Lu

Nelíbilo se mi to co jsem Ariel udělal, ale bylo to nevyhnutelné. Vím, že mě teď asi nenávidí, ale až pozná mé pravé důvody, snad mi i odpustí. Musel jsem ty dvě rozdělit, nemohl jsem riskovat to, že by se časem úplně zamilovala do Michaela a vše by tím zahodila. Lidská láska je tak pomíjivá.
,,Pane?" ozval se jeden z mých démonů kteří měli na starosti hlídání Ariel a já k němu zvedl hlavu.
,,Co je?"
,,Už to začalo. Oddělují se." oznámil mi a já se prudce zvedl ze svého trůnu ve kterém jsem do teď seděl. Konečně to začalo, už jsem myslel, že budu muset zasáhnout. Kdyby zůstaly déle spolu, mohla by se temnota přesunout i na Ariel a to jsem opravdu nechtěl. Ano, byla krásná ta myšlenka toho že by stála po mém boku jako temná princezna, jako dcera pána temnoty, ale ona patří na světlo.
,,Fajn, děkuji, můžeš jít." propustil jsem svého stopaře a sám začal přemýšlet o tom jestli je rozumné jít nahoru a promluvit s nimi. Určitě nebudou hodní, ale jak jinak jim mám vysvětlit to, že jsem to všechno udělal jen pro dobro mé dcery? Láska k Michaelovi by jí a Azraela brzy rozdělila a to se nesmělo stát. Už jednou jsem poznal jaký je Azrael když trpí a opravdu bych to nechtěl zažít znovu, je jako můj syn a mám ho rád.
Nakonec jsem se rozhodl ještě počkat. Počkám až se úplně rozdělí a pak za mou dcerou zajdu a vše jí vysvětlím. Musím doufat, že mě úplně nezavrhne a snad mi i odpustí.

Azrael

Už několik hodin se moje Ariel ani nepohnula. Od té doby co se mi zhroutila do náruče tu jen leží a nehýbe se. Dohánělo mě to k šílenství.
,,Gabrieli, ty opravdu nevíš co se děje nebo jak jí pomoct?" zeptal jsem se anděla sedícího na druhé straně postele.
,,Ne Azraeli, ptáš se mě na to asi po dvacáté a já mám pořád tu stejnou odpověď." odpověděl mi a já se znovu podíval na Ariel. Vypadala tak bezmocně. Vlasy už se jí kompletně změnily na svou původní barvu. Už to byla zase moje Ariel. Černé vlasy jí slušely to ano, ale takovouhle jsem jí miloval.
,,Vypadá tak křehce." zamumlal jsem a políbil jí na čelo, v tu chvíli se Ariel prudce posadila a z hrudi jí vystřelilo černé světlo. Ani nevykřikla, byla jako loutka a já se jen nevěřícně díval na tu černou kouli, chvíli poletovala nad našimi hlavami, ale během okamžiku vyletěla skrz strop někam pryč. Podíval jsem se zpět na Ariel, už zase ležela na polštářích a klidně oddechovala.
,,Co...co to bylo?" zeptal jsem se aniž bych od ní zvedl oči.
,,Nevím, ale mám tušení, že to byla Sirael." odpověděl mi Gabriel a postavil se.
,,Kam jdeš?"
,,Najít Michaela, myslím, že ho bude Sirael hledat." zamumlal a nechal nás samotné.

Michael

Nemohl jsem se dívat na to jak Ariel trpí, prostě jsem musel pryč. Znovu jsem si sedl na kraj toho jezera, kde jsem seděl předtím a díval se na západ slunce. Zrovna když jsem se díval na obzor mi nad hlavou proletělo černé světlo, spíš to vypadalo jako černá koule a já se rychle zvedl. Ta koule zmizela někde v lese a moje zvědavost mi nedovolila to tam jen tak nechat. Vydal jsem se tím směrem kam jsem si myslel, že to letělo a za chvilku jsem se ocitl uprostřed lesa. Znal jsem to tu takže jsem se nebál že bych se ztratil, i tak mě ale zasáhl nepříjemný pocit.
Zkoumal jsem každý kousek lesa, ale nikde jsem neviděl ani stopu po tom černém světle. Co to jen mohlo být?
Zrovna když jsem to chtěl vzdát, jsem kousek vedle sebe uslyšel zapraskání větviček. Otočil jsem se a málem mi spadla čelist až na zem. Tam mezi stromy stála dívka, černé vlasy jí sahaly až k pasu a měla černá, opeřená křídla. Vypadala...vypadala jako Ariel, ale v trochu jiné formě. Z vlasů jí trčelo pár větviček takže to skoro vypadalo jako koruna, a možná že to koruna i byla.
,,Ariel?" oslovil jsem tu dívku a ona se ke mě otočila, její či byly hnědé. Tohle nebyla Ariel, i když její tvář byla stejná.
,,Michaeli." vydechla a udělala pár kroků ke mě, ucouvl jsem a ona se zastavila.
,,Kdo jsi?!" zeptal jsem a ona se nepatrně usmála.
,,Jsem Sirael. Dvojče Ariel." zašeptala a znovu udělala krok ke mě, dlouhé černé šaty se jí zamotávaly do větví na zemi a ona málem upadla, znovu jsem ustoupil a ona se znovu zastavila.
,,Máš ze mě strach?" zeptala se a já se zamračil. Neměl jsem strach jen jsem nevěděl jak se zachová.
,,Jen nevím co máš v plánu." odpověděl jsem jí a ona se znovu usmála. Měla ten stejný krásný úsměv jako Ariel a přesto to Ariel nebyla.
,,Nemám nic v plánu. Měla jsem své rozkazy, ale ty tímhle padly. Jsem volná a teď...teď nemám kam jít." dodala a smutně se na mě podívala.
,,Myslím, že by jsme se měli vrátit k ostatním." zamumlal jsem a ona se usmála.
,,Musím se vám všem omluvit, za to co jsem způsobila, a tobě chci poděkovat, že jsi mě to nenechal dokončit. Mrzí mě co vše se stalo, ale Lu to myslel dobře."
,,Dobře?! Vždyť málem zabil Azmaela!" vykřikl jsem na ní a ona sklopila hlavu.
,,Kdyby ho chtěl zabít udělal by to nemyslíš? Potřeboval jen aby Ariel propadla temnotě aby mě mohl lépe a snáz vysvobodit."
,,Co jsi vlastně zač?" zeptal jsem se a ona se na mě znovu podívala.
,,Jsem stvořená z té části Ariel která tě milovala. V ní už žádná láska k tobě nezůstala, za to já..."
,,Ne, nic mi neříkej, hlavně mi netvrď, že mě miluješ jasně?" s tím jsem se k ní otočil zády. Ať měl Lu jakékoliv úmysly, já jí přeci nemůžu milovat, miluji Ariel.
,,Michaeli počkej!" vykřikla za mnou a já se donutil zastavit.
,,Co ještě chceš Sirael?!" zavrčel jsem a ona se objevila vedle mě.
,,Neznám cestu zpátky." zamumlala smutně a já se na ní podíval. Hlavu měla skloněnou k zemi a vlasy jí zakrývaly tvář.
,,Fajn, tak pojď." zahučel jsem a dal se na cestu zpět k chatě.