Azrael

Když jsem uslyšel, že schází ze schodů společně s Gabrielem, už jsem to věděl, věděl jsem, že to maličké v ní je moje, a co víc, že je to chlapec můj Azmael.
Zvedl jsem se ze země kde jsem seděl a nevnímal nic kolem sebe, jen jí, mojí překrásnou Ariel, která dokázala nemožné, dala život mému synovi. Možná na mě někdo mluvil, a možná taky ne, ale já vnímal jen jí. Tak překrásně se usmívala a jakmile sešla schody vběhla do mé už připravené náruče. Je mi jedno co si myslí Michael, on na ní prostě nemá právo, ne potom co jí udělal a já jsem nejšťastnější člověk na zemi, protože to malé je moje a ne jeho.
,,Ariel..." zašeptal jsem jí do ucha protože jsem cítil jak vzlyká, její ramena se třásla a já se bál, že ne štěstím. Když se na mě ale podívala, všechny obavy byly v tu chvíli pryč, její obličej zkrášloval ten nejkrásnější úsměv jaký jsem kdy viděl. Byla šťastná.
,,Je tvůj Azraeli, je to náš malý chlapec...náš..."
,,Azmael." dokončil jsem za ní a ona na mě vykulila ty své překrásné oči které bude snad mít i náš syn.
,,Slyšel jsi ho? My, byly jsme tady, chtěl vědět kdo je jeho tatínek, ukázala jsem na tebe a on tě objal a Azraeli! On má křídla, malá krásná černá křídla, a...a bude úplně stejný jako ty, jen..jen oči bude mít po mě...přesně tak jak jsme ho viděli, přesně takový bude...a, a bude to anděl, anděl naděje, Azraeli. Náš malý chlapec, náš Azmael je anděl naděje. Kdybys ho viděl, bože...bože je tak nádherný.." ty slova se z ní sypala tak rychle, že jsem se prostě musel usmívat. Pak mě, ale něco zarazilo, ona říkala že tu byly?
,,Počkej, jak to myslíš že jste tu byly?" nechápal jsem a podíval se na Gabriela.
,,Vzal jsem jí k němu, a ukázal jí i pár okamžiků z budoucnosti. A ne Azraeli, ty si budeš muset počkat, nejsem chodící projektor." usmál se ten zrádce a já se na něj zamračil, ano chtěl jsem to vidět taky. Nedokázal jsem ale na něj být naštvaný dlouho, přeci jsem měl v náruči mojí nádhernou Ariel a právě v tuhle chvíli byl čas na to co se mi honilo hlavou celou dobu co byla s Gabrielem.
,,Ariel, chci se tě na něco zeptat, přemýšlel jsem nad tím zatímco jsi byla nahoře." řekl jsem jí a ona se na mě jen dívala, tolik bych chtěl vědět co se jí honí hlavou, bylo by to o tolik jednoduší. Jestli jsem se bál? Může se vůbec smrt bát tak jednoduché věci? Jasně že jsem se bál, tak šíleně jsem se bál, že jsem se na ní prostě jen díval a čekal až něco udělá, nebo řekne.
,,Asi bys jí to měl zopakovat, mám dojem že se někde ztratila." zasmál se Gabriel a v tu chvíli se Ariel probrala a otočila na něj dotčeně hlavu.
,,Hele, nemůžu za to že je tak nádhernej!" zavrčela a znovu se ke mě otočila.
,,Vím že ses na něco chtěl zeptat, co to bylo?" řekla svým něžným hlasem a já se prostě nemohl dotknout jejího bříška, které se zvětšovalo. Možná jsem u toho malého hledal nějakou oporu a opravdu, když jsem na něj přiložil ruku cítil jsem jak se pohnul a vtlačil se mi do dlaně.

Neměl jsem daleko k slzám, protože ten maličký mi opravdu dodal odvahy, dal mi naději a já už se nebál, jednou jsem jí to prostě musel říct.
,,Azraeli?" ozvala se znovu Ariel, protože teď jsem to byl já kdo se ztratil. Ztratil jsem se v tom štěstí co je uvnitř mojí Ariel.
,,Vezmi si mě." zamumlal jsem pořád ještě s hlavou skloněnou k tomu drobečkovi, ale slyšel jsem jak se prudce nadechla.
,,Co...cože?" koktala a já k ní konečně zvedl hlavu.
,,Vezmi si mě Ariel." zopakoval jsem jí a ona se na mě překrásně usmála. To mohlo znamenat jediné.
,,Teď? S tímhle? Vždyť vypadám jako sud." zasmála se a já vzal její obličej do dlaní.
,,Nikdy jsi nebyla krásnější Ariel..."
,,Vyjma toho když jsi nahá, tomu se nic nevyrovná." dodal jsem polohlasem a jí se začervenaly tváře.
,,Vezmeš si mě Ariel?"
,,Vůbec nechápu proč se na to ptáš, jasně že si tě vezmu! Ano vezmu si tě."

