V předposlední školní den – úterý – se Theo a Hermiona opět sešli v jejich opuštěné učebně. Trávili tam čím dál více času, jako by se právě tohle místo stávalo jakýmsi jejich chrámem neodkryté lásky. Nevinné pohledy, letmé doteky a Křivnožka, který měl neustálou potřebu je přerušovat, kdykoliv se snažili o něco víc.

Dnes ale oba přišli s tím, že to udělají. Theo nepřinesl žádný dárek, Hermiona nepřišla s očekáváním něčeho hmotného. Oba se v učebně objevili s tichými prosbami, aby mezi nimi konečně začalo něco skutečného.

I když, pokud se nad tím Hermiona musela zamyslet, nic skutečnějšího nikdy nezažila. Každá jedna chvíle s Theem jí ukazovala, jak skvělý a zábavný může život být. Byla by hloupá, kdyby pořád litovala toho, že poslala Rona k vodě, protože koneckonců udělala správnou věc. Nebýt rozchodu, nejspíš by první dárek od Thea odmítla, nebo – v případě, že by s Ronem skutečně zůstala – by se mohlo stát něco horšího, nečestného.

Ale ona byla svobodná.

Teď a tady. S Theem, s nikým jiným.

„Plánuješ jet na svátky domů?" přerušil dlouhé, ale příjemné ticho. Jeho hlas byl plašší, než zamýšlel, ale možná právě proto se zdál být upřímný.

Hermiona lehce zavrtěla hlavou. „Zůstávám tady."

Theo se na ni podíval s výrazem plným překvapení. „Opravdu?"

„Ano," odpovídala mu s upřeným pohledem. „Jestli ti to ještě nedošlo, chci být tady. Ideálně s tebou."

Tentokrát to bylo jeho srdce, které se zběsile pohybovalo, když slyšel tu rajskou hudbu v podobě jejích slov. To, co právě řekla, se zdálo být jen obyčejným oznámením, ale pro něj to bylo to nejpodstatnější. Někdo s ním chtěl zcela dobrovolně zůstat na svátky; tohle nezažil od chvíle, kdy mu bylo pět a trávil poslední Vánoce se svou matkou.

„Proč?" ptal se, u čehož se nakláněl o něco blíž. Hermiona, jako by jí hodlal sebrat všechen vzduch z okolí, zadržela dech.

„Protože chci," řekla po krátké odmlce. „A možná proto, že nejsi tak úplně k zahození."

Theo se uchechtl s dávkou nervozity, již nešlo přeslechnout. Opřel se lokty o stůl a s úsměvem naklonil hlavu na stranu. „To beru jako kompliment."

„Je to kompliment," odpověděla Hermiona se zvednutými koutky úst.

„Jsem rád, že zůstáváš," přiznal, aniž by uhýbal pohledem. Jeho slova zněla prostě, ale Hermiona cítila, že pro ni mají neskutečnou váhu.

„Theo," oslovila ho znovu, jako by neustále potřebovala opakovat jeho symfonické jméno. Theo, Theo, Theo.

„Hm?"

„Proč máš tak rád klobouky?"

Její otázka v něm vyvolala tichý smích, téměř nepatrný, ale netrvalo dlouho, než nakonec zvážněl. Jeho láska k tomuto kusu oblečení, nebyla obyčejná, vlastně to ani nebyla láska, naopak jistá posedlost.

Na její otázku neodpověděl hned. Nejprve ho pobavila ta její obvyklá zvědavost, ale posléze se mu myslí prohnalo tolik obrazů, v nichž se střídal jeden klobouk za druhým, až mu z toho bylo docela smutno.

Hermiona, jako by mu viděla do hlavy, stiskla jeho ruku. „Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš."

Vděčně se usmál, ale pak zakroutil hlavou.

„Když moje matka zemřela, otec zamkl ložnici, kterou společně obývali," řekl hlasem tak tichým, jako by je snad i stěny kolem mohly poslouchat, a on to nechtěl dopustit. „Ptal jsem se ho proč, ale nikdy neodpověděl. Asi to bylo proto, že se tam sám nedokázal podívat, jak mi došlo později, ale v už v té době jsem byl dost vynalézavý, tak jsem se tam jednoho večera vloupal."

Hermiona mlčky poslouchala. Zvědavost doslova naplňovala její nitro.

„Jediné, co jsem viděl, byla sbírka pestrobarevných klobouků. Každý vypadal bláznivěji než ten druhý, jako by je snad vytvářela na zakázku Lenka Láskorádová," zachechtal se tiše. I Hermionu ta poznámka pobavila, navíc si hned představila, jak komicky ta sbírka klobouků musela vypadat. „V ten večer jsem si pomyslel, že otec ukrývá její klobouky, aby na ni měl nějakou památku. A tak jsem začal být posedlý tím, že si musím také nějaké vyrobit."

„Zajímavé," podotkla s letmým úsměvem na rtech, na něž se Theo nepřestával dívat. Upíral na ně pohled, u čehož nevědomky olízl ty své.

Nastalo mezi nimi příjemné ticho. Hermioně bušilo srdce, jako by to bylo vůbec poprvé, kdy trávila čas s osobou jiného pohlaví. Tolik se jí líbil! Ne jen vzhledem, ale i svou povahou – velkorysý, s těmi nejzajímavějšími myšlenkami a bláznivými nápady, zvídavý a vzdělaný.

Všechno, čím Theodore Nott byl, jí imponovalo.

„Na co myslíš, Theo?" promluvila do ticha. Její hlas se nesl okolím jako melodie vánočních koled.

Zvedl ruku, opatrně stiskl její bradu, než bříškem palce spočinul na roztomilém ďolíčku uprostřed. Jemným tlakem ji k sobě přitáhl a sám se naklonil přes stůl, aby k sobě byli dostatečně blízko.

Pak, než Hermiona mohla říct něco dalšího, se Theo naklonil ještě blíž. Jeho rty se jemně dotkly těch jejích. Začal ji pomalu – skoro neznatelně – líbat, ale v tom polibku se ukrývalo všechno; něha, city, které mezi nimi rostly, nevyřčený slib, že tohle pro oba z nich nebude ničím pomíjivým. Bylo to, jako by se celý svět kolem nich na okamžik zastavil, jako by všechno ostatní zmizelo. Jen oni dva, jejich spojení a tahle chvíle, která bude navždy součástí jejich příběhu.

Tentokrát ani Křivonožka neprotestoval. Přiskočil sice na stůl mezi ně, čímž je donutil odtáhnout se od sebe, ale nezamňoukal, ani nevrčel. A tak to mělo být.

🎄🎄🎄