Měsíc stál vysoko na obloze a z jeho světla se snášely jemné paprsky na zasněženou krajinu. V krbu v jedné z opuštěných učeben praskalo dřevo, Hermiona a Theo seděli u stolku, který byl pokrytý několika pohlednicemi.

Theo se naklonil a podal Hermioně jednu z nich. Byla jiná než všechny ostatní, co tam ležely. Srdce jí poskočilo, když si ji vzala do ruky. Na pohlednici bylo zobrazeno zimní náměstí, plné kouzelných stánků a rodin, které se scházely k Vánocům. Jakmile se Hermiona podívala blíže, pohlednice se začala mírně třepetat a na okrajích se objevily kouzelné vlnky světla. Pak se na ní objevil vzkaz: „Přemýšlíš o mně?"

S úsměvem Hermiona pohlednici otočila, ale nic se neobjevilo.

„To je zvláštní," zamumlala. „Viděl jsi to?"

Theo, který ji pozoroval s trochou nervozity, přikývl. „Viděl, napsal a poslal."

Vypadal, že je pro něj čím dál těžší předstírat, že se mezi nimi nic neděje. Jak pravil pan Darcy, byl v tom až po uši, což dobře věděl, ale neodvážil se nic udělat, dokud mu Hermiona nedala svolení. Předchozí večer byla omámená emocemi a možná dokonce i lektvarem, kterým očaroval perníčky. Navíc s nimi v učebně trávil tento večer i Křivonožka, což Thea upřímně dost zneklidňovalo.

Hermiona zvedla pohled od pohlednice, aby se na Thea podívala. V jeho očích se zrcadlily jisté náznaky něčeho hlubšího, než jen přátelství.

„Chceš vědět, jestli o tobě přemýšlím?" zeptala se a ukázala na pohlednici, na které se teď začaly objevovat nové obrázky – krajina se měnila, tápající v tmavých lesích, rozmlžené sněhové scény a vánoční stromečky s příliš množstvím světel. „Zároveň mi ale tou pohlednicí ukazuješ, jak jsou věci pomíjivé. Podívej, jak se ty obrázky mění."

„Inspiroval jsem se ženskými náladami," odpověděl Theo naprosto vážně.

Hermiona se zasmála. Ten chlapec měl neskutečné výmluvy, ale ji to vlastně docela bavilo. Pokaždé, když mu položila nějakou otázku, dokázal ji překvapit svou odpovědí, na kterou už nedokázala reagovat.

„Tvoje představa o nás ženách je až moc zkreslená," řekla s úsměvem. „Navíc odcházíš od tématu, stejně jako jsi včera večer odešel z naší společenské místnosti."

Ale právě v tu chvíli, kdy její hlas nabral trochu vážnosti, pohlednice opět ožila. Na jejích okrajích se objevily nové, tajemné symboly – stromy s křídly, zázračné slunce, které stoupalo k nebi. A pak znovu vzkaz: „Možná jsem si vzpomněl na to, jak jsem se vždycky na něco těšil, a pak jsem o to přišel."

Theo se na ni podíval a v očích měl něco, co nebylo pouze zvědavost. Byla to otevřenost, jen ji tentokrát nevyjadřoval slovy. Možná byl v tomhle odhledu zbabělec, který si čas od času potřeboval prověřit, jestli je ta stezka, na kterou se plánoval vydat, zcela bezpečná.

„Co by sis přál, Theo?" zeptala se tím nejpevnějším hlasem.

V jejích očích se zrcadlila rozmanitá směsice pocitů – strach, touha, zvědavost a nejistota. Před tím, než si mohli být jistí, zda se skutečně k sobě přiblíží, v celé učebně zazněl prudký zvuk, když spadla zdobená váza z krbu. Křivonožka, který se opět stal narušitelem celé situace, hupsnul dolů na zem a vítězně zamňoukal.

Oba rychle uskočili, ale jejich pohledy se na okamžik setkaly. Teď nebyl čas, aby tu chvíli mezi sebou nechali něčím pokazit. A ačkoliv Křivonožka proběhl kolem nich, oni se na sebe usmáli.

Hermiona se zhluboka nadechla, zkoumala jeho oči a pocítila, jak se ten napjatý okamžik mezi nimi konečně rozplývá v něco jemného a přívětivého. Pomalu se k němu naklonila, jejich obličeje se přiblížily, ale než se jejich rty dotkly, Křivonožka skočil mezi ně na stůl, odkud tím pohybem shodil všechny pohlednice do krbu.

„No, to si snad děláš srandu," řekla Hermiona napruženě a zatímco se Theo začal nekontrolovatelně smát.

„Možná by to mělo počkat," usoudil nakonec pobaveně, ale i jemu už bylo nad světlo jasné, že mezi nimi panuje něco víc.

Byla to jen otázka času; ne všechno se musí dít najednou. Věděli, že jejich vztah je něčím víc než pomíjivými obrázky na pohlednicích. Bylo to něco, co zůstane, dokud na to nezapomenou, něco, co je spojilo způsobem, který nešlo zpochybnit.

🎄🎄🎄