,,Ariel, to co se stalo..Asi by sis zasloužila vysvětlení." řekla babička vlídně, když se vrátila s kouřícím hrnkem kakaa. Vděčně jsem si ho od ni vzala a sedla si na pohovce kam jsem se předtím s její pomocí doplazila. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu, vypadala ustaraně. Sedla si vedle mě a zadívala se mi do tváře.
,,Neměla bych to byt já, kdo ti to vysvětlí. Od toho tu jsou jiní, ale nějaké skutečnosti ti říct můžu. Hlavně taky proto, že bych byla ráda, kdyby ses od toho chlapce držela dál." znovu jsem se zamračila. Tohle téma jsem opravdu probírat nechtěla.
,,Myslím to dobře holčičko. Časem sama pochopíš, že bys tím ublížila sobě i jemu." to zjištění mnou otřáslo. Cítila jsem se sním dobře, tak bezpečně, a ona mi tu říká, že bych tím ublížila sobě i jemu. To se mi vůbec nelíbilo. Nervózně jsem upila sladkou tekutinu z hrnku a pak hrnek pro jistotu položila na stůl.
,,Babi, ale.." zarazila jsem se, co jsem ji vlastně chtěla říct? Že mi na Jayovi záleží? Vždyť by se mi vysmála, znám ho jeden den.
,,Ariel, není to pro mě lehké. Viděla jsem jak se na něho díváš, ale sama jsi viděla, že mu ubližuješ." to bylo konečně něco čeho jsem se mohla chytnout.
,,Já to nechápu, co se to dělo?" babička se zachmuřila, jako kdyby se rozhodovala jestli je správné mi to říct.
,,Ariel, jsi mocnější než si dokážeš představit. Nemůžu ti toho říct moc, ale můžu ti říct alespoň to, že tohle byl jen začátek. Až to celé vypukne, a bude to brzy, nebudeš se ho smět ani dotknout. Zabila bys ho."

Můj svět se teď scvrkl do malinké rozinky. Zírala jsem do její něžné tváře a hledala nějaké východisko. Dech se mi krátil. Tohle prosté vysvětlení znamenalo mnohé. To co je mezi ním a mnou ať je to cokoliv, musí skončit, než to bude ještě horší.
,,Babi, ale proč? Proč je to tak? Já to nechápu."
,,Už jsem ti říkala, ze ti nemůžu říct vše, dokonce ani to málo co bych chtěla. Vím, že tě to teď mrzí zlatíčko, ale je to tvůj osud."

Můj osud, můj osud, ale co je ten můj osud? Nikdo mi nic neřekne a ještě mi zakazuje to jediné ... co vlastně? Sama nevím. Byl to přeci jen polibek, dobře bylo jich víc, ale to pořád nic nedokazuje. Mám jí poslechnout? Opravdu se mám od Jaye držet dál? A zvládnu to? V hlavě jsem měla zmatek, během chvíle se toho stalo tolik. Byla jsem k smrti unavená, kakao si vybralo svou daň a mě těžkly víčka.
,,Jsi unavená zlatíčko, měla by sis lehnout. Pojď pomůžu ti do postele."
,,Ne babi, ráda bych zůstala tady, je ještě brzy a alespoň mi budeš dělat společnost." jako kdyby na tom záleželo, když budu spát. Ale teď jsem nechtěla být sama, bála jsem se. Bála jsem se sama sebe.
,,Dobře, jen si postavím vodu na čaj a vezmu si nějakou knížku." hřejivě se na mě usmála. Nálada se mi nepatrně zlepšila, i tak jsem ale byla myšlenkami u Jaye. Chtěla bych mu to říct. Vlastně ani nevím, co tohle celé, znamená pro něj. Víčka se mi neúprosně zavírala a já už neměla sílu odolávat. Nechala jsem je spadnout a ponořila se do říše neklidných snů.

Jay

Celou dobu co jsem Sáře četl se mi tulila k rameni, bylo hezké mít jí znovu u sebe, byla takové světlo v temnotě. Okamžitě se mi mysl vrátila k Ariel. To co jsem se dočetl v knize mi nedávalo smysl. Byly tam nejrůznější rodokmeny a záznamy z bitev. Světlo a tma. Jak ironické, skoro jako z nějakého špatného románu. Všechno nasvědčovalo tomu, že to co je mezi námi, ať už je to cokoliv, prostě nemá šanci pokračovat. Jsme každý z jiného světa, navíc za pár týdnů tady na světě končím a pak už jí nikdy neuvidím. Zamračil jsem se, ta myšlenka se mi vůbec nelíbila. Měl jsem se držet toho co jsem dělal doposud, ale ne, já jí musel políbit a to dokonce víckrát. Můžu si za to sám.
,,Jayi kdy odcházíš?" zeptala se mě dětským hláskem má malá sestřička. Tvář se mi ještě víc zamračila. Nechtěl jsem ji tu nechávat, ale tam kam jdu není místo pro malé nevinné holčičky. Ona patřila sem, na světlo.
,,Za šest týdnů." zašeptal jsem a dal ji rychlou pusu do vlasů. Zvedla ke mě své veliké dětské oči a uvnitř mě se vše sevřelo.
,,To je hrozně brzo. Nechci abys odešel." oči se ji zaleskly a já jsem rychle odložil knihu a objal jí. Sám jsem měl co dělat aby mé emoce nevypluly napovrch.
,,Nemám na vybranou Sáro." zašeptal jsem jí do hebkých vlasů a ona mě objala vší silou kterou měla v hubených slabých ručičkách.
,,A to už tě nikdy neuvidím?" zavzlykala a já jsem musel pevně semknout víčka, moje vlastní slzy byly proti mě. Zhluboka jsem se nadechl.
,,Ne." řekl jsem sotva slyšitelně, ale moje malá Sára to slyšela, dokonce to věděla už předem, ale asi se chtěla přesvědčit jestli se něco nezměnilo. Bohužel nezměnilo.
,,Sáro, nebuď smutná. Budeš tu mít tátu s mámou. Přejde to neboj, jsi ještě malá na to abys to všechno pochopila." řekl jsem ji tím nejvyrovnanějším hlasem, jaký jsem v sobě dokázal najít. Vím, že to nikdy nepochopí, ani když bude starší, ale musel jsem ji dát alespoň nějakou naději.
,,Bude se mi stýskat." popotáhla a podívala se na mě. To bylo víc než jsem dokázal snést, píchlo mě u srdce tak silně, že jsem si chvíli myslel že mi opravdu puklo. Vidět její, jindy veselou a bezstarostnou tvářičku takhle, bylo šílené. Nezasloužila si tolik trápení, ale nemohl jsem ji lhát. Jsem její velký bratr, nechci aby si mě pamatovala jako lháře.
,,Sáro! Jayi! Večeře!" uslyšely jsme hlas mámy zezdola.
,,Bude to dobré slibuju." řekl jsem ji povzbudivě a otřel ji z tvářiček příliš velké slzy. Usmála se a dala mi rychlou pusu na tvář. Pak jsme ruku v ruce sešli dolů do jídelny.