Stojíš ve stínu košatého stromu na okraji Grimmauldova náměstí a mračíš se na ten starý barák, o kterém sis ještě před pár dny myslel, že ho už nikdy neuvidíš. Válka byla už několik měsíců za vámi a z domu číslo dvanáct se místo sídla Fénixova řádu stal domov Harryho Pottera. A tam jsi ty určitě neměl co dělat, jak jsi aspoň ještě nedávno naivně věřil.

Ve vzpomínkách se zatouláš do té chvíle, kdy tě Minerva zadržela ve své kanceláři, ač ostatním bylo dovoleno konečně po nesnesitelně dlouhé a neuvěřitelně nudné poradě odejít, a nabídla ti čaj.

Zavrtíš hlavou a zhnuseně si odfrkneš. Nechápeš, že ti to nedošlo hned. Mělo ti být jasné, že se ti to, co po tobě bude chtít, nebude líbit. Ne, že bys s tím mohl něco udělat. Koneckonců, byla tvoje šéfová. Stejně jako dřív Albus a tomu jsi taky nikdy nic neodmítl.

Seděl jsi tedy dál v křesle a lehce usrkával horký čaj. Nedokázal sis zabránit ve srovnávání, když jsi čekal, než začne Minerva mluvit, a oči jsi upíral na stůl ve snaze zabránit si podívat se na jeden konkrétní obraz. Minerva měla stůl pečlivě uklizený, nikde nebylo nic, co by zrovna nepotřebovala. Ty sám jsi na tom stole v té krátké době, kdy jsi byl nucen u něj sedávat, udržoval pořádek, ale na Minervu jsi rozhodně neměl. Zato když ještě žil Albus…

Pevně stiskneš oční víčka, stejně, jako když jsi na jeho smrt před pár dny pomyslel v pracovně ředitelky školy. Měl jsi čekat, že se tomu nevyhneš, že v kanceláři, která byla jeho tolik dlouhých let, tě budou pronásledovat vzpomínky. Víš, že jsi nevinen, že jsi udělal jen to, co po tobě chtěl, co jsi musel, ale stejně pořád cítíš vinu a vztek. Obrovské naštvání, že tě to donutil udělat, že tě donutil stát se jeho vrahem, vrahem jediného člověka, který ti věřil a který ti mohl být oporou. Místo toho tě však přinutil stát se ještě větším vyvrhelem, než bys kdy dokázal ty sám.

Zatínáš ruce v pěst, když tam tak stojíš, a znovu tě ovládá vztek. Vztek na Albuse a jeho šílený plán. Jako by nestačilo, že jsi ho musel zabít, on si z tebe navíc udělal posla špatných zpráv. Jako by toho na tebe nebylo dost, musel jsi ještě pomáhat tomu spratkovi a pak mu říct, že se nemůže zachránit, že jeho život musí skončit…

Ale on neskončil, ušklíbneš se do šera a dál si prohlížíš temný dům, který nevypadá, že by v něm někdo žil. Potter nezemřel, ale chová se tak, uvědomíš si a vrátíš se v myšlenkách zpět k rozhovoru s Minervou.

„Potřebuji, abys zašel k panu Potterovi, Severusi,“ spustila tónem, který nedával prostor k protestům. Tedy aspoň neměl dávat, ale to by ho nesměla použít na tebe.

„Ne,“ vyštěkl jsi okamžitě. Vážně jsi doufal, že toho spratka už nikdy neuvidíš, ačkoliv jsi tušil, že to tak snadné nebude, a teď bys měl jít k němu domů? Sám ho vyhledat? Nikdy! Šálek se zbytkem čaje přistál s řinčením na stole a horká tekutina potřísnila pečlivě naleštěnou desku, mimoděk ti hlavou probleskne, že to nebyla velká škoda, Albus měl na čaj rozhodně lepší vkus, a ty ses prudce vymrštil do stoje, abys mohl zamířit ke dveřím. „Jsem si jist,“ zavrčel jsi podrážděně, jako vždy, když jsi o tom klukovi slyšel, „že najdeš mnoho lepších kandidátů, kteří s radostí navštíví našeho velkého zachránce v jeho bezpochyby luxusním sídle.“

„Je na Grimmauldově náměstí,“ odfrkla si Minerva pro ni zcela netypicky, asi taky nechápala, jak tam někdo může dobrovolně žít. „Neodpovídá na poštu a nikoho k sobě nepouští,“ pokračovala, když uviděla tvé lehké zaváhání.

„Zkus slečnu Grangerovou, jistě bude vědět – “ nestihl jsi to doříci, jak ti Minerva skočila do řeči, vidíc, že již bereš za kliku a chystáš se místnost opustit.

„Neví. Nemluvil s nimi od poslední bitvy. Ani s ní, ani s nikým z Weasleyových,“ sdělila ti tu šokující novinu. Vážně jsi myslel, že Potter někde spokojeně žije v luxusním domě obklopen přáteli, a zatím…

Znovu se zadíváš přes náměstí a musíš připustit, že ses mýlil. Dům to byl, ale spíš zašlý a opuštěný než luxusní a plný života. Ale proč byl Potter tady a proč byl sám?

