Zmijozelské ložnice byly ponořené do ticha. Těžké závěsy na postelích chránily spící studenty před chladným nočním vzduchem, který pronikal hluboko pod hladinu Černého jezera. Theodore však nespal. Seděl na posteli, zády opřený o studenou stěnu, a upřeně hleděl na kouzelný plakát visící naproti jeho lůžku.

Plakát byl kouzlem, které si Theo sám vytvořil – magická tabule, která se každou noc proměňovala a odrážela jeho pocity, vzpomínky nebo sny. V posledních týdnech však získal nový rozměr. Každý večer zobrazoval scény, ve kterých se stále častěji objevovala Hermiona Grangerová.

Dnes to nebylo jiné. Na plakátu se jemně vlnily hory pokryté sněhem, pod nimi sáňky uháněly dolů po svahu. Hermiona a Theo na nich seděli, oba rozesmátí, se zářícími tvářemi. Obraz byl téměř hmatatelný – cinkání smíchu, chladný vzduch a radost, která se dala cítit, i když to byla jen vzpomínka.

Hermiona Grangerová, někdo, koho by dříve sotva pozdravil, teď pronikala do každého koutu jeho života. Dostala se mu pod kůži způsobem, který ho zneklidňoval, ale zároveň fascinoval. Samozřejmě se tomu nejprve bránil. Když jí dával první dárek, nečekal, že ho to bude tak bavit. Znal ji jen od pohledu, proto nemohl vědět, že pod tou maskou upjaté milovnice knih skrývala srdce mladé neohrožené dívky. Každým dalším dnem mu odkrývala kousek sebe; někdy byla vtipná až dětinská, jindy hrozivě svědomitá a neustále moralizovala. A jemu se to líbilo.

Myslel na ni v jednom kuse. Na její kulaté oříškové oči, které se usmívaly, kdykoliv na sebe narazili. Dva přední zuby, které měla o něco větší než ostatní, ale v tom jejím pěkném obličeji působily téměř roztomile. Její naprosto bláznivě neuspořádané vlasy, které popravdě vůbec nechápal, ale zbožňoval, jak žily vlastním životem.

Pokaždé, když na ni pomyslel, usmíval se jako dítě, které poprvé v životě vidí vánoční stromeček.

Plakát měl jednu zvláštnost – nebyl jen zrcadlem emocí, ale také odrazem toho, jak se vztahy v jeho životě mění. A tenhle obraz mu říkal pravdu, kterou se snažil popírat: Měl ji víc než jen rád.

Tak moc rád, že na ni někdy zíral dokonce i během snídaně. Když tedy zrovna nesnídal u jejího stolu, ale to se o víkendech nestávalo. Každý přeci jen vstával v jiný čas.

„Tedy, Theo, tvářit se tak zamyšleně při snídani je vážně impozantní," ozvala se Astoria Greengrassová se škodolibým úsměvem, když si všimla jeho nepřítomného výrazu.

„Hleď si svého," odsekl tiše, zatímco hůlkou promíchával svou kávu. Ano, vážně toho rána popadl místo lžičky hůlku, a možná právě proto na něj Astoria promluvila. Nic dalšího mu ale už neřekla, jen se otočila zpět ke své snídani, ale pozorovat ho nepřestala.

Theo věděl, že ho po zbytek dne budou provázet její všetečné pohledy. Naštěstí měl jiné věci na práci. Dnešní den musel být dokonalý.

Hermionu našel krátce po snídani v jedné z opuštěných učeben, kde už dříve našli klid na práci i občasné rozhovory, když se jim zrovna nechtělo do knihovny, nebo zkrátka jen usoudili, že je sklepení o něco blíž. Když vešel, vzhlédla k němu a její tvář se rozzářila tím zvláštním úsměvem, který v něm vždy vzbuzoval směs radosti a nervozity.

„Mám pro tebe dárek," podotkl nevšedně, přestože se tohle jejich scházení stávalo jakousi všedností.

Hermiona na oko překvapeně zamrkala. „Dárek? Pro mě? Čím jsem si to zasloužila?"

Neodpověděl. Krátce si prohlédl přívěšek včelky, kterou už více než týden nosila na svém řetízku. Přešel k ní, natáhl ruku a na dlani se objevila malá, zářící vánoční ozdoba. Byla zlatá, s jemnými červenými a zelenými pruhy, na jejímž povrchu se mihotaly drobné runy.

