Podařilo s to nám proplížit okolo dvou skupinek hluboko ponořených v jejich malé bitvě. Hádala jsem, že šlo i spor kvůli poklopu, který vedl do únikové cesty pro služebnictvo, protože ten byl nejblíže a byl hodně úzký, takže kdo šel první, ten mohl taky jako první něco najít. Jeden měsíc jsem si na úplném konci udělala pohodlí a jen čekala až čas úkolu vyprchá. Všichni se pobily venku.

Vběhli jsme do tanečního sálu, který tvořil většinu východního křídla a Casto zpomalil. Stihli jsme sál akorát v čas, kdy slunce odráželo kresby z oken na podlahu.

,,Čekal jsem na vás," sálem se bouřlivě rozlehl silný hlas. Protočila jsem oči a začala se koukat kolem sebe. Kde se, ten šílenec, schovával tentokrát? Nemusela jsem dlouho hádat. Zlatě oděný Almatir vyšel zpoza sloupu na druhém konci sálu. Slunce se odráželo od zlatých nití jeho obleku a on díky tomu vypadal, jako by okolo sebe měl svatozář.

Casto mě zatáhl za sebe a ujmul se pevného postoje.

,,Zase ty?" zatnul zuby a Almatir mu na oplátku věnoval teatrální smích. Když jsem věděla, že někde, půl hodiny ode mě, teď dvoumetrový chlap terorizuje své sousedy, bylo těžké snažit se nesmát. Casto tasil meč a vibrace kovu pohladily mé uši. Jeho meč zněl těžce a hluboce jako bubny před bitvou. Materiál, že kterého byl udělaný zněl tvrdě a železně. Těžkopádně, jako litinová pánev.

Almatir se přestal smát a zastal podobnou polohu. V jeho tváři bylo vepsané nebezpečí a odhodlání. I on tasil meč, který v kontrastu se svým protivníkem, zněl lehce a rovně. Jendou s ním udělal ve vzduchu osmičku a levou nohou vykročil vpřed. Casto se na mě ohlédl a s nádechem také vykročil. Nechtěla jsem, aby si mě někdo jiný všimnul, a tak jsem se schovala za sloup a sledovala, jak se k sobě ti dva blížili. Almatir vykračoval lehce a sebevědomě, zatím co Castův každý krok působil hlubokou ozvěnu po sále. Bral to až moc vážně a mě nezbývalo nic než jen doufat, že se ani jednomu nic nestane.

,,Nedělej, že jsi překvapený," začal Almatir a Casto zpevnil svůj stisk na meči.

,,Nejsem. Čekal jsem, že jsi dost stupidní na to, se tady ukázat."

,,Stupidní? To si nemyslím. Troufalý zní lépe," ušklíbnul se a Casto se proti němu poprvé natáhnul. Almatir jeho meč bez problémů vykryl a něco mu tiše sdělil, což Casta rozpálilo do běla. Z jeho obličeje se během okamžiku vytratila barva jen, aby se o sekundu později vrátila o tři odstíny silnější.

,,To jsi byl ty," Casto sotva stihl doříct svou větu. Almatir využil jeho rozčílení a podařilo se mu ho zasáhnou do ramene, kde jeho meč tvrdě narazil do brnění a udělal na něm hlubokou rýhu.

,,Takže jsi si všiml mého daru? To je dobře. Bál jsem se, že jsem ho nedal dost viditelně." Zadrhl se mi dech. Ten šílenec, nadávala jsem v duchu. Až ti dva skončí, tak si s ním budu muset promluvit.

,,Jestli jsi na ní jen šáhnul."

,,Ale kdepak. Já a Oiturë jsme dobří přátelé. Ona se mi ještě sama vzdá, že ano?" laškoval a otočil se na mě, jako by snad čekal, že mi Casto poskytne dost času na to, abych mohla cokoliv říct.

,,Jen přes moji mrtvolu," prohlásil, jeho hlas plochý a chladný.

