Byl chladný večer, a jak se den chýlil ke konci, Bradavice se nořily do měkkého světla svíček a poletujícího sněhu za okny. Hermiona seděla na jednom z pohodlných křesel v nebelvírské společenské místnosti, zabraná do čtení knihy, když se otevřely dveře. Theo, s výrazem, který naznačoval nervozitu, vešel dovnitř, následován Nevillem, který ho podle všeho do společenské místnosti pustil.

Hermiona to nekomentovala. Jen se na Nevilla usmála, zatímco on směřoval k chlapeckým ložnicím, aby těm dvěma dopřál trochu soukromí.

„Máš chvíli?" zeptal se a očima přejel po místnosti, zda jsou sami. Společenská místnost byla prázdná, protože většina studentů byla na večeři. Hermiona přikývla a zavřela knihu.

„Další dárek?" zeptala se s lehkým úsměvem, když k němu zvedla pohled.

Theo přikývl a zpoza zad vytáhl malou krabičku. Byla z tmavého dřeva, jemně vyřezávaná, a její víko zdobily drobné hvězdy, které se ve světle mihotaly. Podal ji Hermioně a lehce si odkašlal. „Tohle je trochu... osobnější. Doufám, že se ti to bude líbit."

Hermiona krabičku opatrně otevřela. Uvnitř ležely drobné, perfektně nazdobené vánoční perníčky – každý z nich jiného tvaru a barvy, s detaily tak jemnými, že vypadaly téměř jako umělecká díla. Dokonce mezi nimi zahlédla malého lvíčka.

„Osobnější, protože jsi je pekl ty sám?" ptala se nevěřícně. Jistě s nimi obtěžoval skřítky v kuchyni celé dny. Mnohem více nedůvěry se její myslí prohnalo, když přikývl. „Theo, nelži mi!"

„Přísahám, že ti nelžu. Jsou to domácí perníčky, které jsem dělal sám a také – a to hlavně – je v nich lektvar."

Zkoušela mu věřit. „Jaký lektvar?"

„Něco na způsob Vzdušných zámků," vysvětlil krátce, ale když ho i nadále provrtávala zvídavým pohledem, pokračoval: „Neusneš, když je sníš, ale trochu se ti zastře vidění a pomocí hormonů štěstí, které máme uvnitř mozku, se ti na povrch mysli vyplaví ty nejhezčí vzpomínky na Vánoce. Napadlo mě to, když ses mi rozpovídala o rodičích. Že bys třeba ráda zavzpomínala," dopověděl s lehkým úsměvem.

Hermiona chvíli váhala, pak si vzala jeden z perníčků ve tvaru hvězdy a zkusila si kousnout. Okamžitě ji zaplavil pocit tepla a radosti. Před očima se jí začala formovat vzpomínka. Viděla sebe jako malé děvče, sedící u krbu v jejich domě, zatímco její rodiče zpívali vánoční koledy. Vzpomínka byla tak živá, že měla pocit, jako by tam znovu byla – cítila vůni jehličí a pomerančů a slyšela smích svých rodičů.

Oči se jí zalily slzami.

„Hermiono?" Theo se k ní lehce naklonil, zjevně znepokojený.

„Připadám si, jako bych je nikdy neopustila," zašeptala. „Pamatuju si to. Byly to jedny z nejlepších Vánoc, které jsem kdy zažila. Děkuju, Theo."

Theo se trochu uvolnil a usmál se. „Jsem rád, že se ti to líbí. Víš, Vánoce pro mě nikdy nebyly tak veselé. Většinou jsem byl sám."

Hermiona si ho smutně prohlížela, než ji napadlo, že by bylo fajn, kdyby se vedle sebe posadili a vzpomínali společně. Zvedla se z křesla a přešla k pohovce, na jejíž volnou část poklepala, aby se k ní přidal.

„Nikdy jste je neslavili?" zajímalo ji.

Theo ledabyle pokrčil rameny. „Dřív asi ano, ale po smrti matky se toho dost změnilo. Můj otec nikdy nebyl zrovna nadšenec do oslav svátků. Pro něj byly Vánoce jen dalším dnem, kdy mohl vyrazit ven a zabít pár –" Nedořekl to. Jakmile si uvědomil, co chtěl vlastně říct, podíval se na ni. Na jednu z potenciálních obětí jeho otce, kdyby se věci udály jinak.

