Vánice svištěla o okna knihovny, kde Hermiona seděla s hromadou knih, zabraná do studia. Část Vánoc v Bradavicích vždy znamenala čas k ponoření se do čtení, a dnes tomu nebylo jinak. Právě byla ponořená do knihy o pokročilých lektvarech, když jí na stůl přistála krabička omotaná zelenou stuhou.

„Co to je?" zeptala se zmateně a vzhlédla. Naproti ní stál Theodore, ruce v kapsách, s nečitelným výrazem ve tváři.

„Dárek," řekl prostě. Už jen jeho dnešní nálada značila, že je něco špatně.

Hermiona přimhouřila oči. „Zase nějaký klobouk, viď? Proto se tváříš takhle... no, prostě takhle," máchla rukama ve vzduchu, protože si připadala neuvěřitelně nervózní. Theo se neusmíval, to nebylo dobré.

Theo pokrčil rameny. „Rozbal to a uvidíš."

Rozvázala stuhu a otevřela krabičku. Uvnitř ležela růžová křišťálová koule, jemně zářící a hladká jako led. Hermiona ji vytáhla a otočila ji v ruce. „Křišťálová koule? Theodore, víš, že nemám ráda jasnovidectví."

„A ty víš, že ani já ho nemusím," připomněl jí jejich nedávnou debatu. „Ale tahle koule není jen na hádání budoucnosti. Když se podíváš dovnitř, uvidíš... No, možná něco zajímavého."

Hermiona povzdechla, ale zvědavost jí přeci jen nedala. Naklonila se nad kouli a soustředila se. Jemná mlha uvnitř se začala pohybovat a formovat do tvarů. Najednou se v kouli objevil obraz – ona a Theo, jak sedí u stolu plného pečiva, oba zamazaní moukou a smíchem.

„To je směšné," zamumlala a otočila se na něj.

„Proč? Připouštíš, že bys mohla skončit v kuchyni s moukou na tváři?" zeptal se, v obličeji stále ten nečitelný výraz.

„Ne, protože tohle je nesmysl," odpověděla, ale znovu se do koule zadívala. Scénka se změnila – tentokrát se viděla, jak kráčí chodbami Bradavic, ruku v ruce s Theem. Zastavila se, a tváře jí zalila červeň.

„No tak, tohle mi ukazuješ jen proto, že mě chceš naštvat," prohlásila rychle.

„Naštvat," opakoval Theo tiše, u čehož se k ní naklonil. Oběma rukama se zapřel o opěradlo její židle. „Ale koule ukazuje možnosti, které máme. Neukazuje to, co už je jisté."

Na ta slova prostě a jednoduše odešel. Nechal ji tam opuštěnou s koulí plnou záblesků možné budoucnosti. Měla sto chutí zvednout se a upalovat za ním, aby mu vynadala, že se chová jako pitomec, ale nakonec to neudělala. Měnící se obrazy ve věštecké kouli ji nenechaly odejít.

Během následujících hodin Hermiona zkoumala kouli znovu a znovu, přestože si stále opakovala, že na takové věci nevěří. Viděla sebe a Thea na různých místech – jak se smějí u Černého jezera, jak spolu míchají lektvar, jak diskutují u večeře. Ale některé obrazy byly ještě podivnější: Hermiona ve slavnostním hábitu, jak se naklání blíž k Theovi, nebo Theo, jak jí něco šeptá a ona se rozesměje.

„To je absurdní," brblala sama pro sebe. „Tohle všechno je jen kouzelný trik."

Když se s Theodorem znovu setkala, byla vůči dárku kritická. „Křišťálová koule, vážně? Myslela jsem, že mě znáš lépe. Víš, že jasnovidectví je jedna z věcí, kterou neberu vážně."

Theo se zamračil. „To není o jasnovidectví. Je to... spíš metafora. Nechceš vědět, co by se mohlo stát?"

Hermiona zavrtěla hlavou. „To je právě ono. Nemám ráda, když se budoucnost bere jako daná. Radši bych, kdybys... kdybys tohle prostě nechal být. Realita je dost složitá i bez tohohle."

Theo chvíli mlčel, ale pak přikývl. „Dobře. Možná to nebyl ten správný dárek."

Přestože Hermiona dárek zavrhla, scény, které v kouli viděla, jí zůstaly v hlavě. Každý obraz, každá možnost ji nutila přemýšlet o tom, co se mezi nimi děje. Bylo možné, že Theo vidí něco, co ona zatím ne?

Na konci dne, když se vrátila do své ložnice, vzala kouli a znovu se do ní zadívala. Tentokrát však nebyla připravená cokoli vidět. Místo toho jen šeptla: „Ukazuješ mi jen to, co bych si měla přát, že?"

Koule se jemně rozzářila a v jejích rukou se zahřála. A Hermiona věděla, že odpověď si bude muset najít sama.

Hermiona se posadila na svou postel, kouli stále pevně svírala v rukou. Její teplý lesk jako by jí dodával zvláštní klid, ale také jí připomínal všechna ta nezodpovězená dilemata, která se mezi ní a Theem poslední týdny vyrojila. Od prvního daru – rukavic – až po ty nejmenší gesta, Theo stále zůstával tajemstvím, které nedokázala rozluštit.

„Co vlastně chceš, Hermiono?" zašeptala si pro sebe. „Co chceš ty? A co chce on?"

Pohled do koule byl jako pohled do vlastních obav. Hermiona se bála, že jakmile připustí možnost, že by mezi nimi mohlo být něco víc, ztratí kontrolu. Že si ublíží, stejně jako když se pokusila sblížit s Ronem. Nejdřív to bylo krásné, skoro pohádkové, avšak konec byl hořký a oba je zanechal se zlomenými srdci. Ale co když je to teď jiné?

