Jay

Potom co odešla jsem se konečně odebral do postele, tohle bylo i na mě moc. I když už jsem se cítil po fyzické stránce dobře, psychicky mi bylo na nic. Opravdu bych se na ní dokázal bez rozmýšlení vrhnout? Potom co jsem si lehl jsem si složil ruce za hlavou a zavřel oči, pořád tu byla cítit její vůně. Sakra Jayi vzpamatuj se! Nikdy, nikdy bych se na žádnou holku nevrhl, to vím jistě, to bych nemohl být já. Musela mi lhát. A co mělo znamenat to s tím tekutým dusíkem? Kde ve škole je takový potrubí? Buďto si myslela, že jsem úplně blbej, nebo plácla to první co jí napadlo. I když uznávám, ta věc s tím klukem mě na chvilku zarazila, ale řekněme si to upřímně, kdyby měla nějakého kluka, určitě by tu nespala.
,,Kamarádi." fuj, jak hnusně mi to slovo zní. Jestli si chce hrát, má to mít. Sama si za to může, kdyby mi řekla pravdu, bylo by to lepší, ale ne, ona mi musí pořád lhát. Kdybych si to tak všechno pamatoval.

Byl to náročnej den a já se těšil až znovu zavřu oči a usnu, potřeboval jsem vypnout, nemyslet na ní. Po pár hodinách se mi to konečně podařilo, spánek se mi vyhýbal, ale i tak si ke mě našel cestu.

,,Co je?" zavrčel jsem.
,,Proč to vypadá že se tě tu každý bojí?" zeptala se medovým hlasem.
,,Protože mají důvod, a ty bys udělala nejlíp kdybys dělala to samé."
Zamračila se, určitě se mě taky bála, vím co vzbuzuju v lidech, ale ona se rozhodla, že se mnou prostě bude bojovat.
,,Já se tě nebojím, jsi neškodný!" zahlásila sebevědomě a teď jsem se pro změnu zamračil já. Očividně jí můj výraz vyvedl z míry.
,,Jsem všechno Ariel, ale určitě nejsem neškodný!"
Opravdu se mi zdálo, že se před mým pohledem snaží schovat někam pod lavici, jenže se to během vteřiny změnilo a ona se narovnala v zádech.
,,Jo, jsi pěkný pitomec!"

S trhnutím jsem se probudil, co to mělo zase znamenat? To už nebudu mít klid ani ve snech? Bylo to ve škole, a mám takový pocit, že tohle nebyl sen, ale vzpomínka. Kruci, chtěl bych nějakou, která mi něco řekne a ne bezvýznamný kecy. Sedl jsem si a podíval se kolem, venku už svítalo. Hned jak někdo přijde se jich zeptám jestli bych už mohl domů, je mi fajn, tak nevím proč bych tu měl tvrdnout. Hned jak jsem tu myšlenku dokončil se otevřely dveře a vešla ženská v bílem plášti, blond vlasy měla stažené do drdolu a na nose brýle.
,,Dobrý den, koukám, že jste zase mimo naše přístroje." zamračila se na mě, ale vypadala celkem příjemně.
,,Kdy mě pustíte domů?" zeptal jsem se hned jakmile odložila desky na stůl.
,,No myslím, že do konce týdne tu zůstanete." odpověděla mi po chvíli koukání na přístroje. To donutilo k zamračení mě.
,,Co je dneska za den?"
,,Úterý." odpověděla mi nezaujatě a něco si zapsala do desek.
,,Chci podepsat reverz, je mi dobře nevidím důvod tu zůstávat." řekl jsem jí chladně a doufal, že mi vyhoví, chtěl jsem do školy.

Chvíli na mě nevěřícně zírala ale nakonec si povzdechla a zmizela za dveřmi. Zřejmě doufala, že mě tu bude zkoumat déle, ale to má smůlu. Podle mého odhadu, bylo něco málo před šestou ráno, když si pohnou, ještě stihnu přijít do školy včas.

