Jakmile jsem zavřela pracovní notebook hned jsem vyběhla do kuchyně. Tak jsem se snažila nestresovat, že jsem začala pracovat na extra úkolech v kanceláři, a úplně zapomněla na fakt, že je sobota a únos začíná okolo dvanácti. Potřebovala jsem rychle sehnat jídlo a pití, které by mi vystačilo na půl dne hraní a taky si zajít na záchod, protože odcházet během únosu by nemuselo být dobré. Zpomalila jsem. A proč vlastně? Když se ke mně dostanou, tak bude moct Almatir dostat svojí vysněnou květinu. Ne, to by ji pak ale mohly dostat i jiné skupiny. A nejde o to? Ve všem tom vnitřním dohadování mi začal brnět telefon.

,,No, kde jsi. Za chvíli máš vyhlásit začátek únosu," ptal se mě Almatir. V pozadí hovoru jsem slyšela, jak mu chodila upozornění, které jsem připsala jeho skupině, Zlatému dešti.

,,Hned tam budu, promiň, já se zasekla na práci. Kdyžtak mi sežeň tak pět minut," rychle jsem ze sebe dostala a pokusila se pobrat všechno potřebné.

       ,,Vítám vás na čtrnáctém úkolu únosu. Jako každý měsíc všechny žádám o přečtení a odsouhlasení pravidel předtím, než úkol začne. Jinak nebudete schopní překročit hranice zámeckého pozemku. Všechny vaše předměty a úrovně se, v případě vaší smrti, uschovají do truhliček, s vámi vybranými hesly, které si po skončení úkolu budete moci vyzvednout. Doporučuje se, aby si zúčastnění hráči snížili citlivost svých vest. Úkol únosu není pouze týmový, ale s týmem máte větší šanci na úspěch. Pokud potkáte jiný tým, je možno se spojit, ale tuto informaci je nutno sdělit při určení výherce. Zamlčení povede k suspenzaci na příští měsíc. Upozorňuji, že nepřiměřené a kruté jednání není tolerováno a hráči, kteří se ho dopustí, mohou přijít o svou postavu. Úkol začne ve dvanáct hodin. Máte půl hodiny na to se připravit. Hodně štěstí," popřála jsem všem a uklonila se. V davu přede mnou jsem si všimla pár svých stráží a prodavačů. Kovář a Almatir stáli na konci náměstí a uklonili se mi nazpět. Zamávala jsem jim a za pomoci teleportačního kouzla jsem se vrátila zpět do zámku. Je to tady, pomyslela jsem si a pohledem přejela hodiny. Moje štíty by se každou chvíli měli aktivovat a úkol by měl začít.

Zámkem otřásla trumpeta, která značila začátek úkolu, ale mé štíty se stále neaktivovaly. Najednou bylo v mých šatech málo místa. Tohle se ještě nestalo. Těžce jsem polkla a hluboce vydechla. Nic se neděje, uklidňovala jsem se. Tak mají malé zpoždění, no. Okno za mnou se roztříštilo a do pokoje vnikl Almatir. Šílenec, použil břečťan, který jsem měla pod oknem. Usmál se a udělal ke mně krok.

,,Tak kde je?" rozhlédl se kolem.

,,Neobjevil se," přiznala jsem a chytla si zlatý náramek, který mi vrátil. Almatirovy najednou spadl úsměv.

,,To není fér. Já se na něj těšil," vydechl a došel k mé posteli. ,,Běž. Dám ti pět minut," smutně se na mě usmál a začal si hrát s prsteny, které odrážely sluneční světlo. Jen jsem mu pokývala a otevřela dveře do pokoje.

,,Připojíš se ke své skupině?" zeptala jsem se.

,,Asi ano. Vsadím se, že jsou zaseklí na druhé hádance, jako vždycky."

,,Tentokrát jsem ji odstranila," zavřela jsem za sebou dveře a hlasité "Kruci" bylo to poslední co jsem ze rtů svého přítele slyšela. Rány z pokojů, které měly okna, se začaly linout po chodbě a mě došlo, že nemám moc času. Další lidi si všimli toho, co dělal Almatir a začali napadat druhé patro dřív než to první. Byla to skvělá strategie, pokud si to uvědomovali. Jedna skupina mě tlačila dolů a ta druhá nahoru. Ať chci, nebo ne, někde se potkáme. Nahoru do schodů někdo těžce běžel. Kov jeho zbroje o sebe bouchal a dával o sobě vědět. Polkla jsem. Teď bez obrany a bez štítu byl únos děsivý.

