Toho rána se Hermiona probudila s naprosto příšernou náladou. Možná za to mohla večerní debata s Ginny, která ji nutila rozhodnout se, kde bude trávit svátky. Hermiona váhala, jestli má odjet do Doupěte, kde by ji obklopila vřelá, avšak neúprosně všímavá Weasleyovic rodina, nebo zůstat v Bradavicích, kde by se pravděpodobně ocitla úplně sama. V hloubi duše už ale počítala s tím, že někde nablízku bude Theo. A právě tahle představa ji znepokojovala.

Bylo to špatné – spoléhat na někoho, kdo by mohl její důvěru zklamat. Možná Theo jen bral Křiklanův úkol příliš vážně. Možná si z ní dokonce dělal legraci, a ona byla příliš naivní, než aby to viděla. Přesto ta tichá chvíle, kdy se dotkli, hloubavé rozhovory, nebo jejich smích během sněhové bitvy, to všechno se zdálo být opravdové. Nebo ne?

Ginny samozřejmě měla svůj názor – jako vždy. Vyčetla jí, že příliš lpí na svém pokaženém vztahu s Ronem, a nazvala ji hloupou, protože odmítá strávit Vánoce s lidmi, kteří ji mají rádi. Hermiona ale neměla náladu být uprostřed toho chaosu, natož tváří v tvář Ronovi. Myšlenka na to, že by musela předstírat, jak je všechno v pořádku, ji vyčerpávala.

Nejistota se jí usadila v mysli jako tíživý stín. Nakonec se donutila vstát, i když ji její tělo zrazovalo. Z postele doslova sklouzla špatnou nohou, což bylo příhodné znamení toho, jaký den ji čeká. Dnešek bude – a to už teď věděla jistě – naprosto příšerný.

Na kraji lavice u nebelvírského stolu ve Velké síni už na ni čekal Theo v celé své kráse, kterou si ovšem toho dne nechtěla připouštět. Před sebou měl obdélníkovou krabici v temně zeleném papíru s jednoduchou stříbrnou stuhou.

„Dobré ráno, Hermiono," oslovil ji galantně, když se posadila.

„Dobré," odpověděla unaveně a natáhla se pro pohár s dýňovou šťávou.

Theo si ji s údivem prohlédl. Tohle nebyl normální pozdrav, jakým ho běžně obdarovávala. Nezahlédl ani její obvyklý úsměv. Naklonil hlavu, jako by se na ni chtěl podívat blíže, ale viděl jen zachmuřený výraz.

„Promiň, nemám zrovna nejlepší den," mykla rameny a s povzdechem se rozhlédla kolem. Někteří to jejich podivné spojenectví sledovali, jiní si všímali svých snídaní.

„Možná ti tohle zlepší náladu," přisunul krabici až k ní.

Sice ji přijala, ale než ji otevřela, skepticky na ni pohlédla. „Nemůžeš to jeden den vynechat?"

„Grangerová," řekl Theo a naklonil se k ní, „tyhle dárky tě baví víc, než si přiznáváš. Tak nebuď suchar a otevři to."

Hermiona si odfrkla, ale nakonec stuhu uvolnila. Uvnitř byl klobouk – jednoduchý černý se širokou krempou. Na první pohled vypadal úplně obyčejně.

„Je to klobouk," konstatovala suše.

„To jsi vážně geniální," dobíral si ji. „Zkus ho nasadit."

Hermiona protočila oči, ale klobouk si nasadila. V tu chvíli se začalo dít něco nečekaného. Klobouk se zformoval do elegantního tvaru připomínajícího starobylé čarodějnické klobouky z pohádek. Na straně se objevil jemný závoj a krempa se zdobně zvlnila.

„Co to...?" Hermiona si chtěla klobouk sundat, ale Theo ji zastavil.

„Počkej. Tohle je kouzelný klobouk. Přizpůsobuje se náladě svého nositele."