Zkontroluješ, že máš hůlku na svém místě, a opatrně se vypravíš ke svému cíli. Doteď nechápeš, jak se Minervě podařilo tě přesvědčit. Popsala ti, jak se Potter uzavřel před světem. Jak po závěrečné bitvě zmizel a s nikým se nebavil. Svým přátelům jen poslal stručný vzkaz, že chce být sám a při jejich pokusech se mu přiblížit je odehnal, ať ho nechají konečně být. Minerva sama se ho snažila oslovit, potřebovala vědět, zda chce své studium dokončit, ale on mlčel. Na sovu nereagoval a když se ho pokusila navštívit, vůbec se neozval, jako by tam snad ani nebyl, i když určitě byl, tím si byla jistá.

„Na každého jiného by se okamžitě zapomnělo, ale že je to Potter, tak ho budeme vodit za ručičku a na kolenou prosit, aby se vrátil studovat,“ zasyčel jsi tenkrát na ředitelku vytočeně. Studenty tvé koleje určitě nikdo nekontaktoval, tím sis byl jist.

„Ale chlapče,“ ozval se z rámu ten konejšivý hlas, který ti ještě teď zněl v uších, a to byla ta poslední kapka.

„Fajn,“ vyštěkl jsi a prudce otevřel dveře, jejichž kliku jsi celou dobu pevně svíral v dlani, „udělám to.“

A tak jsi teď tady. Nedobrovolně a z donucení, ale jsi.

Povzdechneš si, když se dostaneš na úpatí schodiště vedoucího do domu, a na chvíli zadoufáš, že tvé třísknutí dveřmi od ředitelny shodilo ten protivný obraz na zem a ten starý muž si pro příště rozmyslí, jestli na tebe bude zkoušet to své ‚ale chlapče‘.

Zase dosáhl svého, pomyslíš si znechuceně, když stoupáš po schodech a chystáš se zaklepat. Nevíš, jak to ten člověk dělá, ale nakonec všichni vždy udělají to, co on chce, dokonce i ty. Jen Potter ne, dokonce ani zemřít, tak, jak Albus chtěl, ten spratek nedokázal, pomyslíš si se směsicí vzteku a obdivu a rázně zaklepeš na těžké dveře toho odporného starého domu.

Nic, ticho. Zevnitř není slyšet sebemenší zvuk, jako by tam nikdo nebyl, jako by byl dům zcela prázdný. Opuštěný.

Zamračíš se. Je ti jasné, že když přijdeš s nepořízenou, donutí tě sem jít znovu. A znovu. Tolikrát, dokud toho spratka nenajdeš a nezjistíš, co se s ním děje. Naštvaně zavrčíš a na chvíli si představíš, jak ničíš dveře dobře mířeným Bombardem, vstupuješ dovnitř a za vlasy vytahuješ Pottera z jeho skrýše ven. Rty ti na malinkou chvíli zvlní pobavený úsměšek, než se donutíš vrátit do reality, kde je zcela nemožné se takto zachovat. Ať se ti to líbí, nebo ne, Potter je pro většinu lidí hrdina, a když už jsi přežil válku, tak se nenecháš rozdupat rozhořčeným fanklubem toho smrada, který se přede všemi schovává.

Zhluboka se nadechneš a pokusíš se uklidnit. Nejprve se k němu musíš dostat a pak si na něm můžeš zkusit vybít svoji frustraci.

Zavřeš oči a soustředíš se na svoji magii. Opatrně ji vyšleš vpřed. Lehce, pátravě ji necháš sklouznout po ochranných kouzlech na domě. Malinko zatlačíš. Jen lehounce. Soustředíš se na to, co je uvnitř, schované za ochranami.

Je tam, pomyslíš si, vytočený, že si dovolil ignorovat tvé klepání, a už se chystáš zatlačit víc, dostat se k němu třeba silou, když ucítíš prudké vzedmutí magie. Ne svojí, ale jeho, divoké, nevázané, silné, ale jakési jiné, než si pamatuješ. Necháš svoji magii klouzat po jeho a snažíš se zjistit, co je špatně. Cítíš v jeho magii něco cizího a přesto jakoby známého, podtón mnohem temnější než bys v jeho případě čekal. Něco hlubokého a vážného, chladného a přitom ne úplně zlého.

Zavrávoráš, když do tebe ta druhá magie prudce udeří. Jako by tě chtěla odehnat, zbavit se tě, vyděsit tě tak, aby ses už nevracel. Ale to má smůlu, pomyslíš si naštvaně a s vlastní magií v pozoru se vrhneš ke dveřím.

„Ani to nezkoušej, Pottere,“ vykřikneš, když ucítíš, že se ta podivná magie vyzařující z toho spratka chystá k dalšímu útoku. „A otevři ty dveře dřív než je vyrazím,“ zavrčíš, když ucítíš zaváhání. Víš, že tě uslyší, cítíš ho hned za dveřmi.

„Dej mi pokoj, Snape,“ ozve se v odpověď tlumeně, „dejte mi všichni konečně pokoj.“

Už chceš něco odseknout, ale zarazíš se, když ti dojde, že ten hlas zní zvláštně. Že i přes dveře je v něm slyšet nádech hysterie. Zamračíš se na ošklivé klepadlo, které máš přímo před sebou. Je možné, že měli pravdu? Že to nejsou jen nějaké manýry slavného chlapce-který-přežil? Že se s ním vážně něco děje?

