Člověk by si mohl pomyslet, že po devatenácti letech na světě, mohla mít v rukávu desítky triků, pomocí nichž by zkrotila svůj vzhled rozčepýřené veverky. Ale tak to nebylo. Hermiona své vlasy dokázala zkrotit jen jednou a to pomocí Rychlopomády, kterou ovšem tentokrát po ruce neměla, a protože předchozí večer usnula s mokrými vlasy, opravdu se teď lišila od Hagrida pouze svou výškou a ženským hlasem.

Dívala se na sebe do zrcadla s nervózním úsměvem ve snaze nepropadnout panice. Šlo jen o obyčejnou schůzku s Theodorem Nottem, nemusela vypadat skvěle, ale chtěla. Čas od času potřebovala sama sobě ukázat, že je ve skutečnosti dívkou, jak chytře podotkl Ron před několika lety, a že by mohla přeci jen o svůj vzhled dbát.

Také za to mohla Ginny, která stála u zrcadla za ní s kartáčem plným zacuchaných kaštanově hnědých chomáčů.

„Možná by ti pomohlo nějaké kouzlo, ne?" zkoušela přemýšlet nahlas zrzka, ale Hermiona zakroutila hlavou. Zkoušela tolika kouzel, až ji na další přešla chuť.

Její otázka znamenala to, že i Ginny věděla, jak jsou Hermioniny vlasy hrozné, jen na to nechtěla upozornit tak přímočaře. Hermiona ale uměla číst mezi řádky, takže nakonec zrzce hřeben vytrhla z ruky a s tichým zafuněním si na hlavě vytvořila něco, co vypadalo jako ptačí hnízdo, jenž zelo na temeni její hlavy.

O několik chvil později Hermiona vyšla z hradu s pevně zadrženým dechem, protože byla trochu nervózní. Chtěla si tu sobotu vychutnat – a to nejen proto, že to byla cesta do Prasinek. Byla to její první skutečná schůzka s Theem, ale ona vypadala hrozně.

„Co ten zadumaný výraz, Grangerová?" ptal se, když na sebe narazili u dubové brány. Hermiona byla ponořená do svých myšlenek stejně jako její ruce do hlubokých kapes červeného kabátu, který ten den měla na sobě.

Všiml si, že není ve své kůži, proto do ní hravě šťouchl deštníkem, aby se trochu pousmála.

„Co blbneš?" vyhrkla, ale nakonec se usmála.

„Vypadáš trochu nesvá. Je všechno v pořádku?" zajímal se. Hermiona přikývla a prohlédla si ho.

„Ty s sebou dneska nemáš žádný dárek," konstatovala.

Theo se upřímně rozesmál. Pobavilo ho, že už zcela jasně očekávala, že dostane nějakou maličkost, ale tu pro ni dnes neměl. Na ten velký den si připravil něco jiného.

Vedl ji dál vestou k Prasinkám, u čehož nad nimi rozevřel deštník. Nepršelo ani nepadal sníh, přesto to udělal. Hermiona jeho chování raději nekomentovala, měla mnohem více starostí se svými myšlenkami. Do Prasinek šla naposledy po boku Harryho a Rona, ale teď tu byla s Theem, což v ní vyvolávala smíšené pocity.

„Kouzelné počasí, že?" promluvil do ticha Theo, když kráčeli mlčky následujících několik minut. Hermiona na něj pohlédla, načež se podívala kolem sebe.

„Asi," pokrčila rameny.

„Jestli se ti to nelíbí, mohl bych ho pro tebe změnit," navrhoval. Hermiona se zastavila uprostřed kroku a se zamračením na něj pohlédla.

„A to bys chtěl udělat jak?"

Theo zvedl ruku s deštníkem a mávl jím před sebou. Vzduch kolem nich se okamžitě změnil. Ranní obloha se na chvíli vyjasnila, ale poté začal z nebe padat sníh – jemný, bílý, ale zároveň teplý. Teplota kolem nich působila příjemně teplá, ale sníh padal stále. Všechno kolem nich bylo zahaleno v bílém kouzlu s dalšími vrstvami sněhu, který pod jejich nohama srandovně skřípal.