Přitiskla jsem se ke stěně a začala hledat něco, co bych po běžícím hráči mohla hodit, když jsem si všimla, jak silně při výšlapu schodů sípal.

,,Aliape?" zariskovala jsem a šla mu naproti.

,,Zde," vydechl a shrbil se. Mačkal si koleno, které používal pro oporu a druhou rukou si utíral čelo.

,,Ani nevíš, jak ráda tě vidím," vydechla jsem a začala ho tahat za ruku zpátky ze schodů, které akorát vyběhnul.

,,Co se děje?" začal se ohlížet za sebe. Chvíli bylo ticho, ale potom se najednou ozvala rána a těžké dveře dopadly na podlahu. Právě se dostali do chodby. ,,Ou," vyšlo z něj a najednou nabral veškerou sílu zpět.

Utíkali jsme po schodech tak, že jsem občas zapomněla na schod, zakopnula a Aliap mi musel pomáhat udržet rovnováhu. Skupina, která se dostala do druhého patra kontrolovala každou místnost, takže jsem měla šanci k úniku.

,,Musíme do knihovny," šeptal Aliap, když vykukoval zpoza rohu, aby zjistil , jak to vypadá v chodbě na konci schodů.

,,To je špatný nápad. Je tam východ z katakomb a těmi už skupinka jde," vysvětlovala jsem a v realitě se natáhla po pití. Ze všeho toho běhání jsem měla vyschlý krk. Aliap mi zatáhl za ruku a já se málem polila.

,,Tak do kuchyně," zavelel a já se při běhu snažila po paměti vrátit pití do držáku. Byl to dobrý nápad. Mohli jsme do kuchyně, pak oknem ven a proplížit se do stájí, odkud vedla tajná chodba do východního křídla zámku.

Běžela jsem, co mi nohy stačily, když jsem najednou přestala slyšet kroky svého společníka. Podívala jsem se za sebe a Aliap stál uprostřed chodby s vytaseným mečem. Z chodby přede mnou se vynořili další dva strážní a přidali se k Aliapovy.

,,Běžte," zakřičel jeden z nich a v tu chvíli se ze schodů dostala malá skupinka elfů. Rychle jsem hledala nějaké poznávací doplňky, ale nenašla jsem nic. Tohle byla nová skupina, což mě překvapilo. Byly to samostatní hráči, nebo úplně nová skupina, tak jako Zlatý déšť? Neměla jsem čas na to, se tím zabývat, a tak jsem se dala znovu do běhu. Šarvátka za mnou začala a zvuk o sebe bijících kovů mě doprovázel až do poloviny schodů.

Zavřela jsem za sebou dveře a vyšplhala na stůl v kuchyni, který seděl akorát pod oknem. Musela jsem se postavit na špičky, abych dosáhla na kličku okna, ale nakonec se mi ho podařilo otevřít. Oddechla jsem si a v realitě se natáhla po oplatkách, které jsem si položila vedle pití. Tahle hra bude jednou moje smrt. Na co chodit do tělocvičny, když se můžu nechat nahánět s meči.

Dveře za mnou se otevřely a já se málem udusila na suché oplatce. Přede mnou stála skupinka tří mladých elfů, kteří se zklamaně koukali po místnosti, než si mě všimli a jejich oči se rozzářili. Jeden z nich, ten nejmenší, si otevřel inventář a vytáhl zelený lektvar. Tak, tady máme výherce, pomyslela jsem si a udělala krok od okna.

,,A proč ji prostě nezabít?" zeptala se dívka, která nepřestala svírat svůj meč. Vykulila jsem na ně oči. To si nepřečetli pravidla? Možná ano. Pravidla počítají s tím, že ublížit mi, nemá být možné. Těžce jsem polkla. Najednou mě zalil strach. Ačkoliv jsem to radila všem, tak jsem si sama neupravila citlivost vesty a teď bych nestihla si ho přenastavit. Znalost toho, že je jedno co udělám, protože to stejně bude bolet, se mi nelíbila. To byla nevýhoda vysokého nastavení. Člověk cítí i ty nejmenší dotyky, což já miluji protože, mi to pomáhá cítit se víc přítomna tady ve hře, ale zároveň je pak každé poranění o to silnější. Zatnula jsem pěsti. Neměla jsem možnost, jak se bránit nebo kam utéct, takže mi nezbývalo nic než to přetrpět.

Přejela jsem pohledem muže, kteří chvíli nevěděli, jak reagovat na svoji společnici. Podívali se na sebe, pak na mě a pak zase na sebe, než oba přikývli a začali se ke mně pomalu blížit.