„Pottere,“ zasyčíš a snažíš se krotit svůj vztek, „pusť mě dovnitř, ať se přesvědčím, že jsi v pořádku, a pak se mě nadobro zbavíš. Když to neuděláš, tak mě ta harpie, která teď řídí školu, donutí přijít znovu. A to nechce ani jeden z nás.“

Posloucháš ticho a čekáš. Doufáš, že mu to dojde a pustí tě dál, vážně nerad by ses sem zase vracel.

Cvaknutí zámku tě donutí se spokojeně pousmát, ale okamžitě se narovnáš a vyhladíš tvář do bezvýrazné masky.

„Pane Pottere,“ pozdravíš, když dveře odhalí ten obličej, který ti tak dlouho lezl na nervy a vlastně nikdy nepřestal. Sjedeš ho pohledem a uvědomíš si, že vypadá strašně. Vlasy rozcuchané víc než obvykle, ve tváři vrásky jako by uplynuly roky a ne měsíce od toho, co jsi ho viděl naposled, oči zapadlé a bez života.

„Tak jste mě viděl, sbohem,“ zachrčí a pokusí se zavřít ti dveře před nosem.

Tvé reflexy jsou naštěstí rychlejší než mysl, která se stále snaží ten obraz zpracovat. Proč, pro Merlina, vypadá, jako by celou tu dobu od války nejedl a nespal?

„Musíme si promluvit,“ zavrčíš a zatlačíš proti němu. Cítíš, jak se pokusí ti ve vstupu zabránit, ale ve svém stavu nemá šanci, musel by použít magii a to z nějakého důvodu nehodlá. Možná k tobě má stále nějaký respekt, pomyslíš si, jen aby ti vzápětí došlo, že ho to dost možná prostě nenapadlo.

„Nevím o čem,“ vyštěkne a pokusí se ti zahradit cestu vlastním tělem, při čemž zavrávorá a musí se zachytit stěny. „Vypadněte,“ zavelí a snaží se narovnat, snad aby působil děsivě. Moc mu to nejde, ušklíbneš se pobaveně, když zjistíš, že na sobě má pyžamo a chlupaté bačkory.

Vyrazíš do kuchyně a toho spratka necháš za sebou. Však on přijde, pomyslíš si, když překročíš práh té známé místnosti a znechuceně nakrčíš nos nad nepořádkem, který tam panuje.

„Pottere, kdy jste naposledy myl nádobí?“ vykřikneš zhnuseně směrem do chodby, tam, kde jsi ho viděl naposled.

„Když se vám to nelíbí, tady jsou dveře,“ ozve se hlasitá odpověď, zatímco kolem sebe máváš hůlkou, aby ses zbavil aspoň té největší špíny.

„Očekávat od vás slušné vychování a nabídku čaje by bylo asi příliš,“ zkonstatuješ jízlivě, když se to prokletí tvé existence konečně uráčí vstoupit do kuchyně, a znovu si ho prohlédneš. „Kdy jste naposledy jedl, Pottere?“ zeptáš se s pozdviženým obočím dřív než se stihne nadechnout.

„Co je vám po tom?“ vyjede okamžitě. Chová se jako pubertální spratek, přesně jak jsi od něho vždycky čekal.

Stojíš a vyčkávavě ho sleduješ. Jsi si jistý, že to nevydrží a nakonec ti odpoví. A taky že ano.

„Včera ráno,“ zavrčí. „Ještě něco toužíte vědět?“ zašklebí se posměšně.

„Na to, kdy jste se naposledy myl, se raději ptát nebudu,“ pokusíš se ho usadit.

„Určitě ne tak dávno jako vy,“ vyprskne vztekle a nervózně se ošije.

Vidíš, jak nakrčí nos, jako by si až teď uvědomil, že páchne potem a že to pyžamo, které má na sobě, už taky není nejčistší.

Opřeš se zadkem o zašlou pracovní desku staré kuchyňské linky a čekáš, co se bude dít dál. Začínáš být zvědavý. S tím spratkem se něco děje a ty chceš vědět co. Už to není jen o splnění úkolu, který jsi dostal od Minervy. Nechránil jsi ho celé ty roky na to, aby se zahrabal v tomto Blackovic mauzoleu a shnil zde zaživa, to klidně mohl zemřít, když ho tenkrát sejmul Pán zla. Taková smrt by měla aspoň nějakou úroveň, ne jako to, co zde provozoval.

„Važte slova, Pottere,“ zasyčíš a pozorně ho sleduješ, „stále jsem váš profesor.“

Střelí po tobě pohledem a odfrkne si. V jeho očích vidíš směsici vzteku, smutku a podivného pobavení předtím, než se k tobě otočí zády a zmizí ve vedlejší místnosti. Čekáš.

„To bych musel na tohle odepsat,“ oznámí uštěpačně, když vejde zpět a na stůl uprostřed místnosti odhodí hromádku dopisů. Letmo na ně pohlédneš, aby ses ujistil. Minervino písmo a bradavický erb tě nenechají na pochybách.

