Probudila se do chladného prosincového rána, kterému ještě přisadila, když otevřela okno své ložnice ve věži a vdechla čerstvý, mrazivý vzduch, jenž ji dokonale probral. Svět kolem hradu byl ponořen do téměř kouzelného ticha, které narušovalo jen kapání vody z tajících rampouchů na plechové venkovní parapety.

Ačkoliv Hermiona vnímala čerstvý vzduch jako skvělý způsob probuzení, Ginny se na své posteli nespokojeně zavrtěla a zafuněla.

„Hermiono! Je tak sedm hodin ráno!" upozornila ji napruženě, ale Hermiona se i nadále usmívala na zasněženou krajinu, jako by nic hezčího neviděla.

Po předchozím dni tráveným s Theodorem se usmívala neustále. Nevyřčené náznaky zalíbení nemohla vypustit z mysli, stejně jako ten magický moment, kdy pro ni změnil počasí. Věděla, že tohle by pro ni Ron nikdy neudělal; romantika byla jeho nejslabší stránkou, ale na druhou stranu nespočetněkrát viděla, že je mužem činu, když byl ochoten za ni položit život. Teď ale venku nezuřila válka, bylo po všem, proto jí připadalo nesmírně milé, jak se choval Theo.

Stejně jako otevřené okno vnášelo do ložnice vánek, Theo do jejího života vnášel pocity radosti, o nichž si nemyslela, že by je ještě někdy mohla zažít.

„Tak fajn," zamručela Ginny a posadila se na své posteli. Zpod deky vytáhla dlouhé nohy hodny titulu světové modelky a vlasy si na temeni stáhla do vysokého culíku. „Jsi zabouchnutá, že jo?"

Hermiona zalapala po dechu tak nešikovně, až jí ten ledový vzduch zvenčí zaskočil. Rozkašlala se, proto nemohla Ginny odpovědět hned, ale ta už si mezitím vymyslela historku, která se jistojistě musela stát.

„Kdo to je? Theodore?"

Ginny nebyla ani trochu hloupá. Když viděla, jak se Hermionina tvář po zaznění Zmijozelova jména začervenala, bylo jí to jasné. S vševědoucím úsměvem na rtech vstala a založila si ruce v bok.

„No pěkně!" hlaholila vesele. „Všimla jsem si, že má dost dlouhé prsty, tak dej vědět, až dojde na věc."

To mrknutí, které působilo docela spiklenecky, donutilo Hermionu přemýšlet nad tím, proč se s Ginny ještě vůbec přátelila.

„O čem to –"

„Jasně, pardon!" došlo Ginny. „Vy si jistě dáte na čas, takže se vašeho poprvé dočkám, až budu v důchodu."

Hermiona zakoulela očima a raději se vydala do koupelny. Ginny byla v určitých ohledech neuvěřitelně dětinská, ale to jí nemohla vyčítat. Vyrůstala mezi samými chlapci, no a ti byli dětmi i v dospělosti.

Po sprše Hermiona zamířila na brzkou snídani. Málem spolkla vejce i s vidličkou, když si k ní Theodore přede všemi přisedl a potutelně se uculoval, jako by se celou noc nemohl dočkat, až se potkají.

„Mám pro tebe dárek," sdělil jí nadšeně, jako by pro ni neměl dárky každý jeden den od začátku prosince. Hermionu i přesto ovládla zvědavost, proto odložila vidličku, otřela si ústa a pohlédla na malý balíček, ovázaný rudou stuhou.

„Další?" zněla naoko zoufale, ale Theo ji měl dávno prokouknutou. „Nemusíš," dodala ještě, i když ji zajímalo, co si zase vymyslel.

„Tentokrát je to něco jiného," nabádal ji s přistrčením balíčku až k ní. Hermiona se rozhlédla kolem sebe; ve Velké síni byli studenti i profesoři, takže nemohlo jít o nic nebezpečného ani ujetého. Alespoň v to doufala. Přeci jen jí stále zůstával status prefektky, takže by nebylo dobré, kdyby uprostřed snídaně vypustila do davu třeba nějaký zpívající kotlík na lektvary.

Přesto rychlými pohyby rozbalila papír, aby vzápětí zahlédla malý, krásně zdobený svícen z růžového vosku. Na jeho povrchu byly jemné linky a vzory, které při bližším zkoumání připomínaly miniaturní včelky.

„Je krásná," podotkla s úsměvem, „ale co máš pořád s těmi včelami?"

„Jsou pilné jako ty," přiznal prostě s pokrčením ramen. „Tahle svíčka je také kouzelná. Pokud je v místnosti nějaké tajemství, nebo někdo v její bezprostřední blízkosti něco skrývá, zhasne. Ale pokud je všechno v pořádku, je to docela obyčejná svíčka."

Hermiona na něj pohlédla s nedůvěrou vepsanou v očích. Zkoušel ji? Chtěl odhalit něco, co si ani zdaleka neuvědomovala? Připadalo jí to jako s tím kloboukem, ale tentokrát se nenechala unést pocity a znovu si svíčku prohlédla. Byla opravdu krásná.

„Chceš, abychom zjistili, jestli mezi sebou máme nějaká tajemství?" ptala se šeptem.

Theo se na ni díval tak intenzivním pohledem, až z toho ucítila jakési příjemné šimrání na zádech.