„To... to je... to je neuvěřitelné!" vydechla a cítila, jak ji v těle přebíhá jemný mráz, který nebyl z důvodu zimy, ale kvůli zmatku, jaký v ní Theo svým kouzlem vzbudil. Jak tohle vůbec dokázal? A co to znamenalo? Co všechno pro ni byl ochoten udělat, když uměl očarovat i počasí?

A právě v tu chvíli se stalo něco, co rozhodně nečekala. Sněhové vločky, které tak tiše padaly kolem nich, začaly měnit barvy – bledě růžovou, smaragdově zelenou, a nakonec přecházely do jasně modré. Všechno kolem nich vypadalo jako kouzelný sen, jako svět, který stvořil někdo, kdo měl schopnost ovládat celý vesmír.

Theo kolem ní tvořil pohádkové prostředí a ona si ten moment nesmírně zamilovala.

„To je nádhera!" Hermiona zůstala úplně bez dechu. Byla tak ohromená, že zapomněla na vše ostatní. Tohle nebyl jen dárek, to byl zážitek. A ona si uvědomovala, že právě začíná prožívat jedno z nejmagičtějších období ve svém životě.

Dívka z mudlovského světa, na jejíž rozčepýřené vlasy padaly modré sněhové vločky.

„Co kdybychom šli dál?" navrhl. Sníh se kolem nichí jemně vznášel, jako by se snad úplně zastavil čas. „Prasinky čekají."

Hermiona se usmála a přikývla s třpytícíma se očima. Jestli takhle začínal jejich den v Prasinkách, nemohla se dočkat, co bude, až dorazí do vesnice.

„Prasinky vypadají úžasně," řekla po několika dalších minutách, když dorazili, zatímco její pohled těkal po výlohách, ve kterých plápolala světla svíček.

Theo, který šel vedle ní, přikývl a pousmál se. „To ano. Ale možná by dnešek mohl být ještě o něco lepší, ne?"

Hermiona se na něj podezřívavě podívala, neboť nevěřila, že by mohl udělat něco bláznivějšího než změnu počasí. „Co tím myslíš?"

„Překvapení," řekl, zatímco zamířili k obchůdku s nápisem U Taškáře. Theo otevřel dveře a gestem ji vybídl, aby šla první.

Uvnitř to vonělo dřevem a voskem, a na policích se hemžilo nejrůznějšími kouzelnými předměty. Hermiona si všimla drobných zrcátek, která sama o sobě měnila tvary, a dřevěných skřítků, kteří se hýbali, jako by žili. Theo zamířil k pultu, a když se vracel, vytáhl z kapsy kabátu drobný lesklý balíček.

„Tady," řekl a podal jí ho.

Hermiona ho chvíli držela v rukou, přejížděla po jeho povrchu prsty a přemýšlela, co by to mohlo být. Pomalu ho rozbalila, uvnitř byla malá lesklá destička, na první pohled obyčejná.

„To je další zrcátko?" zeptala se zmateně. Jedno už od něj přeci dostala, navíc zastávala názor, že zrcadla nejsou těmi nejlepšími dárky. Ale to ani obyčejné dřevo, přesto se změnilo na klobouk, který četl myšlenky. Zvědavost ji nakonec přetáhla na svou stranu, aby se zajímala dál.

Theo se lehce zasmál. „Je to kouzelné zrcátko, Hermiono. Ukáže ti místo, kde by ses cítila nejlépe. Myslel jsem si, že by se ti mohlo líbit."

Hermiona zrcátko zvedla do výšky a podívala se do něj. Nejprve spatřila jen svůj vlastní odraz, ale pak se povrch začal měnit. Její obraz se rozplynul a místo něj se objevila zasněžená krajina s vysokými borovicemi a teplým světlem zapadajícího slunce. Byla to přesně ta scéna, kterou si představovala vždy, když chtěla utéct od stresu a chaosu.

„To je docela přesné," zašeptala.

Theo se na ni díval a zdálo se, že jeho oči zkoumají každý detail jejího výrazu. „Věděl jsem, že se ti to bude líbit."

„Jak jsi to věděl?" zeptala se Hermiona, stále upřeně hledíc do zrcátka.

Theo se usmál, tentokrát trochu tišeji. „Protože vím, že máš ráda klid. A taky si myslím, že by sis měla občas připomenout, že je na světě přeci jen krásně."