,,Jak je libo."

Oba se po sobě vrhali a ustupovali tak, že jejich duel vypadal jako agresivní taneční vystoupení. Casto se po svém protivníkovy vrhal jako můra po světle a odmítal polevit ani potom, co jeho brnění dostalo další zásah. Jen jsem je s úžasem sledovala a nemohla si pomoct, ale závidět jim. Já jsem s mečem nikdy nebyla tak zdatná. Najednou od sebe odskočili. Oba hluboce popadali dech a Casto se chytal za ruku, která nesla pár drobných ran. Byl na tom hůř než jeho protivník, kterému uštědřil jen letmé pohlazení paže. Krev z jeho rány se vsakovala do zlatého obleku a krásně odhalovala, jak velká část látky je protkaná nitěmi z pravého zlata, které jeho krev nevpíjely.

,,Mám si pro ni jít už teď , anebo potřebuješ dostat ty poslední dvě rány?" zeptal se Almatir medovým hlasem a narovnal se. Měl pravdu. Castovy už ze zdraví nezbývalo víc, než co by pokrylo dobrou ránu mečem. Casto ke mně zvedl pohled. Vypadal vyčerpaně a v bolestech, ale jeho oči byly stále plné ohně. Almatir ke mně udělal první krok a Casto použil svůj meč jako hůl k tomu, aby se postavil.

,,Už dost," zvedla jsem hlas a vydala se k nim. Casto vypadal ublíženě, jako bych mu něco sebrala a Almatir jen s pokýváním zastavil a nechal mě za ním dojít.

,,Oiturë, ne," vydechl Casto a silněji se opřel o svůj meč.

,,Ale ano," odporovala jsem a varovně se mu podívala do tváře, ,,dál už to vidět nepotřebuji."

,,Vidíš? Já ti říkal, že se mi sama vydá," rýpnul si Almatir a já mu rovnou vrazila pohlavek. Oba z toho byli v šoku a očima skákali mezi sebou a mnou.

,,Ty už raději mlč. To ti přijde normální takhle provokovat a posmívat se lidem? Ještě chvíli a nedostaneš žádnou kytku," zvedla jsem ruku znova do vzduchu ve výhružce a velitel Zlatého deště, jedno jak veliký, se skrčil jako malé dítě.

,,Nechal jsem se unést atmosférou," začal a když viděl, že jsem stále nespokojená dodal: ,,Dobře, omlouvám se." Skočila jsem pohledem na Casta a ten vyděšeně strnul na místě.

,,Tak?" vyzvala jsem ho.

,,Jasně. Konec." Rychle kýval. Spustila jsem ruku a už klidně vydechla.

,,To jsem ráda. Teď už musíme jen počkat, než úkol skončí," plesknula jsem rukama a podívala se okolo. Když teď o sebe neřinčely jejich meče, rozlehlo se všude ticho. Nikdo nebyl poblíž, ale tak to nemuselo zůstat.

Utíkali jsme po chodbě a Casto těžce vydechoval při každém kroku. Držel si poraněnou ruku a jeho obličej byl nepříjemně stažený. Almatir se na mě se starostí podíval. Nevypadalo to dobře. Pokud by nás takhle našli, tak by to znamenalo jen problémy. Museli jsme se schovat, a to co nejdříve.

,,Kolik času zbývá?" Casto zastavil a opřel se znovu o svůj meč.

,,Půl hodiny," odpověděla jsem a zpozorněla, když jsem za námi uslyšela kroky. Kdokoliv šel za námi šel klidně a pomalu, takže buďto věděli, v jakém stavu je jeden z nás anebo nás zázračně neslyšeli. Kousla jsem se do rtu a rychle začala hledat únikovou cestu. Casto vedle mě syknul bolestí a, než jsem stihla pobrat co se děje, Almatir ho jednou rukou podpíral.