Hermiona zamrkala a pohlédla na svůj odraz v lžíci. „Takže podle něj chci být elegantní, nebo jdu na nějaký pohřeb?"

Theo se zasmál. „Možná si pod tou zamračenou fasádou přeješ být princezna. Ale sleduj."

Sáhl po klobouku a nasadil si ho sám. Klobouk okamžitě změnil tvar – stal se z něj špičatý a trochu potrhaný klobouk připomínající starého kouzelníka žijícího někde v lesích.

„Vypadáš jako blázen," zhodnotila Hermiona.

„V tom případě říká pravdu," odpověděl Theo s úsměvem.

Po snídani zamířili do knihovny, kde Hermiona očekávala klidné dopoledne s prací na úkolech. Zmijozel však neustále experimentoval s kloboukem, který si mezi tím oba střídali. Kdykoli si ho nasadil Theo, proměnil se klobouk v absurdní kreaci – jednou to byla obří čapka ve tvaru draka, podruhé klobouk s pohyblivými figurkami tančících skřítků.

Když se ho Hermiona pokusila opět nasadit, klobouk se naopak vždy proměnil v něco elegantního a vysoce důstojného. „To je tak typické," zamumlala, když klobouk vytvořil širokou krempu posázenou drobnými, lesknoucími se hvězdami.

„Vážně, Grangerová, tohle je zábava," řekl Theo, zatímco si klobouk přebíral zpátky.

„To říkáš ty. Já se s tímhle cítím jako nějaká aristokratka ze začátku devatenáctého století."

„Ale sluší ti to," řekl Theo nečekaně vážně.

Hermiona zvedla oči od pergamenu, který právě pročítala, a pohlédla na něj. Jeho pohled byl zcela upřímný. Najednou si uvědomila, že i přes její mrzutost jí Theo dokázal zlepšit náladu. Vždycky. Jenže ona se teď vážně cítila mizerně, navíc klobouky zkrátka ráda neměla, to už věděl. Proč ji tedy obdarovával dalším kloboukem?

„Neříkal jsi náhodou na začátku měsíce, že mi klobouky vážně nesluší, hm?"

Theo se usmál a vrátil se k experimentování. Ale právě v tu chvíli do knihovny vešla madam Pinceová a s přísným pohledem zhodnotila pohybující se klobouk s přidanými třpytkami.

„Pane Notte, slečno Grangerová! Tohle je knihovna, ne kabaret!"

Oba se rychle omluvili, Theo schoval klobouk pod stůl, ale když madam Pinceová odešla, Theo Hermioně pošeptal: „Vidíš? Teď jsme dokázali něco neuvěřitelného – naštvali jsme madam Pinceovou ještě před polednem. To už je na vyznamenání."

Hermiona se neubránila úsměvu. Nemohla se na něj zlobit, protože navzdory své náladě si uvědomila, že díky němu se ten den už necítila tak mizerně. Theo měl totiž zvláštní talent – dokázal se smát i ve chvílích, kdy by to jiní vzdali, a jeho humor ji tahal zpět do přítomnosti, ať už chtěla nebo ne.

„Dobrá," řekla tiše, když se znovu začetla do pergamenu. „Ale jestli se to bude opakovat, budu muset napsat stížnost profesoru Křiklanovi, že jeho úkol narušuje mou produktivitu."

„Grangerová, kdo říká, že já narušuju tvoji produktivitu? Možná jsem důvod, proč se vůbec držíš na nohou," odvětil Theo s neodolatelným úsměvem.

Hermiona mu věnovala rychlý pohled, ve kterém se mísila pobavenost i ostražitost. „A kdo říká, že se mi podlamují nohy?"