„A mohu znát důvod, proč jste se paní ředitelce neobtěžoval odpovědět?“ zeptáš se tónem, který jasně dává najevo, že by měl mít hodně dobrou výmluvu, ale k tvému překvapení se zachmuří a jen pokrčí rameny. Máš chuť na něj seslat nějakou nepěknou kletbu, ale udržíš se. Je ti jasné, že by to ničemu nepomohlo a Minerva by ti to dala pořádně sežrat, kdybys jí jejího oblíbence proměnil v čolka. Nebo pulce. Mravence. Zatřeseš hlavou, aby ses těch představ zbavil, teď máš důležitější věci na práci než snít. „Je to snad pod vaši úroveň? Velký hrdina kouzelnického světa se přece nebude snižovat k něčemu tak obyčejnému jako je odpovídání na dopisy, je to tak?“ snažíš se ho vyprovokovat. Chceš odpovědi a uděláš cokoliv, abys je z něho dostal. „Pohrdáte všemi těmi večírky a oslavami, co pro vás chystají? Vaši přátelé jsou  –“

„Jasně,“ zařve, aby tě donutil zmlknout, a sevře ruce v pěst. „Jsem přesně takový sobecký spratek jako jste vždycky tvrdil, profesore, a teď vypadněte z mého domu,“ přeskočí mu hlas, když přejde do hysterického zaječení.

Usměješ se a založíš si ruce na prsou, aby viděl, že se nikam nechystáš a sleduješ, jak zhluboka dýchá.

„Našemu hrdinovi už se nechce studovat? Nepotřebuje vzdělání?“ syčíš tiše, ale zřetelně, a sleduješ jeho reakce. „Jeho přátelé už mu nejsou dost dobří? Lidé, kteří mu stáli po boku a starali se o něj, mu nestojí ani za pozdrav? Pohrdá –“

„Dost!“ přeruší tě hlasitý výkřik plný vzteku a zoufalství. „Už dost. Přestaňte. Nechte mě být. Všichni mě nechte být. Prosím,“ vzlykne nakonec a s rukama zabořenýma ve vlasech se sesune na kolena.

Stojíš tam a sleduješ, jak se to tělo zhroucené uprostřed kuchyně chvěje a pohupuje se tam a zpět. Tiché vzlyky a mumlání ti dávají na vědomí, že se Potter sesypal. Horečně přemýšlíš, co máš udělat teď. Tohle vážně není tvoje parketa. Čaj, napadne tě mimoděk a otočíš se ke kuchyňské lince, abys vylovil z horní skříňky balíček čaje a dva hrnky. Naštěstí to tady nepřestěhoval, pomyslíš si, když okamžitě najdeš, co hledáš.

„Pottere,“ oslovíš ho tiše a lehce se dotkneš jeho ramena. Okamžitě ruku stáhneš, když sebou prudce trhne a vytřeští na tebe oči, jako by tě viděl poprvé v životě. „Udělal jsem čaj,“ oznámíš mu a když uvidíš jeho zmatený výraz, musíš uznat, že i tobě to zní poněkud absurdně.

Oddechneš si, když se jeho pohled projasní a on se zvedne, jen aby se sesunul na nejbližší židli a ruce složil do klína. Chvíli sleduješ, jak upírá zrak do hrnku čaje, který jsi mu tam postavil, a přemýšlíš, co v něm asi vidí, jestli budoucnost jako Sibyla, nebo spíš minulost tak, jako ty sám.

„Proč s nikým nemluvíte, Pottere?“ zeptáš se tiše a doufáš, že ti konečně odpoví.

„Nemůžu,“ zašeptá s pohledem stále upřeným do čaje. „Poznali by…“ zmlkne a vyděšeně se na tebe zadívá.

„Co, pane Pottere?“ zeptáš se s nakrčeným obočím. Vážně nesnášíš, když někdo nedokončí větu. „Co by poznali?“ dožaduješ se odpovědi, ale on jen odmítavě vrtí hlavou a choulí se do sebe. Ještě chvíli na něj zíráš, než ti překvapeně dojde, že už to vlastně víš. Opatrně se k němu natáhneš svojí magií a okamžitě ucítíš tu jeho, i když se ji snaží skrýt, magii známou a přesto jinou, tak jako jsi to cítil předtím než otevřel dveře. „Vaše magie,“ zkonstatuješ a sleduješ, jak se okamžitě napjal. „Myslíte, že by vás vaši přátelé zavrhli kvůli změně ve vaší magii? Vážně, Pottere?“ protáhneš tónem, jako bys mluvil s naprostým idiotem. „Pro vaši informaci, magie se mění. Kdybyste dával občas ve škole pozor, tak byste to věděl –“

„Já to vím,“ přeruší tě opět naštvaným výkřikem. „Vím to,“ zamumlá tišeji, když spatří tvůj pochybovačný výraz. „A taky vím, že je to vždycky spojeno s vážným důvodem, profesore,“ ušklíbne se a odstrčí od sebe čaj, který jsi mu uvařil. Nedivíš se, sám ses ještě neodvážil napít a asi to raději vůbec nebudeš riskovat.