Ariel

Dnešní noc se mi spalo snad nejhůř za tu dobu co je Jay v nemocnici. Vůbec jsem nemohla usnout a když se mi to konečně povedlo, zdálo se mi o tom, že jsem ho zabila. Velice pomalu jsem vylezla s postele a odšourala jsem se do koupelny. Svému odrazu v zrcadle bych se nejradši vyhnula, ale nemůžu se po škole promenádovat jako prvotřídní strašidlo. Podívala jsem se na sebe a k mé úlevě to nebylo tak hrozné jak jsem si myslela. Sice jsem měla pod očima obrovské fialové kruhy a vlasy mi trčely na všechny strany. Ale nebylo to tak děsivé. Pořád jsem se dokázala poznat.
,,Ariel, zlatíčko, vypadáš hrozně. Spala jsi vůbec?" zeptala se mě babička hned jak jsem si sedla ke stolu.
,,Něco málo jsem naspala. Promiň babi, že jsem přišla až včera. Usnula jsem tam."
,,To nic holčičko, vím, že ti na tom chlapci záleží, ale ty sama víš, že s ním být nemůžeš. Věřím, že jsi rozumná."

Nejradši bych se teď znovu rozbrečela, proč mají všichni kolem mě pravdu? Proč nemůžu být normální holka.
,,Musím do školy?" zkusila jsem své štěstí, i když jsem věděla, že by mě tam babička klidně odtáhla za vlasy.
,,Ano musíš, teď se najez." řekla mi přísně a já věděla, že můj boj byl marný. I když jsem chuť k jídlu vůbec neměla, poslechla jsem jí. Babička a jídlo, to je kapitola sama o sobě, nemělo by cenu se s ní hádat, stejně bych jí musela poslechnout. Spořádala jsem tedy svou porci palačinek a odebrala se na cestu do školy.
,,Dej na sebe pozor." slyšela jsem ještě babiččin hlas ode dveří, ale neotočila jsem se. Čím dřív budu tam, tím dřív budu doma.
Cesta mi uběhla skoro neuvěřitelnou rychlostí a než jsem se nadála stála jsem u své skřínky.
,,Ahoj Ariel! Kde jsi byla?" přivítal mě veselý hlas Liny. Otočila jsem se a setkala se s jejím úsměvem, hned jak mě ale uviděla úsměv se jí ztratil z tváře.
,,Ty vypadáš jako kdybys týden nespala, co se děje? Může za to ten namyšlenec?"
,,Ne Lino, můžu si za to sama. Pojď, nechci tu potkat tu nánu." mluvila jsem o naší miss barbíně, od té doby co jsem jí málem zmrazila krk jsem se jí chtěla vyhýbat. Předtím jsem měla štěstí, protože jsem byla s Jayem v nemocnici, ale teď hrozilo, že bych jí s radostí zabila. Ještě jsem totiž neměla šanci vyřídit si to s ní za to, jak se k Jayovi měla ten den co jsem mu ublížila. I když mi to Jay vysvětlil, i tak jsem toužila po odplatě.
,,Dobře jak myslíš, ale řekla bys mi kdyby ti něco udělal?" protočila jsem očima, jasně, že bych jí to neřekla.
,,To víš, že jo. Teď už pojď ať nepřijdeme pozdě." zavelela jsem a společně jsme se odebraly ke třídě.

Když jsme tam ale vešli okamžitě jsem si všimla, že moje lavice není prázdná. Hned jsem zrychlila krok a nechala Linu za sebou.
,,Co tady do prdele děláš?!" vykřikla jsem na něj jen co se na mě podíval.
,,Jsem ve škole, vadí ti to?" odpověděl mi s tím jeho polo úsměvem a zadíval se mi do tváře.
,,Vypadáš hůř než já." podotkl a znovu otočil hlavu k tabuli. Měla jsem chuť ho na místě zabít, nebo vážně zmrzačit. Co tady krucinál dělá? Vždyť se jen předevčírem probral z bezvědomí.
,,To říká někdo kdo má na hrudníku mapu k pokladu?" odpověděla jsem mu a sedla si na své místo. Pocit vítězství ale netrval dlouho.
,,Moje srdce není poklad lásko." zašeptal mi a mě naskočila husí kůže snad všude kde mohla. Co to s ním dneska je? Tohle bude stoprocentně náročnej den, to vím už teď.