,,Tam," ukázal na konec chodby, kde byly rozražené dveře do pokoje. Nemohla jsem nic než věřit Almatirovy, že ví, co dělá.

Pokoj před námi byla ložnice, která sloužila pro vzácnější návštěvy. Postel byla rozházená a skříně byly otevřené dokořán. Almatir k nim hned zamířil a bolavého Casta do jedné z nich strčil. Chvíli vypadal frustrovaně, než do poraněného hráče silněji strčil a dveře za ním zavřel. Když se na mě otočil, kroky na chodbě už zněly blízko. S panikou jsme se začali rozhlížet kolem, než jsme se oba sešli pod postelí, kde jsme se nahrnuli co nejblíže ke zdi od dveří.

Nepotřebovala jsem cítit ten pach a chlad, abych se cítila nepříjemně. Almatir měkce dýchal a raději ode mě odvrátil zrak, za což jsem byla ráda, protože bychom se jinak začali smát naší situaci. Byli jsme jako malé děti, které se schovávají před rodiči. Kroky venku zastavily a jeden silný stín se natáhl po zemi. Chytla jsem se za ústa, jako by to mělo něčemu pomoct, a modlila jsem se za to, aby mě nezradil žaludek nebo nos. Jak špatné by bylo, když bych si teď kýchnula? Almatir, který se ke mně znovu otočil, do mě výhružně rýpnul loktem. Omluvně jsem sklopila pohled a pohledem se vrátila zpět ke dveřím. Hráč, který mezi nimi stál, se znovu rozhlédl po pokoji, a nakonec němě odešel. Tiše jsem vydechla a chytnula se za srdce které znělo jako, že by mi snad z hrudi chtělo vyskočit.

Nevím, jak dlouho jsme tam leželi, ale přišlo mi to jako věčnost. V absolutním tichu jsme poslouchali, co se děje na chodbě, takže když se ozvala hlasitá rána, málem jsme s Almatirem vyletěli z kůže. Casto vypadl ze skříně. Jeho brnění dopadlo ve stejnou chvíli jako práskly dveře skříně o zeď. Sotva jsem se dala do pohybu, abych se dostala zpod postele, Almatir mě chytal hrubě za ruku. Než jsem stihla cokoliv říct, oba nás zavalilo světlo teleportačního kouzla.

Jen těžce jsem si zvykala na rychlou změnu světla. Náměstí bylo poseté malými světélky a hráči tiše sledovali každý můj krok. Almatir vylezl zpoza mě a ruku, kterou stále svíral, vytáhl vysoko do vzduchu. Náměstí začalo hlasitě jásat, pískat a pleskat. Tento měsíc pro ně byl úspěchem a všichni byli hrdí na úspěch jednoho z nich. V davu se utvořil kroužek, který skandoval jméno svého velitele. Zlatý déšť vyhrál.

Párkrát jsem zamrkala, než mi došlo, co se stalo. Otočila jsem se na Almatira a ten mě s širokým úsměvem vtáhnul do objetí a začal se mnou točit. Sama jsem se neubránila úsměvu a když mě položil, musela jsem se ho ještě chvíli držet pro balanc. Všechno poté proběhlo hladce. Oficiálně jsem ukončila úkol, předala vítězi cenu, započala úklid zámku a stanovila místa pro vybrání truhliček všem padlím.

Oslavy započaly snad dříve, než jsem dokončila svou řeč, a první sklenice vína se nám dostala do rukou hned co jsem zavřela ústa. Almatir se naposledy hluboce uklonil a pozvedl sklenici v přípitku. Jeho úsměv, stejně jako zlatý oděv, který stále nesl známky krve, odrážel světla lamp a dodával mu tak tu správnou zář vítěze.

,,Moc se nesměj. My dva spolu máme ještě hodně co řešit," řekla jsem mu, než jsem se poprvé napila a velitel Zlatého deště se napjal.

