Páteční ráno v Bradavicích bylo tiché, téměř posvátné. Slunce jen opatrně prosvítalo skrz hustou mlhu, která se líně vznášela nad zasněženým nádvořím, zatímco z oken hradu vycházel jemný oranžový svit ohňů v krbech. Hermiona seděla ve společenské místnosti nebelvírské věže, přikrytá dekou, ale teplo krbu ji hřálo jen na povrchu. Před ní leželo několik rozepsaných poznámek o vedlejších účincích detoxikačních lektvarů, které měla dokončit, ale její mysl byla jinde.

Poslední dva týdny byly... zvláštní. Vánoce se blížily, ale tentokrát bez tradičního shonu, na který byla zvyklá. Už dlouhé měsíce nic nebylo jako dřív; její dva nejlepší přátelé – jestli tak po tom všem mohla Rona nadále nazývat – se věnovali bok po boku bystrozorskému výcviku, aniž by jí napsali jediný dopis. Jistěže to chápala, sama neměla čas, aby jim napsala, ale oni měli jeden druhého. Hermiona ne. Měla hrníček, který jí vyprávěl příběhy, ponožky, které jemně masírovaly její chodidla, ale z ryzího přátelství, na které celé roky tak spoléhala, nezbylo nic než vzpomínky.

Vzpomínky. Slovo, které dokázalo vyvolat tolik emocí. Pamatovala na dny, kdy se s Harrym a Ronem zplna hrdla smála, nebo na dny kdy plakala. Každé období jejího života mělo něco do sebe, některé bylo smutné, jiné šťastné. To období, které prožívala teď, ale popsat nedokázala.

Theo její život naplňoval něčím nevšedním. Sebe samu vnímala jako obyčejnou dívku, ale když trávila čas s ním, žila v jednom z těch krásných příběhů, které jí vyprávěl očarovaný hrníček. Někdy si připadala jako princezna, jindy jako Hermiona, které se daří o něco lépe. Každý příběh měl své kouzlo a ona věděla, že i její čas s Theodorem je čímsi kouzelný.

Zvuk kroků ji vyrušil z myšlenek. Ginny Weasleyová se objevila u krbu, její rudé vlasy zářily jako plameny, které doposud sledovala. Netrvalo dlouho, než se Ginny usadila naproti ní a upřela na Hermionu tázavý pohled.

„Tak co? Už jsi přemýšlela, co napíšeš mamce?" Ginnyina otázka byla prostá, ale Hermiona v ní cítila něco víc – snad zklamání nebo náznak výčitek.

Hermiona odložila brk a opřela se. „Ginny, zůstanu na hradě. Řekla jsem to už několikrát," oznámila nesmlouvavým tónem.

Ginny si založila ruce na prsou. „Na Vánoce? Vážně? Mamka se těší, jak spolu budete péct cukroví podle receptu tvé babičky, pořád se ptá, co bys chtěla na stromeček, a ty jí prostě pošleš sovu, že zůstáváš? Myslíš, že ji to nebude mrzet?"

Hermiona si povzdechla a zavřela knihu. „Já vím, Ginny. Ale... prostě na to nemám náladu. Nechci trávit Vánoce tam, kde bych každou chvíli musela čelit vzpomínkám na mě a Rona. Není to nic proti vám, ale..."

„...ale bolí tě to," dokončila Ginny měkce. Možná na Hermionu nemusela být tak hrubá, ale ani ji netěšil fakt, že se bude muset vracet do Doupěte, kde Hermiona nebude.

Zvykla si na ni. Přátelily se celé roky a Hermiona byla skutečně mnohem lepší kamarádkou, než jakou mohla být třeba Fleur nebo Gabrielle. Ona ty francouzské nádhery prostě neměla ráda, což sdílela s Hermionou. Sice po čase uznaly, že je Fleur pro Billa ta pravá, ale stejně si občas zalezly do pokoje a pomlouvaly ji, protože pořád šišlala. Angličtina jí zkrátka nešla.

Ale nebylo to jen o Fleur nebo o její mladší sestře. Ginny se nerada vracela do Doupěte, když věděla, že tam uvidí smutnou Molly a zamlklého George. Ztráta Freda je poznamenala, což nebylo nic pozoruhodného. Žádná matka nechce ztratit syna a žádné dvojče nechce ztratit svou druhou polovičku. Ginny frustrovalo, že se tam má vracet, protože věděla, že se její srdce rozskočí na kusy, jakmile si všichni uvědomí, že to jsou první Vánoce bez Fredových vtípků a žertíků.

Hermiona přikývla, cítíla, jak ji pálí oči. Nechtěla plakat, ne před Ginny. Ginny se však přisunula blíž a objala ji. Její přítomnost byla upřímná, uklidňující.

„Dobře, chápu," řekla Ginny tiše. „Ale pokud změníš názor, pořád máš čas. Mamka by byla nadšená, kdybys přijela, i kdyby jen na pár dní."

Kdyby Hermioně řekla, proč ji tam tolik potřebovala, pravděpodobně by to celé dopadlo jinak, ale neudělala to. Nechtěla hrát na city a ukazovat své slabiny. Navíc na Hermioně viděla, jak vesele vypadala, když se scházela s Nottem.