„Proč jsou na všem ty runy?" zeptala se, zatímco ji fascinovaně zkoumala.

„Některé ovládají kouzelnické jádro – jako u těch sáněk, jiné brání tomu, aby se kouzlo zvrtlo a způsobilo potíže," vysvětlil Theo. „Tahle má dokonce runu splněných přání."

Hermiona si ho skepticky prohlédla. „Plní přání? To jako vážně?"

Theo se lehce usmál. „Ano. Ale má to svůj háček. Plní je trochu jinak, než bys čekala."

Hermiona se zamyslela. Její zvědavost rychle zvítězila nad pochybnostmi. „Mělo by mě to ještě vůbec překvapovat?" zeptala se s povzdechem. „A jak to funguje? Mám si jen něco přát?"

„Přesně tak."

Vzala ozdobu do ruky a zavřela oči. Na okamžik se v místnosti rozhostilo ticho, než ozdoba lehce zazářila. Když Hermiona oči otevřela, spatřila před sebou misku plnou čokoládových žabek.

„Tohle jsem si nepřála!" vykřikla překvapeně.

Theo se smál tolik, až se zaklonil. „Vážně? Nepřála sis náhodou něco sladkého?"

Došlo jí to. To Theo měl pořád chuť na něco sladkého, to už o něm věděla. V rychlosti proto pochopila, že jí záměrně neřekl, čí přání, že má ta ozdoba plnit.

„Plní tvoje přání?"

Theo k jejímu údivu zakroutil hlavou. „To rozhodně ne. Co sis přála?"

„Přála jsem si něco, co by mě potěšilo. Ale já čokoládu nemám ráda!" vysvětlovala mu. Její hlas byl rázný, ale zároveň se jí z úst linul smích.

„Tak v tom případě tě těší, že ty žabky udělaly radost mně. To je přeci jasné jako facka!" odhalil celou tu velkou vědu, nad kterou se zamyslela. To jí dávalo smysl.

Nakonec Hermiona a Theo strávili následující hodinu tím, že si předávali ozdobu a přáli si různá drobná přání. Hermiona si přála knihu o lektvarech – dostala místo toho starou obálku plnou pergamenů s nedopsanými recepty. Theo si přál vtipný dárek – ozdoba mu přičarovala klobouk s pírkem, který by nejspíš ocenil spíš pompézní Lockhart než on, ale i tak si klobouk nechal. Protože Theo měl rád sladké a klobouky, čímž se od Hermiony výrazně lišil.

Čím více si hráli, tím víc se mezi nimi ztrácely hranice. Hermiona se smála způsobem, který u ní Theo nikdy neviděl, a on sám cítil, že se chová uvolněněji, než by kdy očekával.

„Myslíš, že ozdoba opravdu odráží, co chceme?" zeptala se Hermiona, zatímco si prohlížela další vtipný výsledek svého přání.

Theo se na ni podíval, jeho pohled najednou vážný. „Myslím, že odráží něco, co bychom chtěli kdesi hluboko v nitru – ale možná ještě nevíme, že to chceme."

„Takže ty v hloubi duše toužíš po tom, abys měl tak ohavný klobouk?" ukázala na nejošklivější kus oblečení, který kdy viděla.

„Já bych chtěl všechny klobouky, které jen tak někdo nemá. Jsem docela vášnivý sběratel."

Hermiona nad tím jen zakroutila hlavou. Theo a jeho záliba v kloboucích byla něčím, co nejspíš nemohla nikdy tak úplně pochopit.

Nakonec ozdobu zavěsila na malý stromeček, který Theo vyčaroval v rohu místnosti. Když se na ni podívala, viděla v ní víc než jen kouzelný předmět. Viděla symbol něčeho, co se teprve začínalo formovat – něčeho, co nechtěla ztratit.

„Děkuju, Theo," políbila ho na tvář, když se loučili.

A v tu chvíli věděl, že už není cesty zpět. Hermiona Grangerová byla víc než jen náhoda jeho dní – byla součástí jeho života, a možná, jen možná, tím nejlepším dárkem, který kdy dostal.

🎄🎄🎄