Proč jsem jí zase zachraňoval? Měl jsem se na ní vykašlat a ne na ní ještě plýtvat schopnosti. Měl jsem zakázáno je používat, ale ne, já si nedám říct.
Když rodiče zjistili že mám vnitřní zrak už teď, značně je to znepokojilo. Nikdo totiž neměl jakékoliv schopnosti ještě před proměnou, nikdo kromě mě. Já už měl svůj vnitřní zrak a sílu, proto mi teď nedělalo žádný problém nést Ariel na druhý konec budovy. Skoro jsem necítil, že je v mé náruči. Necítil bych to kdyby se mě nepokoušela uškrtit.
,,Škrtíš mě." zavrněl jsem schválně blízko jejího ucha, líbilo se mi jak se zachvěla. Tak přeci jen to nebude sněhová královna doopravdy. Měl bych si od ní držet odstup, ale nedokážu to, vím, že to nedokážu. Vždy když si řeknu, že si jí nebudu všímat, se stane něco takového. Předtím když jsem jí vytáhl z té hromady sněhu a ona se mi představila, prostě jsem musel utéct. Byla až příliš krásná pro můj svět, navíc brzy tenhle svět opustím a ona tu zůstane. I kdybych jí povolil vstup do mého srdce, jaký by to mělo smysl? Ublížil bych jí až odejdu. Já ale nemám na vybranou. Neuposlechnutí rovná se smrt. Lepší žít jako démon než umřít úplně.
I přesto, že jsem nepospíchal, brzy jsme dorazily k ošetřovně.
,,Zaklepej, mám plný ruce." řekl jsem té černovlasé holce co za námi celou dobu cupitala.
,,Jmenuje se Lina, hulváte!" okřikla mě ta drzá holka v mé náruči a já k ní sklonil hlavu. To jsem ale neměl dělat, měla tak pronikavě modré oči, ztrácel jsem se v nich. Cože to říkala? Jo jasně Lina. Bože co to se mnou je, celou dobu co jsem na téhle škole se mi daří držet nepřístupnou masku, ale přijde ona a všechno, úplně všechno jde do háje.
,,Jo jasně." zavrčel jsem a rychle jsem se podíval na Linu, abych nějak zaplašil myšlenky na dokonalé rty té dívky v mé náruči.
,,Lino byla bys prosím tak hodná a zaklepala? Nechci tady naší královnu upustit na zem."
myslím, že kdyby měly Arieliny oči schopnost zmrazovat, teď by ze mě byl kus ledu. Tak pronikavý pohled nasadila.
To už ale Lina konečně zaklepala a ze dveří vyšla malá vyhublá sestřička.
,,Co si přejete?" vážně se zeptala na takovou pitomost? Jo dal bych si pizzu.
,,Má zlomený kotník." odpověděl jsem jí chladně a ona se podívala na poklad v mé náruči.
,,Tak pojďte dovnitř." rozkázala a otevřela dveře dokořán. Položil jsem Ariel na připravené lůžko a měl se k odchodu. Sestřička se ale rozhodla, že mě vyzpovídá.
,,Jak a kde se to stalo?" ptala se mě a já si povzdechl.
,,Já jsem tam nebyl, to se zeptejte těch dvou dobrodruhů."
Jo, vím zcela jistě, že kdyby teď měli po ruce cokoliv čím se dá způsobit pomalá a bolestivá smrt, bylo by po mě.
,,Dobře tak tedy můžete jít." propustila mě sestřička a já chtěl opravdu odejít, ale nemohl jsem si odpustit to, abych ještě víc nenaštval Ariel. Od té doby co jsem jí odložil na lůžko mě sledovala. Věděl jsem to, její pohled bych nemohl přehlédnout. Přešel jsem k ní a za doprovodu očí všech okolo i jejích jsem se nad ní sklonil a dal jí obyčejnou pusu na čelo. I to ale málem vyvolalo omdlení u všech přítomných, všech kromě Ariel. Ta se na mě jen pronikavě zadívala a slibovala mi pomstu.
,,Uzdrav se." řekl jsem ještě mezi dveřmi a pak odešel zpět do třídy, kde budu muset vysvětlovat kde jsem byl. A nebo ne, nemusím se tam vracet vůbec.

Ariel

Opravdu mě ten pitomec právě políbil na čelo? Ne, to se mi muselo určitě zdát, ale stačil mi jeden pohled na Linu a bylo mi jasné, že to sen rozhodně nebyl. O co se do prdele snaží? Tohle mu jen tak neprojde a až budu mít kotník v pořádku nakopnu ho do...jo přesně tam!
,,Tak mi to ukažte slečno." probrala mě z myšlenek sestřička a začala mi sundavat botu. Zvláštní, zlomenina by měla příšerně bolet ne? Jako ne že by to nebolelo, ale rozhodně to nebolelo jako zlomenina. Proč jsem si toho všimla až teď?
,,Zlomenina to není, ale máte to ošklivě pohmožděné. Mám pocit, že ten mladík se snažil o to dostat vás do své náruče." spiklenecky na mě zamrkala a já málem padla do mdlob. Cože chtěl? Ne to určitě nechtěl! Lina se potichu zasmála, nepochybně jsem byla rudá, ale vzteky. Blbce ze mě nikdo dělat nebude!
,,Tady, dejte si na to tenhle pytlík ledu." řekla a podala mi modrý sáček s ledem. Já si ho od ní vzala a dala si ho na kotník, příjemně to chladilo.
,,Ariel, budeš ještě něco potřebovat nebo se můžu vrátit do třídy?" zeptala se mě Lina a já zavrtěla hlavou.
,,Ne díky, už to zvládnu." usmála jsem se na ní, ona poděkovala sestřičce a zmizela za dveřmi.
,,Dám vám tyhle berle, mělo by vám to pomoct dostat se v pořádku domů. Omluvím vás u učitelů."
,,To je neuvěřitelný první den v nové škole." povzdechla jsem si.
,,Bude to dobré, za pár dní už budete zase běhat." konejšila mě a zavázala mi pytlík s ledem obvazem k noze. Sesunula jsem se na zem a pokusila se na nohu došlápnout. Sice to bolelo, ale nebylo to nic co bych nevydržela. Já ho zabiju!
,,Děkuju moc." poděkovala jsem jí a ona mi pomohla s berlemi, pak mi otevřela dveře a já vyšla ven na chodbu. Sakra kde to jsem? Vždyť to tu neznám, jak se mám dostat ven? Tohle je fakt úžasný den. Otočila jsem se zpět k ošetřovně a znovu zaklepala.
,,Ano?" ozvala se paní za dveřmi a během chvilky otevřela.
,,Já to tu neznám, mohla byste mě navést k východu?" poprosila jsem jí a ona s úsměvem kývla. Pak mě navedla k východu a já se konečně vymotala z bludiště chodeb. Nevím jak bych se sama dostala ven.

Venku mě ovanul studený vítr a já si až tam uvědomila, že jsem ve třídě nechala jak kabát tak i batoh s věcmi.
,,Do háje!" zaklela jsem a v tu chvíli se mi na ramenou objevil můj kabát.