„Někdy míváme pocit, že máme všechno pod kontrolou, ale co když to tak není? Co když ukrýváme věci, o kterých sami nevíme?"

Ty jeho filozofické otázky dokonale zaměstnávaly její mysl, to už věděla, ale v této se skrývalo něco víc. Možná Theův záměr, pomocí nějž měl něco odhalit, možná chtěl znát její názory a pocity. To nemohla vědět, dokud svíčku nevyzkouší.

Tak ji jednoduchým kouzlem zapálila. Svíčka jemně zažehla plamen, jak to bývá, když začne hořet.

„Tak co, zkusíme to?" Theo se na ni podíval a Hermiona měla pocit, že ve vzduchu visí něco víc než jen slova. Sama sebe se ptala, co by mohla ukrývat před světem i před sebou, ale nic ji nenapadalo. Zatímco svíčka hořela, zadívala se do Theových očí tak intenzivně, jako to dělával on.

Byl to pěkný chlapec. Na první pohled obyčejný, ale zblízka unikátní, tak docela její typ. Vlasy měl tmavé jako Viktor Krum, oči jedinečně zbarvené jako nikdo jiný. Jeho úsměv by bez mučení mohla zařadit mezi jeden z těch nejupřímnějších, které kdy viděla. A měl opravdu pěkné, dlouhé prsty.

Jakmile se zamyslela nad tím, co jí toho rána řekla Ginny, svíčka prudce zhasla.

Theo se probral z letargie jako první. „Tak co skrýváš, Hermiono?"

„Co bych asi tak mohla skrývat?" odpověděla s úsměvem, ale v očích jí bylo možné číst nervozitu, kterou se snažila skrýt.

Svíčka zůstala zhasnutá. Její plamen byl pryč, a i když na první pohled bylo vše klidné, vzduch mezi nimi se najednou zdál těžší. Hermiona pocítila nával zranitelnosti, jak se podívala na Thea a náhle si uvědomila, že právě on je tím tajemstvím, které nebyla ochotná odhalit.

Theo ji pozoroval, a přestože nic neřekl, její reakce nezůstala bez povšimnutí. V jeho očích se mihla jemná zvědavost. Ale Hermiona si nebyla jistá, jestli v ní tehdy viděl něco víc než jen přátelský zájem. Možná to bylo právě to, co se mezi nimi začínalo rozvíjet – pocit důvěry a vzájemného respektu, který ale byl stále křehký.

Hermiona se odklonila od svíčky a zhluboka se nadechla. „Asi to nefunguje," prohlásila rychle, až příliš rychle, na svůj vkus. Theo jen přikývl, jako by s ní souhlasil, ale úsměv na jeho rtech skrýval pobavení.

„Možná máš pravdu," řekl tiše, jako by věděl víc, než byl ochoten přiznat. Hermiona si nebyla jistá, co všechno v její tváři přečetl, ale rozhodně měla pocit, že ho podcenila.

Chvíli bylo ticho, narušované jen cinkáním příborů a hřmotem ostatních studentů ve Velké síni. Hermiona si v hlavě přehrávala svůj vnitřní chaos. Poznal to? Odhalil, že něco skrývá, protože svíčka zhasla?

„Takže... co dneska plánuješ?" přerušil její myšlenky. Hermiona vzhlédla a snažila se vrátit zpět do přítomnosti. Jeho uvolněný tón jí napovídal, že nejspíš usoudil, že bude lepší změnit téma.

„Myslela jsem, že bych si mohla na chvíli zajít do knihovny," odpověděla nejistě a očekávala nějaký posměšek. Koneckonců, knihovna byla jejím druhým domovem. Ale Theo se jen usmál.

„Rád bych šel s tebou," poznamenal. „Už dlouho se chystám na jeden svitek o starých lektvarech, ale nikdy jsem na to neměl klid."

Po snídani zamířili do knihovny. Cestou Hermiona zaregistrovala několik zvědavých pohledů, zvlášť od Nevilla a Hannah Abbottové, kteří spolu snídali u mrzimorského stolu, ale snažila se je ignorovat. Theo vedle ní šel s takovou samozřejmostí, že si připadala, jako by to bylo úplně normální. Přitom to bylo úplně všechno, jen ne normální.

V knihovně si sedli k odlehlému stolu v koutě, obklopeni regály plnými zaprášených knih. Hermiona si otevřela svou učebnici, ale její oči neustále sklouzávaly k Theovi. Studoval svitek s takovou soustředěností, že ho skoro nepoznávala. Byl zcela ponořený do textu, a když občas zamumlal nějakou poznámku, měla pocit, že se opravdu jen tak vydali učit. Nic víc v tom nebylo.

Když se však jejich pohledy náhodou střetly, Theo se na ni usmál. A Hermiona pocítila, jak jí z toho úsměvu najednou hřeje v hrudi.

„Co je?" zeptala se nejistě.

„Nic," odpověděl Theo a sklonil hlavu zpět ke svitku. „Jen přemýšlím, jaké další tajemství ta svíčka mohla odhalit."

Hermiona zakoulela očima, ale koutky úst se jí zvlnily do nechtěného úsměvu. Theo byl zvláštní – a právě tím ji nejspíš začínal přitahovat. Ale o tom se neodvažovala přemýšlet. Ne, když cítila, jak se jí pomalu ale jistě červenají tváře.

🎄🎄🎄