Bradavice byly v prosinci tím nejkouzelnějším místem na světě. Sníh padal na hradní věže a střechy, pozemky v okolí hradu byly zahaleny pod sněhovým závojem, takže vypadal jako z pohádky. Chodby voněly jehličím, skořicí a pečivem z kuchyně, kde skřítkové připravovali obvyklé hostiny, z nichž se studentům sbíhaly sliny. Ve společenských místnostech všech kolejí praskal oheň v krbu, okna pokrývaly vzory mrazu, a přestože si většina studentů užívala předvánoční nálady, ne všichni sdíleli toto nadšení.

I když hrad zvenčí vypadal jako pohádkové místo, uvnitř něj někteří chodili jako těla bez duše, neboť se ještě zdaleka ne každý dokázal vyprostit ze spárů minulosti. Dlouhé pařáty války, kterou prožili, je stále objímaly a připomínaly jim, o kolik přišli.

Stejně na tom byla i Hermiona Grangerová, členka Zlatého tria, a zároveň jediná z těch tří, kdo se vrátil do Bradavic. Ona totiž nemohla přijmout velkorysý návrh ministerstva a začít pracovat, aniž by k tomu měla dostatečné vzdělání. Ne, taková Hermiona zkrátka nebyla. Ač se ale na hradě pohybovala jako stín, tichými kroky, vyhýbaje se pohledům ostatních, tajně toužila po tom, aby ve své bezprostřední blízkosti měla někoho, o koho by se mohla opřít. Harryho, Rona, nebo někoho, kdo by ji zkrátka objal a nepustil.

Theodore Nott byl – podobně jako Hermiona – v Bradavicích bez přátel, ale jemu se nemělo po kom stýskat. Ačkoliv si to přál, nikdy nebyl příliš zdatný v navazování kontaktů, ani ve vytváření přátelství. Když se na něj lidé podívali, většinou viděli pouze jeho klidnou tvář, nebo jak sedí sám v rohu místnosti a pozoruje dění kolem sebe. S Dracem Malfoyem se přátelil jen proto, že musel. S Daphne Greengrassovou zažil chvilkové sblížení, protože mezi nimi panovalo vzájemné zalíbení, ale jinak přátelství s ostatními nevyhledával.

Navíc věděl, že je zcela riskantní během války tvořit pevná pouta, která by nakonec mohla někoho ohrozit na životě. Kdyby měl někoho blízkého, jistě by o něj přišel. Protože takhle to bylo vždy.

Teď ale válka skončila. Už několik měsíců vládl kouzelnickému světu podivný klid. Pro bradavické studenty to byly vůbec první Vánoce, kdy si okusili hořké uvědomění, že někteří z jejich přátel už nikdy neuslyší koledy, nebo neochutnají křehké cukroví. Pro některé byly poslední Vánoce ty, které strávili ve spárech smrtijedů.

Profesor Křiklan tohle věděl. Nejlépe si uvědomoval, jak tato situace staví nepatrné barikády mezi studenty. V čase Vánoc, kdy žáci mysleli jen na své blízké, o něž přišli, někteří vyčítali jisté aspekty války členům zmijozelské koleje.

Protože když patřili do Zmijozelu, nepochybně byli na té špatné straně.

Aby toto tvrzení Křiklan vyvrátil, rozhodl se posledního listopadového dne předstoupit před své studenty, které svolal do společenské místnosti Zmijozelu. Nebylo jich moc ani málo. Nejvíce bylo druháků a třeťáků, nejméně v dodatkovém ročníku. Jeden. Theodore.

Právě on se následujících slov svého nejméně oblíbeného profesora chopil s takovou grácií, že tím obrátil svůj i Hermionin život vzhůru nohama. Ale to se stalo až o několik týdnů později.

„Tento rok dostanete úkol," prohlásil na konci listopadu s mírným úsměvem Křiklan. „Obdarujete někoho z jiné koleje. Všichni dobře víme, že Zmijozel nikdy neměl perfektní pověst, ale my ji teď můžeme společně napravit. Ať už tím vyjádříte něco, co o dané osobě cítíte, nebo to bude prostě něco, co vám připadá vtipné. Upusťte uzdu fantazii a potěšte někoho, kdo vám připadá nejsmutnější. Věřte mi, že vám ta osoba nakonec poděkuje."

Za Křiklanovými slovy bylo mnohem více, což pochopil Theo hned, jakmile profesor domluvil. Dokonce se mu v hlavě začal rýsovat zcela bláznivý plán, s nímž ještě tu noc začal. Stačilo jen oprášit vědomosti z přeměňování, kouzelných formulí a první dárek byl na světě.

Theo, jemuž Křiklanovy nápady obvykle přišly trapné, tentokrát uvažoval jinak. Hermiona Grangerová mu připadala jako někdo, kdo by mohl potřebovat malý vánoční zázrak. Ne, že by jí chtěl nutně udělat radost – to bylo vedlejší. Zajímalo ho, jestli se ta její melancholie může alespoň na chvíli prolomit. Chtěl vědět, jestli se pod tou maskou zlomené dívky dovede ještě usmívat a najít chuť k životu, kterou očividně pozbývala.