„Rozumím," kývla s nepatrným úsměvem a stiskla jeho ruku tak, jako to udělal on, když naslouchali té upovídané knize, kterou od něj dostala. Theo zatěkal pohledem mezi jejím obličejem a jejich dotýkajícíma se rukama.

Zbytek večera strávili tím, že sdíleli své vzpomínky. Hermiona Theovi vyprávěla o svých rodičích, o jejich tradicích, o tom, jak pekli perníčky a zpívali písně. Theo, i když měl vzpomínek méně, sdílel pár momentů, kdy ho matka vzala na tajný výlet do Londýna, aby viděli vánoční výlohy.

Nakonec, když Hermiona snědla poslední perníček, se na Thea usmála. „Děkuju za dárek. Myslím, že mi to pomůže při návratu vzpomínek rodičům, jestli na to tedy seberu dostatek odvahy. Myslíš, že bys dokázal něco takového provést s mými vzpomínkami, abych jimi rodiče zkrátka jen nakrmila?"

Theo se nejprve tiše uchechtl, neb to znělo směšně, ale nakonec přikývl. Jeho pohled však ani tehdy neztratil ten zamyšlený výraz. Bylo to, jako by zvažoval něco důležitého, něco, co by mohlo změnit celý jejich vztah. Hermiona si toho všimla a lehce se předklonila, položila svou ruku zpátky do svého klína.

„Co je?" zeptala se s opatrností v hlase.

Theo zaváhal. „Jen přemýšlím..."

„O čem?" Hermiona ho šeptem pobídla, snad aby jim dodala na soukromí.

Theo na ni pohlédl a koutky úst se mu lehce zvedly. „O tom, že jsi možná první člověk, který mi ukázal, že Vánoce mohou být něco víc než jen svátky. Něco skutečného."

Hermiona pocítila zvláštní hřejivý pocit, který ji překvapil. „Vánoce jsou o lidech," řekla prostě. „Třeba o takových, kteří se ze dne na den rozhodnou někomu změnit život svými bláznivými, ale naprosto dokonalými dárky."

Nastalo ticho, které bylo tak naplněné něčím, co Hermiona nedokázala pojmenovat, že se téměř neodvažovala pohnout. Tentokrát to byl Theo, kdo se natáhl a jeho prsty se letmo dotkly jejích. Hermiona na něj překvapeně pohlédla, ale neucukla. Naopak, její ruka se jemně přizpůsobila jeho dotyku.

Bylo to, jako by se svět na chvíli zastavil.

Theo se naklonil blíž, jeho oči zkoumaly Hermioninu tvář, jakoby hledaly souhlas. A ona tehdy ucítila, že i když tohle nebylo plánované, nebylo to špatné. Naopak.

Jejich obličeje byly jen několik centimetrů od sebe, když se najednou ozvalo hlasité zakvílení.

„Mrrau!"

Oba nadskočili a s trhnutím se od sebe odtáhli. Křivonožka proletěl společenskou místností jako oranžový blesk a zamířil ke dveřím. Než však stačil vyběhnout, narazil do rámu a jeho huňatý ocas zmizel v mezeře.

„Křivonožko!" vykřikla Hermiona, než prudce vstala z pohovky. Ta tam byl kouzelný moment mezi nimi.

Theo se postavil také, ruku zvednutou, jako by si sám nebyl jistý, co se to právě stalo. „Ten tvůj kocour má načasování jako hodinky."

Hermiona nezadržela smích. „Přísahám, že to dělá naschvál."

Theo se uvolnil a koutky úst se mu zvedly v úsměvu. „Možná má pocit, že potřebuješ zachránit."

„Od čeho?" Hermiona si založila ruce na prsou, ale v očích jí hrála jiskra pobavení.

„Ode mě," odpověděl Theo s hranou důstojností. Pak se naklonil blíž a tiše dodal: „Ale tohle si možná v brzké době vyberu."

Hermiona cítila, jak se jí srdce znovu rozbušilo, ale než mohla odpovědět, Theo ustoupil.

„Myslím, že bych měl jít, než se vrátí, aby mi vydrápal oči."

„Děkuju za dárek, Theo," řekla tiše, když se otočil k východu.

Theo se zastavil, pohlédl na ni přes rameno a pousmál se. „Rádo se stalo, Hermiono."

A pak byl pryč. Nechal Hermionu stát uprostřed společenské místnosti s hlavou plnou otázek a srdcem, které jí tlouklo rychleji, než kdy v životě zažila.

🎄🎄🎄