Druhý prosincový den začal podobně jako ten předchozí – Bradavice se probouzely do mrazivého rána, a svět se zdál být ponořený do pohádkového ticha. Hermiona hned po probuzení začala uvažovat nad Křiklanovým úkolem, který dle všeho zadal jen studentům své koleje. Už se nad tím zamyslela i předchozí večer, ale nenapadlo ji nic jiného, než že profesor lektvarů toužil smazat ta temná oblaka, jenž se snášela nad zmijozelskými, jako se sníh snášel na bradavické pozemky.

Navíc přemítala nad tím, co Theodora vedlo k tomu, aby obdaroval ji. Vždyť spolu nikdy pořádně nemluvili. Jistě, dostali to za úkol od profesora Křiklana, ale jak Theodora mohlo napadnout obdarovat zrovna ji, to už si vysvětlit nedokázala. Pravděpodobně se mu do rukou náhodou dostala kouzelná rukavice, a ona se prostě stala jeho cílem. Ano, tak se to určitě stalo. Nebylo na tom nic osobního.

Ale co když ta jeho náhlá pozornost mohla být začátkem něčeho většího? Vždyť téměř každý rok, který trávila v Bradavicích, balancovala na hranici života a smrti. Co když měl Theodore Nott stále vazby na svého smrtijedského otce?

Zeptala by se na radu Ginny, ale ta už dávno zmizela. Přestože spolu sdílely ložnici, Ginny trávila volný čas kdekoliv jinde, než aby se tam nudila. Raději se poflakovala s Lenkou, hrála famfrpál, nebo si vyměňovala zamilované dopisy s Harrym.

Hermioně její nejlepší kamarád napsal naposledy na narozeniny, což bylo v druhé polovině září, od té doby už na ni neměl čas. Rozuměla tomu; bystrozorský výcvik byl nepochybně těžký i na psychiku, proto se na něj nemohla zlobit. A na Rona už vůbec ne, od toho nedostala jediný dopis, ale důvod znala také – Ronovo zlomené srdce. Přeci jen mu během léta dala košem.

Mohla si za to sama.

Kdyby se nevrátila do Bradavic, nejspíš by stále byli přáteli. Nic by se nezměnilo.

Na jednu stranu si říkala, že to bylo správné, že to nemohlo být jinak, ale na druhou stranu jí přece jen něco chybělo. A nebyl to jen ten vztah nebo přátelství. Jako by se její srdce rozdělilo na tři části, z nichž dvě zůstávaly v Británii. Daleko od té poslední, která pomalu skomírala.

Občas si přála, aby byla schopná se nad tím povznést. Jenže jak? Jak se zbavit té zlomené části, která neustále trvala na tom, že v podstatě neumí žít sama? A jak se vrátit k těm lidem, které měla kdysi ráda, když se jeden druhému začali vzdalovat?

„Hermiono!"

Spatřila Nevilla, jak se na ni usmívá od východu ze společenské místnosti, do které akorát dorazila. Neville byl jediný, kdo se z její koleje a zároveň ročníku vrátil do Bradavic, aby dokončil své vzdělání, přestože se stal také hrdinou. Ale zabít Nagini nejspíš nestačilo, aby získal práci na ministerstvu.

„Jak to jde? Všechno v pořádku?"

„Jo...," odpověděla, přičemž se pokusila o úsměv. „Jen... víš, jak to je. Občas jsem trochu... otrávená."

„Otrávená?" Nevillovy oči se rozšířily zvědavostí. „Neřekl bych, že otrávená, ale spíš smutná, ne? Vždycky jsi byla tak veselá."

„To byla ta stará Hermiona," povzdechla si. „Ta, co měla na všechno odpověď. Teď... je to všechno trochu těžší."

Neville se nad jejími slovy zamyslel. Prožili toho spolu dost, ale on sám někde v hloubi duše věděl, že Harryho nebo Rona nikdy nenahradí. Věděl, že by pro ni nemohl znamenat tolik co oni dva, ale chtěl jí dát najevo, že jsou pořád přátelé, přestože on trávil většinu volného času ve sklenících s Hannah Abbottovou a Hermiona sama v knihovně.

„Hermiono...," promluvil k ní. „Není chyba, že se cítíš takhle mizerně. I já mám chvíle, kdy si říkám, jestli by nebylo lepší sebrat se a vypadnout. Být s přáteli nebo s babičkou. Ale... nesmíme se tak lehce vzdát. Jsme tu, abychom něco dokázali, ne? Musíš přeci složit zkoušky OVCE. Kdybys školu neskončila ty, tak kdo jiný?"