Nevyčítala jí to, jen... Možná žárlila, protože Harry byl daleko, ale Theodore byl Hermioně stále nablízku.

A tak se obě vydaly vstříc dalšímu dni na hradě, zatímco jejich nejbližší byli daleko pryč.

🎄

Zapadající slunce zbarvilo oblohu do jemných odstínů růžové a oranžové, když Hermiona scházela schody hradu a přecházela zasněžené nádvoří. Theodore Nott jí krátce po snídani sdělil, že pro ni má další překvapení, a ačkoliv se zpočátku snažila zachovat lhostejnost, zvědavost nakonec zvítězila. Ostatně jako vždy.

Když dorazila na okraj Zapovězeného lesa, spatřila ho. Stál pod vysokým smrkem, v ruce držel svou hůlku a potutelně se usmíval. Vedle něj stály překrásné sáňky. Vyřezávané dřevo zářilo, jako by bylo živé, a runy na jejich povrchu pulzovaly slabým modrým světlem.

„Už jsem myslela, že ti došly nápady," pronesla Hermiona, když se přiblížila.

Theo se na ni podíval a lehce pozvedl obočí. „Mně? Nikdy."

Hermiona si sáňky fascinovaně prohlížela. „Co to umí?"

„Umí změnit tvůj život," odpověděl Theo s ledovým klidem, jako by bylo naprosto běžné vlastnit něco takového. „Nejenže se samy pohybují, ale údajně tě dokážou zavést na místa, která stojí za to vidět."

Hermiona na něj podezřívavě pohlédla. „A jsi si jistý, že nás za to nemůžou vyloučit? Do zkoušek zbývá už jen pět měsíců, nerada bych to riskovala."

Theo se zasmál, jeho smích byl hluboký a překvapivě příjemný. „Hermiono, kdybych si nebyl jistý, myslíš, že bych ti je ukazoval?"

Raději to nekomentovala. Jeho dárky byly zvláštní, fascinující, ale zase ne nebezpečné. Možná zase jen moralizovala, ale nerada by se nechala vyloučit. To by Theovi ty sáňky nejspíš omlátila o hlavu.

S jistou dávkou opatrnosti nastoupila na přední místo. Theo si sedl za ni, přiložil ruku k runám na saních a ty se zlehka vznesly nad zem. Hermiona zatajila dech, když se sáňky pohnuly vpřed, měkce se brouzdaly sněhem a vezly je směrem k vzdáleným vrcholkům.

Cesta vedla přes mýtiny, zasněžené lesní cesty a otevřené pláně, až se ocitli na kopci, který jako by vypadl z pohádky. Bílý sníh se třpytil pod světlem zacházejícího slunce a kolem nich panovalo naprosté ticho.

„Tohle je..." Hermiona ztratila slova. Chtěla to přirovnat k letu na Klofanovi, ale ani tak by se té skutečnosti nepřiblížila.

„Nádherné?" doplnil Theo s úsměvem, ve kterém bylo víc, než jen náznak uspokojení. Když se na něj přes rameno ohlédla, mohla vidět všechny pihy, které měl na nose. Vážně se jí líbil, i s těmi všemi dárky, které jí dával.

Nakonec jen přikývla. Bylo to krásné, magické, ale také zvláštně intimní. Za ní seděl někdo, koho by před několika měsíci považovala za nepřítele, vzhledem k jejich krvi, a přesto se s ním nyní cítila v bezpečí.

„Drž se," řekl Theo a sáňky se náhle rozjely dolů po svahu.

Hermiona vyjekla, překvapená rychlostí, ale po chvíli se smála, až nemohla popadnout dech. Smích, který z ní vycházel, nebyl jen radostí z jízdy. Byla to radost ze života, z okamžiku, kdy na vše ostatní zapomněla. Theo se smál také, jeho hluboký hlas se nesl vzduchem jako symfonie štěstí.

Po několika jízdách se oba vyčerpaně svalili do sněhu. Hermiona zírala na nebe, které bylo tou dobou dávno poseté hvězdami. „Tohle jsem potřebovala," přiznala tiše.

Theo se posadil vedle ní a zastrčil si vlasy za ucho. „Někdy je dobré jen tak vypnout a užívat si den."

Hermiona na něj pohlédla, jeho tvář byla jemná, uvolněná, oči soustředěné. V tom okamžiku si uvědomila, že si ji dokonale zaháčkoval. A co bylo ještě zvláštnější – vůbec jí to nevadilo.

„Děkuju."

„Za co?" zeptal se, neboť ho to upřímně zajímalo.

„Za tenhle den. Za to, že jsi mi ukázal, že ještě umím být šťastná."

Theo neodpověděl, ale jeho pohled nakonec řekl vše i beze slov. Ten večer, cestou zpět na hrad, už mlčeli, ale v tom tichu bylo něco hlubokého, něco, co nemuselo být vysloveno.

Něco mezi nimi vznikalo.

🎄🎄🎄