Proto druhý den stál Theo v knihovně s balíčkem v ruce. Věděl, že Hermiona sem každý den chodí ve stejnou dobu, a napadlo ho, že právě tady by mohl začít. Zhluboka se nadechl a vykročil vpřed ke stolu, u nějž obvykle sedávala.

Spatřil dívku s neposednými vlasy, jež trčely z ledabylého drdolu. Všiml si, že krom kaštanově hnědých pramenů, měla ve vlasech i podivně zakroucené dřevo. Při bližším zkoumání odhalil, že to je její hůlka a pousmál se nad tím, že ji měla zrovna ve vlasech. Dokonce se na chvíli oddálil od svého plánu, jehož se přestal držet, neboť se na něj krátce podívala a usmála se.

Nebyla zrovna nádherná, taková Daphne byla mnohem hezčí, ale Hermiona v sobě měla jakési kouzlo. Oříškově hnědé oči měla hluboko posazené, skryté pod dlouhými řasami a víceméně huňatým obočím. Nos posetý drobnými pihami, které člověk mohl vidět jen při dobrém světle nebo při bližším zkoumání. A přední zuby měla maličko větší než ostatní.

„Grangerová," oslovil ji klidným, tichým hlasem.

Hermiona vzhlédla. Chvíli na něj jen zírala, protože Theodora Notta zcela určitě nečekala. „Notte?" odpověděla s lehce zvednutým obočím.

Theo jí beze slova podal balíček. Hermiona se na něj zamračila. „Co je to?"

„Dárek," odpověděl velice stručně, než doplnil: „V rámci Křiklanova úkolu. Myslel jsem, že by tě mohl rozesmát."

„Křiklanova úkolu?" opakovala po něm. Rozhodně by se nedalo říct, že na ni Theo působil věrohodně.

Příliš ho neznala. Pamatovala si o něm jen pár věcí, a většinu by už dávno zapomněla, kdyby neměla tak skvělou paměť. Věděla, že dokázal vidět testrály, toho si všimla v pátém ročníku. Byl jeden z mála, ale kvůli tomu se o něj pár týdnů zajímala. Zjišťovala o něm podrobnosti, díky nimž by si mohla vytvořit ucelený obrázek. Viděl zemřít svou matku – pravděpodobně – a jeho otec byl smrtijed. Tehdy pochopila, že s tím chlapcem nechce mít nic společného.

Ale ten dárek ji zajímal.

Pomalu rozbalila balíček a vytáhla pár kouzelných rukavic. Vypadaly obyčejně, dokud si je nenasadila. V tu chvíli se k sobě její ruce přilepily a nebylo možné je oddělit, jako by mezi nimi zelo neviditelné vteřinové lepidlo. Hermiona se na něj podrážděně podívala.

„Co má tohle znamenat?" zeptala se ostře. Jestli to byl nějaký zmijozelský plán, jak ji hned prvního prosince naštvat, rozhodně se mu to povedlo.

Navíc si pomyslela, jak je ve skutečnosti hloupá. Copak si mohla jen tak naivně myslet, že by jí nějaký Zmijozel mohl věnovat dárek, aniž by se za tím neskrývala lumpárna?

Theo si nejspíš uvědomil, že tímhle Hermionu nerozveselí. Proto vytáhl ze zadní kapsy kalhot hůlku a pomocí kouzla Duplicate vyčaroval pár rukavic i pro sebe, než opět promluvil:

„Myslel jsem, že tě to pobaví. Je to špatný dárek?"

Hermiona se na něj podívala s neskrývanou zlobou v očích. „Tohle není ani trochu dobrý dárek," mrmlala, zatímco se snažila rukavice sundat.

Nešlo to. Kdykoliv se pokusila jednu rukavici stáhnout, ta druhá se k ní přilepila. Theodore se natáhl, aby jí pomohl, ale nedomyslel to. Jejich ruce se totiž spojily dohromady.

„Co teď budeme dělat?" vyhrkla. Opravdu se jí nelíbilo, že by měla být do konce života přilepená k rukám Theodora Notta. Připadalo jí to absurdní.

Pokynul Hermioně, aby stiskla jednu z jeho rukavic a pevně ji držela. Poté zatáhl rukou, čímž se vyprostil pravačkou ven a za pomoci své hůlky zrušil lepivé kouzlo. Hermiona ho pozorovala s úžasem, jako by nečekala, že měl připravené i takzvané zadní vrátka.

Ač se jim povedlo z rukavic vyprostit, Hermiona s naštvaným výrazem odešla z knihovny pryč. Theo se za ní chvíli díval, u čehož přemýšlel nad tím, jak špatně ji odhadl. Absurdní dárek ji jen rozčílil, proto se zařekl, že další den přijde s něčím jiným. Lepším.

🎄🎄🎄

Vítejte u mého historicky prvního (a nejspíš posledního) adventního kalendáře! Bez mučení přiznávám, že je to celé sladké jako cecek a místy absurdní, ale víte co? Je to něco nového. Asi nikdo z Vás nečekal, že si vezmu do parády zrovna Hermionu a Thea, ale je to tak. Můžeme to společně nazývat třeba vánočním zázrakem, haha! 😂 Snad si užijete tuhle bláznivou jízdu, která mě při psaní moc bavila ❤️