře, a co ty?" pravil nonšalantně, aby jí naznačil, že by měla mít kapku vychování. Hermiona ale zakroutila očima.

„Včera jsi mi žádný nedal. To už mě máš jistou?" ptala se s povytaženým obočím.

Theo se k ní naklonil. „A mám?"

Lehce ho udeřila do ramene. „To si ještě rozmyslím."

Než začala namítat něco dalšího, Theo sáhl do kapsy hábitu, z níž vytáhl krabičku, kterou jí ihned předal. Když nahlédla dovnitř, její oči se rozšířily úžasem.

Byl to malý, starožitný přívěsek, v němž se ukrývala drobná zrcadlová koule, jejíž okraje byly zdobené jemnými stříbrnými motivy. Uvnitř koule se mihotal záblesk – ukryté obrazy z jejího dětství, vzpomínky na chvíle, které trávila se svými rodiči; ty, o nichž mu říkala. Nejdříve viděla jejich dům – teplý, útulný, se zasněženou zahradou, pak se objevily vzpomínky na rodinné Vánoce, na dárky, které dostávala, a na dlouhé večery strávené u krbu.

„Jak jsi to udělal?" zašeptala Hermiona, otřesená tím, jak přesně to zachycovalo vše, co si pamatovala.

„Mám své způsoby," odpověděl s šibalským úsměvem. „Chtěl jsem, abys věděla, že u sebe vždy budeš mít kousek své minulosti, a že to ničemu nevadí. Že doma můžeš být tady, v Bradavicích, s těmi, na kterých ti záleží, nebo kdekoliv jinde, kde ti bude nejlépe."

Neměla slov. Jeho dárky byly vždy něčím dech beroucí a kouzelné, ale tohle... Zachytil její nejkrásnější vzpomínky a pomocí nějakého záhadného kouzla je zvěčnil. Nedokázala pochopit, jak se to všechno naučil, když ani ona taková kouzla neznala.

Theo ji pozoroval, díval se na ni jako na obrázek. „Nikdy jsem ti nic neřekl o tom, jak tě vnímám, Hermiono. Ale tohle je způsob, jak ti ukázat, že mi na tobě opravdu záleží."

Věděla to. Chtěla mu vtisknout polibek plný vděku a lásky, již k němu chovala, ale její pohnutek přerušil zvuk blížících se kroků. Hermiona pohlédla přes Theovo rameno, aby spatřila právě příchozí Ginny.

„Ahoj, vy dva," houkla na ně vesele. „Hermiono, můžeš na chvíli?"

Hermiona Theovi věnovala omluvný úsměv, než s Ginny ustoupila o kus dál. Zatímco Theo pokračoval v cestě do Velké síně, aby dívky nerušil, Hermiona obdařila zrzku netrpělivým zamračením.

„Co se děje?"

„Zůstáváš tu, že jo?" odhadovala Ginny. Tentokrát to ani trochu neznělo jako výčitka, spíš jako porozumění.

Hermiona s letmým úsměvem přikývla. „Chci strávit Vánoce s někým, kdo by mi snesl klidně i to modré z nebe, jak jsi říkala."

Ginny její úsměv napodobila. „Takže je to vážné?"

„To se uvidí, ale je to... krásné," uznala nakonec po krátkém zaváhání. Pořád to mezi nimi neuměla pojmenovat, ale slovo krásné to rozhodně vystihovalo, ač to bylo nejspíš to nejskromnější pojmenování.

„Dobře, chápu. Budeš mi sice chybět, ale snad si to tady užiješ. Ať už to je, co to je," zazubila se nakonec Ginny, než svou kamarádku objala. „Ale poslední večeři si dáme spolu, že jo?"

„Stoprocentně," přitakala Hermiona.

A ač Hermiona večeřela s Ginny a Nevillem, který se k nim taktéž přidal, myšlenkami byla stále ve své pohádce s Theem, protože tam jí koneckonců bylo úplně nejlépe. 

🎄🎄🎄