Ariel

Musela jsem ho políbit, v tuhle chvíli jsme byly jen my a nikdo mi nemohl zkazit tu úžasnou náladu jakou jsem měla. Vím, že je ten malý jeho a on ještě chce abych si ho vzala? V jakém nebi jsem se to ocitla? Budu nevěsta smrti, mojí smrti, mého Azraela. A nosím jeho chlapečka, jeho a nikoho jiného.
Jediný kdo mi kazil mou radost byl Michael, nemohl mi uniknout pohled na něj když mě Azrael objal. Nedá se říct, že byl naštvaný, ale něco v jeho tváři se mi nelíbilo a než jsem se nadála odrazil se od rámu dveří o který se opíral a vyběhl ven z domu.
,,Azraeli, počkej..." odtáhla jsem se od mého anděla a on se na mě zamračil, musel vědět, že chci jít za ním.
,,Běž, ale dotkne se tě a neručím za sebe." zabručel a já se na něj usmála.
,,Neublíží mi." s tím jsem mu dala pusu na tvář a vyšla ven za Michaelem který stál před domem.
,,Michaeli..." začala jsem, ale než jsem to stihla dokončit zarazilo mě to, jak prudce se ke mě otočil.
,,Ne Ariel...až příliš dlouho jsem se přetvařoval, já už nemůžu jasný? Jsem šťastný, že je malý Azraela...ale nemůžu, nemůžu se na to dívat, prostě to nejde. Odcházím a už se nevrátím."
,,Ne Michaeli, teď nemůžeš odejít...nemůžeš mi to udělat." nedostával se mi dech, nevěděla jsem co mám říct nebo udělat. Tak nějak jsem tušila že tenhle moment přijde, ale nechtěla jsem si to připouštět. Nemůžu o něj přijít.
,,Naopak Ariel, musím...máš Azraela, nemůžu se tvářit jako že se nic nestalo, jako že tě snad ani nemiluju!"
,,Ale vždyť to já ani nechci..."
,,A víš vůbec co po mě chceš? Chceš abych tu byl, díval se na vás jak jste šťastný, jak se tě může dotýkat a já ne? Jak jemu patříš celá a mě ne...nezvládnu to Ariel, musím pryč než udělám nějakou další hloupost..."
,,Já tě nechci ztratit, slíbil jsi, že tu budeš, že nikdy neodejdeš, slíbil si to malému..."
,,Lhal jsem." s tím se ke mě otočil zády a roztáhl svá sněhově bílá křídla. Nemohla jsem to dopustit prostě nemohla, nemůžu o něj přijít...on je kus mě a já ho ve svém životě potřebuju.
,,Michaeli!" zakřičela jsem na něj a prudce ho k sobě otočila.
,,Nechci abys zmizel z mého života, prosím, nedělej to..." prosila jsem a z očí mi uteklo několik slz které palcem setřel a mě to rozbrečelo ještě víc.
,,Vždy tu budu to si pamatuj, ano? Miluju vás oba, a proto musím jít."
,,Neopouštěj mě." prosila jsem dál a on se ke mě sklonil, možná mi chtěl dát jen pusu na tvář, jak to dělal poslední dobou stejně často jako Gabriel, ale já jsem to celé změnila. Potřebovala jsem ho, vím že mu na mě a na malém záleží, a tohle byla jediná možnost, jak ho tu udržet, která mě v tak zoufalé situaci napadla.
,,Potřebuju tě tady, potřebuju tě u sebe." vydechla jsem do jeho obličeje a pak ho políbila. Bylo mi jedno co si myslí lidi uvnitř, vím že to Azrael pochopí, ale teď jsem musela přesvědčit Michaela aby mě neopouštěl. Moc dobře jsem si pamatovala ty polibky které si bral tehdy v lese, ale tenhle byl úplně jiný. Bylo v něm tolik něhy, že jsem byla ráda, že se jeho ruce objevili kolem mého pasu.
,,Ani nevíš, jak dlouho jsem na tenhle polibek čekal Ariel, ale nic to nemění...nezapomeň na mě prosím, nezapomeň že tě miluju, a Azmaela taky."
S těmi slovy mě naposledy políbil a stačilo pár máchnutí jeho obrovskými křídly aby byl pryč. Pryč ode mě, pryč z mého života.