„A copak se vám stalo tak vážného, že by to vaši malí přátelíčkové neunesli?“ zeptáš se jízlivě a překvapeně sleduješ, jak se jeho tvář stáhne bolestí a uhne očima. „Pottere,“ zavrčíš, „co jste provedl?“

„Já nic,“ odsekne vztekle a zaboří do tebe pohled, ze kterého srší blesky. „Já jsem to nechtěl,“ vyprskne. „Nechci to, nenávidím to, ale nemám na výběr,“ zachrčí a sevře si hlavu v dlaních. Ramena se mu chvějí a hrudník se prudce zvedá a zase klesá, jak zhluboka dýchá, jako by se snažil rozdýchat velkou bolest, která ho sužuje.

Mračíš se na tu rozcuchanou kštici a snažíš se zjistit, co tím chce říct. V tuhle chvíli vážně zatoužíš mít nablízku Albuse, ten vždy věděl i to, co mu nikdo nechtěl prozradit.

„Pottere,“ oslovíš ho, aniž bys tušil, co mu vlastně chceš sdělit.

„Víte co, profesore?“ zavrčí a zvedne hlavu, aby se na tebe podíval. „Stejně mi nedáte pokoj dřív než vám to řeknu nebo vás vyhodím násilím,“ ušklíbne se a pokrčí rameny nad tvým mračením. „Tak ať to máme za sebou.“

Dřív než stihneš zareagovat, drží v ruce hůlku. Ztuhneš a v duchu si vynadáš. Buď stárneš a ztrácíš své proslulé reflexy, nebo je Potter najednou rychlejší než u něho kdy bylo obvyklé.

Nemáš čas nad tím dlouho přemýšlet, protože na stole už přistává dřevěná kazeta, která pulzuje energií. Znovu vyšleš na průzkum svoji magii, necháš ji ovíjet kolem dřeva skrývajícího Potterovo tajemství.

„Jo, profesore,“ uchechtne se a protočí očima, „nevím, co jste čekal, že udělám, ale zde je důvod, proč se změnila moje magie. Otevřte to.“ Rukou ti pokyne ke kazetě a sám se opře v židli a zavře oči, jako by to, co je uvnitř, nechtěl vidět.

Rychle ověříš, jestli na tom předmětu nejsou nějaké ochrany, ignoruješ posměšné odfrknutí ze židle naproti, a natáhneš ruku, abys tu záhadu konečně vyřešil.

„Co to…“ hlesneš a dech ti uvízne v hrdle. „To je…“

„Brumbálova hůlka,“ ozve se tichý hlas, jako by Potter přesně věděl, na co se díváš a na co myslíš. „Přesněji Bezová hůlka, nejmocnější hůlka na světě, ta hůlka, kterou Brumbál získal, když přemohl Grindelwalda. Ta, po které Voldemort tak hrozně toužil. Ta hůlka, jejímž pánem jsem se stal já, ve chvíli, kdy jsem odzbrojil Draca Malfoye, když… Vy víte kdy,“ dokončil s chvějícím se hlasem, jak na něho zaútočily vzpomínky. Chápal jsi ho. Jeho návštěva Malfoyovic sídla rozhodně nebyla příjemnou zkušeností.

„Ten kámen…“ zamumláš, když si všimneš druhého předmětu, a přemýšlíš, kde jsi ho viděl. Vzpomínka na zčernalou ruku jediného člověka, kterého jsi mohl považovat za přítele, jediného člověka, kterému jsi věřil a který věřil tobě, do tebe narazí silou dobře mířené kletby. Zalapáš po dechu a vrhneš pohled na Pottera, kterému na rtech tkví pobavený škleb.

„Dárek od Brumbála,“ uchechtne se. „Strčil ho do Zlatonky, ten pomatený šílenec. Prý ‚Otevírám se na konci‘,“ odfrkne si a zavrtí hlavou, jako by to byl kdo ví jaký vtip. „Představuji vám Kámen vzkříšení, profesore,“ zadeklamuje s notnou dávkou ironie v hlase.

Začínáš chápat, kam tím vším míří.

„Už vám chybí jen Neviditelný plášť, Pottere,“ rýpneš si do něho sarkasticky, ale už když to říkáš, máš divný pocit, že se pleteš. Že on ten plášť má. Že ho vždycky měl… Přejedeš prsty po látce, kterou jsi do teď měl za obyčejný podklad, vycpávku, aby kámen a hůlka nepřišly k úhoně, a ztěžka polkneš.

Potter konečně otevře oči a zahledí se na tebe.

„Už vám to došlo, profesore?“ zavrčí a na chvíli uvolní svoji magii, nechá ji proběhnout místností, ovinout se kolem tebe, pozdravit, ukázat svoji sílu a zase ji stáhne zpět, k sobě, do bezpečí. „Jsem Pánem Smrti,“ pronese tiše, kdyby ti to snad ještě nebylo jasné, a v jeho pohledu se objeví vztek a naštvání. „Brumbál si asi myslel, kdo ví jak mi pomůže, když mi ten plášť a kámen dával, ale v tuhle chvíli bych byl opravdu rád, kdyby se na to vykašlal.“

„Toužíte zemřít, Pottere?“ zeptáš se šokovaně. Konečně je ti jasné, proč přežil, jak to udělal, jak dokázal, že ho opět zasáhla smrtící kletba a on si zase žil dál. „Zahodit to, co pro vás ředitel udělal?“ Cítíš obrovský vztek. Na Albuse, že se o toho spratka tak staral, i na Pottera, který si toho vůbec nevážil.