Byla to hezká slova a Hermionu popravdě zaskočilo, že je říkal zrovna Neville. Nikdy dřív si nevšimla, jak je moudrý a všímavý. A hlavně se nevzdával, což se od něj Hermiona potřebovala naučit. Prvním krokem bylo uznat, že jeho slovům rozuměla a nebrala je na lehkou váhu.

„Máš pravdu, Neville," odpověděla s úsměvem.

„To já někdy mívám. Nějak se k tomu profesorování musím dostat, ne?" zazubil se.

Hermiona se na něj ještě jednou usmála a přikývla. Bylo milé mít kolem sebe někoho, kdo ji chápal, i když nevěděl všechno, co se v jejím nitru dělo.

Po boku Nevilla vyšla ze společenské místnosti a zamířila do třetího patra bradavického hradu. Musela vrátit knihu o historii obrů na území Skotska, neboť ji předchozího dne v rychlosti sbalila, aniž by o tom informovala madam Pinceovou.

Vběhla do chodby, kde na ni ale čekal chlapec se zmijozelskou kravatou. Váhavě přišla blíž, aby se kolem něj protáhla, ale on ji zastavil. Beze slov jí podal malý dárek. Jeho tvář prozářil jemný, ale vytrvalý úsměv.

„Doufám, že přijmeš mou omluvu," řekl téměř tajemně.

Hermiona si dárek s určitou dávkou opatrnosti převzala. Přeci jen předešlý den dostala rukavice, které se k sobě přilepily tak silně, že nešly odlepit. Trochu se bála, že na ni po otevření vyskočí další nesmysl, ale jakmile dárek rozbalila, pochopila, že tentokrát se možná Theodore polepšil. Bylo to malé, zlatem rámované zrcátko, jehož okraje zdobily bílé vločky.

Hermiona si ho podezřívavě prohlížela. „To ti nikdo neřekl, že zrcadla nejsou vhodnými dárky?"

Theo se přestal usmívat. Ohromit Grangerovou se najednou zdálo jako nadlidský úkol.

„Zrovna tohle zrcadlo odhalí i to, co je obyčejně očím skryté," odpověděl, aniž by se pozastavil nad její otázkou. Hermiona s posměšným odfrknutím vytáhla malé zrcátko z krabičky a prohlédla si ho.

„Zajímavé," poznamenala nakonec, a se zadrženým dechem se podívala na svůj odraz. Doufala, že tam neuvidí nějaký monokl.

Na první pohled bylo všechno v pořádku. Obraz, který se v zrcadle zjevil, byl přesně takový, jaký odpovídal realitě – její tvář, její odraz. A přesto v něm něco chybělo. Kouzlo, které by mělo být na první pohled viditelné. Ale nebylo. Až při bližším pohledu konečně spatřila nepatrné změny. Kolem jejího obrazu se objevily jemné kontury, jakési vlnky nebo něco podobného.

Na chvíli se ztuhla, jako by čekala, že se něco změní. A pak to přišlo.

V odraze se najednou objevil někdo jiný – Ron.

Nebyl tam skutečně. Věděla to. Ale v tom zrcadle, jak se na ni usmíval, jak držel její ruku, se to vše vrátilo zpět. Ten pocit, který měla při poslední společné chvíli. Bylo to jako vzpomínka na něco, co bylo dávno pryč. Něco, co už nebylo možné vrátit.

Srdce jí na okamžik poskočilo a pod návalem emocí zůstala zcela zticha. Co to znamenalo? Proč ji právě tohle zrcadlo ukázalo? Neměla by si přece přát zpět něco, co bylo dávno minulostí. Navíc nechtěla, aby měla Ginny pravdu. Nerozešla se s ním jen z rozmaru, rozešla se s ním, protože to tak skutečně chtěla. Nebo nechtěla, ale jen si to doposud neuvědomila. Jak to říkal Theodore? Zrcadlo odhalí i to, co je obyčejně očím skryté.

Byla v koncích. Totálně.

Cítila, jak jí v hrudi bije srdce tak divoce, až si přála, aby přestalo. „Nerozumím," šeptala s třesoucím se hlasem.

Theodore ji pozoroval, jako by tušil, co se právě stalo, ale nic neřekl. Možná si také všiml, jak se její výraz změnil a jak se jí v očích zrcadlil náznak zklamání.

„Možná to zase nebyl úplně nejlepší dárek," odhadoval dle její reakce. „Zrcadla jsou na darování vážně pasé."

Hermiona přikývla, ale něco v jejím srdci se stále vrtělo. Ani druhý dárek ji neudělal šťastnou. Dá jí snad Theodore další? Bude ji obdarovávat každý den a nutit ji zpytovat svědomí? Nechápala, proč tohle dělal, ale rozhodně ji to nedělalo šťastnou.

🎄🎄🎄