Hermiona na něj pohlédla a na okamžik nevěděla, co říct. Něco na jeho slovech ji zasáhlo. Nebylo to jen o zrcátku. Theo jí dal něco mnohem cennějšího – možnost vidět svět takový, jaký si ho vysnila jako malá dívka.

„Děkuju," řekla tiše, ale s úsměvem, který byl skutečný a upřímný.

Po návštěvě Taškáře zamířili ke Třem košťatům, kde si Hermiona objednala svůj oblíbený máslový ležák a Theo její rozhodnutí následoval. Usadili se ke stolku v rohu, kde měli výhled na víceméně rušnou ulici.

„Přemýšlel jsem," začal Theo po chvíli, zatímco si Hermiona přidržovala sklenici v dlaních, „jaký asi byl tvůj první dojem, když jsi mě poznala."

Hermiona se zarazila. „No... upřímně?"

„Samozřejmě," řekl Theo s lehkým úsměvem, i když jeho hlas prozrazoval, že ho odpověď možná zajímá víc, než by si přál přiznat.

„Myslela jsem si, že jsi tichý a že se možná držíš stranou víc, než je obvyklé. Ale... během těch několika dní jsem zjistila, že jsi vlastně docela vtipný. A možná i milejší, než bys chtěl, aby si lidé mysleli."

Theo na chvíli mlčel, jako by zvažoval, jak na to odpovědět. Nakonec jen tiše řekl: „To je fér. Uznávám, že i ty jsi mě překvapila. Myslel jsem si, že z knihovny nevytáhneš paty, ale teď... vidím, že nejsi jen ta nesnesitelná šprtka, jak tě nazval Snape."

Hermiona se zasmála, ačkoliv se jí jeho slova trochu dotkly.

„Další šprtka? Myslela jsem, že se snažíš být milý."

„Já jsem milý," odpověděl Theo a jeho oči se zaleskly pobavením. „Neurazil jsem tě."

„To vidím," řekla Hermiona a zavrtěla hlavou, ale úsměv jí z tváře nezmizel.

Zahleděla se ven z okna. Sedět u Třech košťat zrovna s ním pro ni bylo doslova zarážející. Možná se chvíli dokonce obávala, že je tam někdo potká, ale pak si řekla, že sotva sejde na tom, co si myslí ostatní. Přeci jen se k ní hlásil i ve Velké síni, takže nemělo cenu si s tím lámat hlavu. Užívala si jeden z nejhezčích dní svého života, tak proč by se měla zabývat, jak na to pohlíží zbytek školy, nebo třeba profesorové? Takhle se cítila spokojená. Navíc s chlapcem, který pro ni dokázal změnit počasí. To už něco znamenalo.

„Víš, je zvláštní," promluvila po chvíli. Theo se na ni podíval s otázkou v očích, „že i když jsem v Prasinkách byla tolikrát, nikdy to nevypadalo jako dneska."

Theo si ji chvíli zkoumavě prohlížel, než odpověděl: „Možná to není Prasinkami. Možná je to tím, s kým jsi."

Hermiona cítila, jak jí tváře zahřívá něco jiného než krb na druhé straně místnosti. „Možná," řekla tiše, protože nic jiného říct nedokázala. Mohla podotknout, jak je samolibý, ale na jeho slovech byla špetka pravdy.

Bylo to jen pár slov, ale v té chvíli mezi nimi zavládlo ticho, které nebylo nepříjemné. Naopak, bylo plné nevyřčených myšlenek a pocitů, které oba jen stěží dokázali pojmenovat.

Hermiona se podívala do svého ležáku a přemýšlela, jestli by měla něco říct, nebo jestli by bylo lepší nechat ten moment tak, jak byl. Nakonec se rozhodla zvednout pohled a usmála se na Thea.

„Jsem ráda, že jsi mě sem pozval," přiznala.

Theo se na ni podíval s tím nejupřímnějším úsměvem. „Já jsem rád, že jsi přijala."

Ačkoli se mezi nimi nestalo nic, co by překročilo hranici přátelství, Hermiona věděla, že dnešní den byl jiný. Bylo to v těch drobných momentech, v úsměvech a pohledech, které sdíleli. Nesmělost, možná dokonce i zalíbení, které si ale ani jeden z nich ještě nehodlal připustit.

🎄🎄🎄