Musela se s ním sejít. V rychlosti – přesto úhledným písmem – naškrábala na kousek pergamenu vzkaz. Bylo jí jedno, že je skoro jedenáct hodin večer, musela se s ním vidět a říct mu, že jí nemůže ukazovat budoucnost, která byla vratká a nejistá.

Za půl hodiny vcházela do opuštěné učebny, kde se čas od času scházeli. Theo už tam na ni čekal, v obyčejných teplácích a šedivém triku s tříčtvrtečním rukávem. Viděla ty jeho šlachovité ruce, ale odmítala se na ně dívat jakkoliv unešeně. Prostě ho jen sjela pohledem od hlavy k patě.

„Kouknu na kouli a vidím, že jsi na mě stále naštvaná," začal s mírným úsměvem.

Hermiona protočila oči, ale koutky úst jí zacukaly, protože když se usmál on, ona se tím jeho potutelným úsměvem hned nakazila.

„Řekla jsem, že nemám ráda jasnovidectví, ne že nemám ráda tebe!"

Theo překvapeně povytáhl obočí. „Aha, takže mě máš ráda?" zeptal se s předstíranou nevinností.

„Theodore Notte!" sykla Hermiona, i když si všimla, že její hlas nezní tak přísně, jak zamýšlela. Sama sobě podrazila nohy v tu nejméně vhodnou chvíli. Nechtěla mu takhle vpálit do obličeje, že ho má ráda, ale bylo to tak. Zvykla si na jeho přítomnost, ráda s ním trávila čas a v jeho blízkosti se cítila jako v sedmém nebi.

Theo se zasmál. „Fajn, chápu. Jasnovidectví tě nevzalo. Možná bych měl zkusit příště něco praktičtějšího? Třeba... časovou tabuli, co ukazuje, která by ukazovala, kdy je čas ti dát dobrý dárek a kdy špatný?"

„Velmi vtipné," odvětila Hermiona. Ale když viděla jeho uvolněný úsměv, pocítila zvláštní tíhu. Chtěla utéct, prostě se otočit a odejít, tak se o to pokusila, ale Theo se k ní několika rychlými kroky přiblížil.

„Hermiono," oslovil ji a zastavil ji jemným dotykem na rameni.

„Co je?" zeptala se podrážděně.

Theo z kapsy tepláků vytáhl malý, pečlivě zabalený balíček. „Asi bych ti měl dávat jen jeden dárek denně, ale když už jsem se rozhodl, že ti dám křišťálovou kouli, napadlo mě, že bys mohla ocenit něco navíc."

Hermiona si vzala balíček a podívala se na něj podezíravě. „Další dárek? Co to je? Vykoupení?"

„Spíš chci napravit, co jsem pokazil," odpověděl klidně. Zatímco ona na něj syčela a prskala, on si zachovával kamennou tvář.

Rozbalila balíček a uvnitř našla malé náušnice, které vypadaly jako dvě otevřené knihy. Když si je Hermiona přiložila k uším, zaslechla Theodorův hlas:

„Nemohu určit hodinu ani místo, ani pohled, ani slůvko, které to způsobilo. Je to už příliš dávno. Byl jsem v tom až po uši, než jsem si vůbec uvědomil, co se stalo."

„To je citace pana Darcyho z Pýchy a předsudku?" žasla.

„Měl jsem pocit, že bys něco takového ocenila víc než nějaké mlhavé pohledy do budoucnosti. Ale na druhou stranu mi to přišlo moc osobní."

Hermiona se rozesmála, ale smích byl měkký, naplněný opravdovou radostí. „Theo, tohle je nádherné."

Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho. Hermiona se podívala na náušnice, pak na něj.

„Děkuju," řekla tiše.

„Řekněme, že s dárky asi potřebuju trochu tréninku..."

„Ta koule," začala Hermiona, u čehož v ruce třímala nové náušnice. „Možná si ji nakonec nechám. Ale jen proto, abych ti mohla dokázat, že ty obrazy nejsou pravda."

Theo se usmál. „Jak myslíš, Grangerová. Ale něco mi říká, že tě ta koule nakonec překvapí víc, než si myslíš."

„Možná," špitla, ale pak se zamyslela. „Pýcha a předsudek je tvá oblíbená kniha?"

„Ne," zakroutil hlavou, na rtech stále ten spokojený úsměv. „Svou oblíbenou knihu jsem objevil celkem nedávno v jednom přístěnku na košťata. Jmenuje se Dárkovač, aneb překvápka pro Lily Evansovou. Nějaký James vymýšlel dárky pro dívku, která se mu líbila. A musím uznat, že to byl docela vtipný a celkem geniální člověk."

Hermiona několikrát zamrkala. Znala příjmení, které Theo zrovna vyslovil; Lily Evansová byla matkou jejího nejlepšího přítele. Při té myšlence mu oplatila úsměv, ale nic neřekla. Tohle malé tajemství si nechala pro sebe.

Navíc – jako by ji tato informace donutila přemýšlet úplně jinak – poprvé za dlouhou dobu, pocítila, že možná chce vědět, co bude dál. Možná budoucnost s Theodorem Nottem opravdu není tak děsivá, jak si dřív myslela.

🎄🎄🎄

Moc sem nad názvem knihy Jamese Pottera nepřemýšlela, to přiznávám, měla se totiž objevit už v 18. kapitole, ale já zapomněla. S Werisek93 jsme totiž došly k závěru, že James něco takového určitě napsal (když mi Verča psala o svém advenťáku), a Theo se tím rozhodně musel inspirovat. Tak tu o knize, která opět spojuje naši tvorbu, ač slabou linkou, máme alespoň zmínku ❤️