„Ne vždy,“ přizná neochotně a pokrčí rameny. „Jen když na mě dolehne samota, když je vidím umírat, když slyším jejich hlasy, cítím jejich bolest, když je jich moc, když trpí,“ vyjmenovává a zarývá si nehty do dlaní, stále hlouběji, zároveň s tím, jak zvyšuje hlas. „Když je nemohu zachránit,“ zasténá a kolena si přitáhne k hrudi, ruce okolo sebe omotá, jako by se chtěl skrýt před bolestí a slzy mu stékají po tvářích. „Cítím je,“ zachrčí a upře na tebe zrak. „Každého kouzelníka, který umírá. Cítím jejich bolest. Slyším jejich prosby. A nemůžu nic udělat,“ zamumlá. Sklopí hlavu, jako by se snad měl stydět za to, že neumí zázraky. Že je jen obyčejný kouzelník, se kterým si život ošklivě pohrává. Znovu.

„To je důvod, proč nemluvíme s vašimi přáteli? Třeba by vám to pomohlo,“ zkoušíš mu navrhnout. Ani nevíš proč se staráš, snad proto, že jsi ho vždy chránil a on teď očividně trpí.

„Přišli by na to,“ zamumlá a vrhne na tebe pohled plný zoufalství. „Nesmí na to přijít,“ vyhrkne hystericky. „Nenáviděli by mě,“ hlesne a znovu mu začnou téct slzy po tváři.

„Protože slyšíte lidi umírat? To mají Nebelvíři vážně divnou představu přátelství,“ ušklíbneš se, ale začínáš mít pocit, že ti tady něco asi příšerně uniká.

„Ne,“ vyprskne, „proto ne.“

„Tak proč?“ dožaduješ se odpovědi, kterou ti očividně nechce dát. Ale ty ji potřebuješ znát. Nejsi si jistý proč, ale potřebuješ pochopit, proč se všeho vzdal a zavřel se v tomto baráku, sám, bez přátel. „Proč se chováte jako rozmazlený spratek? Proč všechny odháníte? Proč…“

„Protože by na to přišla,“ zaječí a vyskočí na nohy. Zapotácí se, ztěžka se rukama zapře o stůl a shrbí ramena. „Hermiona by na to přišla,“ zašeptá, „na to, že jsem jednoho mohl zachránit. Freda… Remuse… Tonksovou… Někoho. Jen jednoho...“

„Tak jste to neudělal,“ prohlásíš bez zájmu a pokrčíš rameny. „Vzhledem k situaci, která tehdy panovala, předpokládám, že slečna Grangerová pochopí vaše zaváhání v oblasti využití vašich nových schopností,“ ušklíbneš se. Ten kluk je vážně úplně pitomý, pomyslíš si znechuceně a chceš se zvednout k odchodu, když se Potter začne trochu hystericky smát.

„Udělal,“ vyprskne a zhroutí se zpátky na židli. „Vybral jsem si. Chtěl jsem zachránit všechny, ale ona mi dovolila jen jednoho… Smrt,“ doplní na tvůj tázavý výraz. „Smrt mi dovolila zachránit jen jednoho. Asi jako pomstu, že jsem jí unikl. Netuším. Je to horší než nemoci zachránit nikoho. Vybrat si…“ zamumlá a podívá se na tebe, jestli tomu rozumíš. „Udělal jsem to. Vybral jsem si a zachránil jsem někoho. Někoho, koho by neschválili. A Hermiona by na to určitě přišla, proto je nemůžu vidět, proto se nemůžu vrátit, proto jsem úplně v prdeli.“

„Slovník, Pottere,“ napomeneš ho automaticky, ale v duchu přemýšlíš, koho mohl zachránit. Kdo pro něj mohl být tak důležitý, aby se kvůli jeho záchraně vzdal svých přátel, svého života, své svobody.

„Běžte do háje, profesore,“ vyštěkne na tebe a naštvaně se zamračí. „Jsem tady zavřený, sám, jen se Smrtí, která mě mučí posledními chvílemi svých obětí, takže vážně nemám náladu řešit vaši přecitlivělost.“

„Co kdybyste si přestal stěžovat a pokusil se tu situaci vyřešit?“ zavrčíš na něj a tázavě pozvedneš obočí. Nesnášíš fňukání.

„A jak asi?“ vyplivne vztekle. „Myslíte, že jsem nechtěl? Že jsem se nesnažil?“ Rozhodí rukama a složí hlavu do dlaní. „Nedokážu zamaskovat svoji magii. A i kdyby, tak neovlivním záchvaty, které mám, když se mi v hlavě zjeví nějaké extra ošklivé úmrtí,“ povzdechne si a podívá se na tebe. Vidíš bolest, která se mu míhá v očích.