Usadila jsem se do klidnějšího koutu náměstí a přenechala světlo Almatirovy, který se nepřestal smát od ucha k uchu. Byl to klukovský úsměv, který se ukazoval až u jeho očí, kde tvořil hluboké čáry. V reálném světě jsem se natáhnula po pití a konečně se uvolnila. Stres a strach a povinnosti byly pryč a já byla volná. Pro dnešní večer. Odložila jsem svůj kelímek a zavřela oči, abych si mohla vychutnat tu živou atmosféru všude kolem. Živá hudba a smích se míchaly ve vzduchu a všechno bylo zlaté jako oděv dnešního vítěze. Tlak na mém kříži mě donutil znovu otevřít oči.

,,Tady jsi. Já jsem čekala, kdy se objevíš," otočila jsem se na osobu za mnou. Jeho pohled byl spokojený, takovým tím unaveným a upřímným způsobem.

,,Musel jsem si pár věcí zařídit," odpověděl a usadil se vedle mě.

,,A jak to šlo?"

,,O něco lépe, když jsem věděl kde to najdu," ukázal na zlatý náramek, který se houpal na jeho zápěstí. Zvedla jsem jedno obočí.

,,Mě?" Casto se usmál.

,,Ne, toho za tebou," rýpnul si. ,,Ano tebe. Ačkoliv toho tvého "přítele" nechápu, v něčem měl pravdu."

,,Vážně?" Teď jsem byla zmatená.

,,Jo. Bylo ode mě stupidní nechat tě samotnou v den únosu. Zachoval jsem se jako zbabělec a je mi to líto."

,,Nemusí. Chápu to."

,,Mohli ti ublížit. Když bych nepřišel, když jsem přišel tak tě mohli zabít. Když bych o chvíli déle trucoval, tak bych musel žít s tím, že jsem tě nechal samotnou." Jeho obličej se stáhl v bolestivé grimase tak, jako když byl poraněný.

,,Ale to se nestalo."

,,Ale málem ano a já to už znovu nechci zažít. Když jsem našel tu proklatou zlatou kytku na tvé posteli, tak jsem myslel, že už je pozdě." Slzy se draly do jeho slov a já ho jen objala. Tak proto byl tak děsivý, když jsem ho viděla. Najednou mi jeho reakce nepřišli tak hrubé. ,,Když by se do tvého pokoje dostal jako první někdo jiný, kdo ví, jak by to dopadlo a byla by to moje chyba. Protože já jsem tě opustil, když jsem měla stát po tvém boku. Protože já jsem," nedokončil svou větu a jen svěsil hlavu.

,,Už je to v pořádku," pokusila jsem se ho uklidnit.

,,Není. Oiturë, vládkyně, nebo cokoliv je tvé reálné jméno, já tohle už nechci. Nikdy. Už tě nechci opustit. Tvůj bok. Chci po něm stát teď a navždy. Protože cítím, že tam patřím," Slzy se začaly hrnout i do mých očí a já je jen v šoku nechala jít. Nevěděla jsem, co se děje. Emoce, které mi přišly cizí mi zaplňovali tělo a já naprázdno polykala. Casto vytáhnul malá balíček a otočil se na mě. ,,a chci abys patřila i ty k tomu mému."

Vzala jsem rudý balíček a zatáhla za jeho zlatou stuhu. V mém inventáři se objevil nový předmět, malý zlatý kruh, prsten, se schopností stopování. Vydechla jsem a pokusila se utřít si slzy, jen abych v realitě narazila do svých brýlí.

,,Je to," nedostala jsem ze sebe ani o slovo víc a s roztřepanýma rukama si dárek nandala. Bylo to tak. Na mé mapce se objevil nový zelený bod. Castova poloha.

Casto ke mně zvednul pohled. Nahý a vystrašený. Jako dítě.

,,Nemusí to nic znamenat," uhnul pohledem, když ze mě nedostal ani větu, ale já se ihned natáhla po jeho tváři a vtáhla si ho do polibku.

,,Jsem Anna."