Další den byl překvapivě klidný. Hermiona seděla u svého oblíbeného stolu v knihovně, obklopená stohy knih a pergamenů. Venku sněžilo, obrovské vločky se tiše snášely na okna, zatímco v místnosti panovalo ticho, přerušované pouze škrábáním brků. Doufala, že bude mít chvíli jen pro sebe. Poslední týdny byly náročné. Theo Nott byl zkrátka všude – s jeho neskrývanou ironií, bystrými poznámkami a neustálými pokusy rozesmát ji, což se mu bohužel dařilo častěji, než by si chtěla přiznat.

Hermiona se ponořila do čtení o pokročilých kouzlech při obraně proti černé magii, když se zpoza regálu ozvalo povědomé odkašlání. Theo, samozřejmě. Přisedl si bez pozvání, položil vedle ní knihu a usmál se. „Už je čas," oznámil s teatrálním gestem, jako by oznamoval příchod velké události.

Hermiona si povzdechla. „Čas na co? Další klobouk, který mě přiměje vypadat jako bych šla na pohřeb? Nebo snad sněhová bitva v knihovně, hm?"

„Ach, Grangerová," Theo si položil ruku na srdce, jako by byl hluboce raněn. „Tvoje nedůvěra mě zraňuje. Tentokrát je to něco jiného. Slibuju. Žádné koule, klobouky ani hlouposti. Tohle je opravdové."

Položil před ni malý balíček. Hermiona ho chvíli podezřívavě pozorovala, než se pustila do rozbalování. Uvnitř našla jednoduchý bílý porcelánový hrníček. Jemný, ručně malovaný vzor připomínal starobylý kouzelnický styl.

„Hrníček?" zeptala se s nádechem zklamání. Po všem, co od něj dostala, čekala... něco velkolepějšího. Navíc hrníček už dostala, ten, který jim zabavila paní Pinceová, ale povedlo se jí dostat ho zpět. Že by Theovi došly nápady, proto se začal opakovat? Jako s tím zrcadlem. Ale to bylo ve skutečnosti jiné, když si ho prohlédla.

Theo se zaklonil na židli a založil si ruce na hrudi. „Ach, tak kritická. Nalij do něj čaj a uvidíš."

Hermiona vytáhla svou hůlku a pomocí kouzla nalila do hrníčku trochu čaje. A právě v tu chvíli se to stalo. Z hrníčku se ozval melodický zvuk, podobný jemné harfě, a pak tichý, veselý hlas:

„Dobré ráno, slečno Hermiono!"

Hermiona vykulila oči. „On mluví?"

„Samozřejmě, že mluvím!" odpověděl hrníček tónem, který naznačoval mírnou uraženost. „Nejsem jen nějaký obyčejný kus nádobí."

Výborně, ozvalo se jí v hlavě kousavým tónem. Tentokrát ji obdaroval hrníčkem, který byl děsně umíněný.

Theo se rozesmál. „A počkej, až začne vyprávět."

„Vyprávět?" zopakovala Hermiona nevěřícně. Ale sotva to dořekla, hrníček spustil:

„Kdysi dávno, v zapadlém městečku ukrytém mezi horami, žila mladá čarodějka, která hledala své místo ve světě..."

Hlas hrníčku byl měkký a uklidňující, když vyprávěl příběh plný magie, odvahy a laskavosti. Hermiona se přistihla, že poslouchá se zatajeným dechem. Když hrníček skončil, Hermiona na něj chvíli tiše zírala.

„To je... neuvěřitelné," zašeptala.

Theo se spokojeně usmál. „Věděl jsem, že se ti bude líbit. A nejlepší na tom je, že každý den vypráví jiný příběh."

Hermiona vzala hrníček do dlaní. Jemné teplo porcelánu a zvuk příběhu, který zněl jako píseň, ji uklidňoval. Náhle měla pocit, že tenhle dárek je něco víc. Něco, co s ní zůstane.

Během dne Hermiona svůj hrníček nespustila z očí. Kdykoli nalila čaj, hrníček začal vyprávět. Občas to byly starodávné legendy o statečných čarodějích, jindy vtipné historky o nešikovných kouzelnících, kteří proměnili své kočky v polštáře. Hermiona se smála, občas zamyslela, ale hlavně si uvědomila, že se cítí... šťastná.

Theo se vrátil odpoledne, jako by se domníval, že je jeho povinností narušit její poklidné studium. Tentokrát nesl v ruce dva šálky čaje a tvářil se, jako by se právě vrátil z významné mise. Hermiona se na něj podívala přes okraj pergamenu a okamžitě zavřela knihu, jako by to stejně nemělo cenu. Což nemělo, protože Theodore Nott nejspíš vůbec nechtěl, aby složila zkoušky OVCE na první pokus. Nutilo jí to přemýšlet, jestli vůbec bude mít více, než jeden pokus, a pokud ne...