„A nenapadlo vás,“ začneš pomalu, zamyšleně, „se některé z těch věcí zbavit? Ale to ne, co? Pánovi se líbí ta moc, co? Vládnout Smrti…“ Nevíš, proč ho provokuješ, snad abys zase viděl v těch očích bojovnost.

„Nemůžu,“ zavrčí a propálí tě pohledem. „Zemřel by.“

Nadechneš se, že mu řekneš něco o jeho vlastní blbosti, ale jeho výraz tě zastaví.

„To vám na tom člověku tolik záleží?“ zeptáš se a nakloníš hlavu na stranu v očekávání odpovědi.

Když rozhodně přikývne, znovu se zamyslíš, kdo by to tak mohl být, ale jsi ztracený. Všechny, které bys tipoval, už zamítl dřív. Ve válce zemřelo mnoho lidí a ještě víc bylo zraněných a ty vážně nedokážeš odhadnout, koho si mohl Potter vybrat, aby ho zachránil. V tu chvíli, kdy se to stalo, jsi měl dost starostí sám se sebou. Najednou se přistihneš při tom, že tomu člověku vlastně závidíš. Bylo by docela pěkné mít někoho, kdo by pro tebe obětoval vlastní život, pomyslíš si a na chvíli se zasníš.

„Sakra, Pottere,“ vyštěkneš, rozladěný z vlastních myšlenek, „nemůžete se tady přece schovávat do smrti. Tak jim to řekněte a bude to. Jsou to Nebelvíři, ti vám to dřív nebo později odpustí,“ prohlásíš s despektem. Nikdy jsi mentalitu Nebelvírů nepochopil.

„Ne,“ zavrtí hlavou rozhodně a varovně se na tebe zadívá. „A vy jim to taky neřeknete,“ dodá a nechá místnost vyplnit svou magií. „Snažím se to vyřešit,“ zamumlá tiše.

„Jak?“ Tvoje otázka ho úplně rozhodí. Nervózně se zavrtí a uhne očima. Sleduje jakýsi bod v rohu místnosti a výrazy střídající se v jeho tváři říkají, že svádí boj sám se sebou. Očividně neví, jestli se ti chce svěřovat. Docela ho chápeš, vaše vztahy nebyly v minulosti zrovna nejlepší.

„Já, no, začal jsem trénovat nitrobranu,“ přizná nakonec neochotně, „třeba se mi to povede.“

„Pottere,“ oslovíš ho, když si vybavíš ty pokusy v jeho pátém ročníku.

„Hele, já vím, že mi to nikdy zrovna nešlo,“ vystartuje na tebe a mračí se jako malé dítě, kterému řeknete, že něco neumí, „ale já se vážně snažím. Je to moje jediná naděje, jak se vrátit do školy, mezi lidi, ke svým přátelům… Jestli teda budu ještě nějaké mít…“ Nahrbí ramena a schoulí se do sebe, když se odmlčí.

„A co vaše magie?“ zeptáš se, abys na chvíli odvedl téma jinam, ale v duchu horečně přemýšlíš.

Pokrčí rameny.

„Když nebudu mít ty záchvaty, můžu tvrdit, že ta změna je spojena s porážkou Voldemorta,“ ušklíbne se, když uvidí tvé zamračení. „Klid, profesore, jeho jméno už ho nepřivolá,“ uchechtne se a protočí očima, když se stále netváříš nadšeně. „Ale no tak, profesore,“ zvolá a v očích se mu zablýskne, „přece byste se nebál.“

„Pottere,“ zavrčíš tiše, nebezpečně a opřeš se v židli. Sleduješ ho pronikavým pohledem. „Nesnažte se mě naštvat. Já se nebojím.“

„Vážně, profesore?“ usmívá se na tebe způsobem, ze kterého je ti jasné, že to, co bude dál, se ti nebude zrovna dvakrát líbit. „Tak to řekněte. Řekněte jeho jméno. Řekněte ‚Voldemort‘!“ vykřikne nakonec, jak postupně zvyšuje hlas.

Sedíš bez hnutí a zběsile přemýšlíš. Víš, že má pravdu, že už není důvod se toho slova bát, ale po těch letech, kdy jsi se vyslovení toho jména vyhýbal, se z toho stal zvyk a vyslovit ho ti přijde téměř nemožné. Albus by se teď jistě dobře bavil, napadne tě mimoděk, vždyť to byl on, kdo v tom toho spratka vždycky podporoval. A pak to Pottera málem stálo život, uvědomíš si a zase pocítíš vůči mrtvému řediteli vztek.