Theo jen pokrčil rameny. „Mám prostě svůj odhad." Pak si klobouk znovu nasadil. Tentokrát se z něj stal vysoký cylindr s blikajícími světýlky, jako by měl uvnitř vánoční stromek. Hermiona zalapala po dechu, snažila se nevýskat smíchy, ale bylo to marné. Theo triumfálně ukázal směrem k madam Pinceové, která z dálky vrhla další přísný pohled, než znovu zmizela mezi policemi.

„Tohle je tvůj konec, Notte," řekla Hermiona, když se jí podařilo ovládnout smích. „Madam Pinceová tě vyhodí a já s tebou nepůjdu."

„Ale půjdeš," odpověděl Theo klidně a naklonil hlavu na stranu. „Protože bez tebe by to nebyla žádná zábava."

„Měla bych ti ten klobouk zabavit," poukazovala na svůj status prefektky, u čehož se pokoušela stáhnout mu ho z hlavy. Theo se však rychle odsunul a klobouk pevně držel.

„Ani náhodou. Tohle je vrchol mého uměleckého talentu," prohlásil dramaticky. „Navíc, přiznej si, by tě bavilo ho nosit."

„Baví mě sledovat, jak z něj děláš ještě větší frašku, než už je," odpověděla Hermiona a snažila se zakrýt úsměv, který se jí dral na rty.

„Jaká pocta," řekl Theo, ale jeho tón naznačoval, že byl spokojený. Vrátil klobouk do krabice a opatrně ji přivázal stuhou. „Dobrá, odložme klobouk stranou. Co tě dneska trápí, Grangerová?"

Hermiona na něj pohlédla, její výraz trochu změkl. „Nic, co bys mohl vyřešit."

Theo se zamračil. „To zní vážně. Zkoušela jsi přestat myslet na to, co tě trápí, a prostě si užít den?"

„Theo, mám na stole pět pergamenů, které musí být na zítřejší hodinu přeměňování hotové, k tomu esej o runách, a kromě toho vážně nechci strávit Vánoce předstíráním, že je všechno v pořádku," přiznala. Její hlas byl tišší, jak si uvědomila, že právě formulovala část toho, co ji tížilo.

„A kdo říká, že musíš něco předstírat?" zeptal se tiše Theo. Jeho otázka ji zaskočila. Nikdy nad tím takhle nepřemýšlela.

„To se snadno řekne," odpověděla po chvíli. „Ty nejsi ten, kdo je pořád pod drobnohledem. Všichni mají nějaká očekávání, Theo. Nechápeš, jaké to je..." Zarazila se, když si konečně uvědomila, že jeho situace možná není tak odlišná. Věděla, že Theo nemá na hradě přátele, že i on nese svou vlastní tíhu.

„Možná chápu víc, než si myslíš," odpověděl jednoduše. Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho, narušované jen šustěním pergamenů a tlumeným šeptáním ostatních studentů.

Hermiona se konečně nadechla a jemně přikývla. „Dobrá. Asi bych si měla přestat dělat starosti."

Theo se vítězoslavně usmál. „Vidíš?" Natáhl se po krabici s kloboukem, jako by ho chtěl znovu nasadit. „A co teď? Zopakujeme kabaret, nebo..."

„Ať tě to ani nenapadne," zarazila ho Hermiona s náznakem úsměvu. „Jestli se to stane znovu, madam Pinceová nám dá doživotní zákaz vstupu do knihovny."

„To zní skoro jako zábava," poznamenal Theo. Když ale spatřil Hermionin přísný výraz, který se mohl rovnat tomu, jaký měla knihovnice, raději to vzdal. Nebo to tak alespoň vypadalo.

Hermiona se pokusila vrátit k práci, ale Theo byl jako neodbytný závoj myšlenek, který se jí pořád vracel do hlavy. Možná na něj myslela víc, než by měla. Možná byl důvodem, proč se těch Vánoc tak obávala. Ale byla si jistá jedním – ať už ten den začal jakkoli příšerně, díky němu se alespoň trošku zlepšil.

🎄🎄🎄