„To jsi tu celý den? Nechci ti kazit tvoje... ehm, knižní rande, ale myslel jsem, že by sis mohla dát pauzu." Položil před ni jeden z hrníčků a trochu šťouchl do její knihy.

„Někteří z nás mají na rozdíl od jiných stále plány do budoucna," odpověděla, ale vzala šálek do ruky. „Ty jsi přišel jen posedět, nebo máš další překvapení?"

Theo ji obdaroval jedním z těch svých úsměvů – trochu tajemným, trochu zkoumavým. Vzal její kouzelný hrníček a naplnil ho čajem. Jakmile z hrníčku vyšel melodický zvuk a začal vyprávět příběh o ztraceném městě kouzelníků, Hermiona se zaposlouchala, zatímco Theo upřeně pozoroval její tvář.

„Kde čerpá hrníček inspiraci?" zeptala se Hermiona tiše, jakmile příběh skončil. „Je to jen nějaká legenda, nebo se to skutečně stalo?"

Theo se opřel na židli, zamyšlený, ale pak se pousmál. „Legendy většinou vznikají z něčeho skutečného. Ale možná to není důležité. Co když je to jen o tom, že věříš, že něco takového najdeš, i když nevíš přesně kde?"

Hermiona nakrčila obočí. „To zní... až nečekaně filozoficky."

„Možná jsem filozof, Grangerová. Kromě toho," dodal nenuceně, „někdy je jednodušší hledat štěstí, než si přiznat, že už ho máš přímo před nosem."

Jeho slova ji zaskočila. Podívala se na něj, ale Theo si pohrával se svým hrníčkem, aniž by jí věnoval pohled. Přesto jí něco v jeho tónu – ten jemný náznak, jako by mluvil o něčem víc – zrychlilo tep.

Chvíli bylo ticho. Hermiona se nakonec nadechla a odvážila se zeptat: „Proč mi pořád dáváš tak skvělé dárky?"

Theo se narovnal a mírně se pousmál, tentokrát bez známky ironie. „Myslíš, že jsou skvělé?"

„Neodpověděl jsi," odvětila a pokusila se skrýt lehký náznak úsměvu.

„No," začal Theo a přejel pohledem místnost, jako by hledal odpověď ve vzduchu. „Možná tě rád vidím šťastnou. Nebo možná chci, aby ses aspoň na chvíli necítila tak... sama. I když se tváříš, že ti to nevadí."

Hermionu ta slova zasáhla víc, než by si byla ochotná přiznat. Chtěla něco říct, nějak to obrátit, ale nedokázala. Theo mezitím vstal a znovu se podíval na hrníček, který stál na stole mezi nimi.

„Každopádně," pokračoval tišeji, „myslím, že máš v tom hrníčku víc, než si uvědomuješ. Možná ti toho může říct víc, než jsem já kdy schopen."

Než se Hermiona zmohla na odpověď, Theo se usmál a odešel. Zanechal za sebou zvláštní směs klidu a zmatku. Hermiona se podívala na hrníček, který teď tiše stál na stole, a pomalu ho vzala do rukou.

Večer, když se knihovna ponořila do ticha a osvětlovalo ji jen tlumené světlo, Hermiona nalila do hrníčku poslední šálek čaje a tiše zašeptala: „Vyprávěj mi o někom, kdo našel cestu zpátky."

A zatímco hlas hrníčku začal vyprávět příběh, Hermiona si uvědomila, že má mnohem víc otázek než odpovědí – o sobě, o tom, co jí Theo naznačil, a o pocitech, které se v ní nečekaně probouzely.

Hrníček se odmlčel, než začal: „Byl jednou jeden mladý kouzelník, který ztratil vše, co miloval. Bloudil světem, hledal odpovědi, ale nic mu nepřineslo klid. Až jednoho dne potkal čarodějku, která mu ukázala, že někdy stačí jen zůstat a dívat se na hvězdy..."

Hermiona naslouchala příběhu se slzami v očích. Věděla, že je to jen kouzlo, ale připadala si, jako by hrníček rozuměl jejím nejhlubším pocitům. Příběh skončil, a ona se opřela na židli, u čehož si prázdný hrníček přidržovala na prsou.

„Děkuju," zašeptala. Nevěděla, jestli mluví k hrníčku, nebo Theovi, který jí dal něco, co jí pomohlo cítit se méně sama.

Když Hermiona toho večera usínala, hrníček stál na nočním stolku vedle její postele. A poprvé po dlouhé době měla pocit, že zima v Bradavicích už není tak mrazivá.

🎄🎄🎄