„Pane Pottere,“ zasyčíš a nespouštíš z něho pohled, „vyslovit Voldemortovo jméno,“ řekneš zřetelně a pozvedneš obočí nad jeho širokým úsměvem, „nebyl nikdy znak odvahy, nýbrž naprosté hlouposti a ignorování nebezpečí.“

„Chcete říct, profesore,“ zeptá se a zní zcela vážně, „že Albus Brumbál byl hlupák a ignorant?“

„Chci říct, Pottere,“ odpovíš mu s jízlivým úsměvem, „že vy jste byl vždycky hlupák a ignorant. U ředitele by se dalo polemizovat o tom, jestli to náhodou nebyl nějaký jeho šílený plán a místo obyčejné hlouposti nebylo to, že vás v tom podporoval, nějakou sofistikovanou taktikou v boji proti Pánu zla.“

„Ale, ale, profesore,“ vyhrkne a v očích se mu objeví jiskřičky, „to zní skoro jako starost o mě.“

Chceš mu nějak odseknout, vyvést ho z omylu, setřít ho, že ti na něm rozhodně nezáleží, když ti dojde, že to nemá smysl, že on ví. Viděl ty vzpomínky, které jsi mu dal, když sis myslel, že je to tvoje poslední hodinka, že zemřeš stejně jako on a nebudeš se s tím, že ví, muset potýkat.

„Možná, pane Pottere,“ připustíš nakonec a odstrčíš netknutý hrnek s čajem. V duchu si uděláš poznámku, že musíš tomu spratkovi nakoupit a sám sebe tím vyděsíš, ale víš, že ho v tom nemůžeš nechat, že se mu musíš pokusit pomoci, tak jako jsi to dělal celé roky předtím.

Postavíš se a z výšky se na něho podíváš. Zdá se ti, že v jeho tváři vidíš zklamání, které se marně snaží maskovat. Asi si užíval přítomnost jiné lidské bytosti, i když jsem to byl zrovna já, pomyslíš si.

„Dejte se dohromady, pane Pottere,“ slyšíš se zavelet, rozhlédneš se okolo a doplníš: „A ukliďte tady.“

Sleduješ, jak se rozhlédne a zmateně se zamračí. Jako by si toho nepořádku všiml až teď. V duchu si povzdechneš a obrníš se proti protestům, které musí zákonitě přijít, ale ony nepřichází. Potter se dál mračí, jak se snaží tvá slova nějak zpracovat.

„Co –“

Nečekáš, abys zjistil, co chce říct dál a skočíš mu do řeči.

„Zítra v poledne přijdu, donesu něco k obědu a po jídle se pustíme do nitrobrany. Na vás je zajistit čisté prostory a nádobí,“ vysvětlíš a vydáš se ke dveřím. „Když už jste se rozhodl, že budete radši trpět bolestmi, riskovat ztrátu přátel a obětujete vzdělání a vlastní život, než byste nechal zemřít toho, koho jste zachránil, tak se vám s tím pokusím pomoci,“ zavrčíš jízlivě, aby věděl, že s jeho rozhodnutím nesouhlasíš, a vyjdeš do chodby, abys mohl opustit dům a přemístit se pryč. Je toho hodně, co musíš udělat. „Minervu o tom informuji,“ prohodíš přes rameno a pozvedneš ruku, když se nadechne k protestu. Nejsi překvapen, že jde za tebou. Určitě je v šoku z toho, co jsi právě udělal. Nedivíš se, taky jsi. „Neřeknu jí detaily, jen že máte nějaké problémy, které musíte před návratem do školy vyřešit, a že na vás dohlédnu.“ Kysele se zašklebíš, když si představíš její výraz, a potlačíš zoufalé zasténání, když ti mysl nabídne reakci jednoho obrazu. Vykročíš ze dveří a prudce se otočíš. Zkoumavě se na něho zahledíš. Stojí mezi dveřmi a pozorně tě sleduje. Čekáš protesty, odpor a odmítání, ale v té unavené tváři vidíš jen naději. Asi je hodně zoufalý, když dobrovolně přijme moji pomoc, pomyslíš si s hořkostí.

„Co za to budete chtít?“ zeptá se opatrně. Nejsi zrovna dobročinnou organizací pro pomoc zoufalým hrdinům a on to ví.

Zamyslíš se. Není nic, co bys chtěl a on by byl schopen a ochoten ti to dát. Třeba někoho blízkého, kdo by se pro tebe všeho vzdal. Kdo by tě měl rád.

„Chci vědět, kdo je ten, koho jste zachránil,“ zašeptáš v náhlém popudu. Chceš to zjistit, chceš vědět, kdo je ten, na kom Potterovi tak záleží. Chceš vědět, komu máš závidět…

Hledí na tebe s hlavou mírně nakloněnou, zkoumá tě, posuzuje. Čekáš, kdy ti to odmítne říct. Kdy ti vmete do tváře, že ti do toho nic není, že to není tvoje věc. A bude mít pravdu. Je to soukromé. Příliš intimní na to, aby ti to řekl. Nadechneš se, že vezmeš ten požadavek zpět, ale zastaví tě jeho malý, nejistý úsměv.

„Vy, profesore, jste to vy,“ zašeptá tak tiše, že si chvíli nejsi jistý, jestli jsi správně rozuměl, a zavře ti dveře před nosem.

Nehnutě sleduješ ošklivé klepadlo a v hlavě si přehráváš poslední slova, která ti právě řekl. Usměješ se opravdovým spokojeným úsměvem. Máš, co jsi chtěl. To kvůli tobě se Potter rozhodl všeho se vzdát. To kvůli tobě zůstával dál vládnout Smrti.

Dva muži spojení se Smrtí,
jeden jí vládne
a druhý o tom ví…