,,Děkuji, Evo, rozhodně se na to podívám," usmála jsem se na svou kolegyni a zamávala jejímu dítěti, které s ní statečně přetrpělo celou schůzku bez toho, aniž by o sobě dalo vědět. Její malý chlapeček jí seděl v klíně a tiše si hrál s plyšákem chobotnice, když si všimnul, že mu mávám, usmál se, jeho dva bílé zoubky v jasném kontrastu s rudými dásněmi, a párkrát mi zamával nazpět rukou ve které držel svou fialovou hračku.

Dnešek byl jeden z těch vzácných dnů, kde jsem otročila u práce od rána do pozdního odpoledne, takže jsem potřebovala zvednutí nálady, a to mi Evin malý nezbeda poskytnul.

Zaklapla jsem pracovní notebook a natáhla se pro červenou fixu v misce vedle něj. Do úkolu únosu na serveru zbývaly dva dny a já se na něj poprvé těšila méně. Vždy to pro mě byla příjemná akce, která spojovala skupiny v boji pro něco velkého, ale teď jsem nevěděla, jestli to bude bavit i mě.

Najednou to nebyla zvláštní hra na babu a schovávanou, ale stresový úkol, který trápil mého přítele.

Vydechla jsem a vstala ze židle. Dnes se mi do hry moc nechtělo, a tak jsem se rozhodla si pořádně uvařit. Vybrakovala jsem lednici a dala se do smažení zeleniny. Nevěděla jsem, co to nakonec uvařím, ale upřímně jsem se na to těšila, protože to krásně zavonělo byt.

Na telefonu mi vyskočilo oznámení, moje výplata dorazila. Chvíli jsem koukala na tu částku, než jsem si uvědomila, že jsem tentokrát nezmeškala jediný den. Budu si moct koupit pár doplňků k hrací plošině, projelo mi hlavou a moje nálada se okamžitě zvedla.

Vzala jsem si masku ze stolečku vedle dveří a vyšla do chodby. Sousedé dnes nebyli doma, takže se jejich balíčky stále válely před dveřmi. Opatrně jsem je vzala a schovala jim je do botníku, tak jako oni občas dělávali pro mě.

Studený a kyselý vzduch mě udeřil jako první, poté se k němu přidalo i rameno kolemjdoucího, který mával na svého přítele přes silnici. Navzájem jsme předstírali, že se to nestalo a já přidala do kroku.

K obchodu jsem to neměla daleko, ale když jsem se do něj konečně dostala, měla jsem už zmrzlé prsty. Zaměstnankyně obchodu se ke mně pomalu vydala, ale když si všimla, kdo jsem, jen se usmála a znovu se odebrala do svého koutku, kde si něco četla.

To, co mě oslovilo, se válelo akorát na konci regálu přímo přede mnou. Malý zelený držák na pití, který si budu moct připnout na madla, přímo volal mé jméno. Vzala jsem ho a hodila ho do košíku. Co ještě bych mohla vzít? Debatovala jsem sama se sebou, než jsem opět našla kontakt s cizím tělem. Muž, který byl tak o dvě hlavy vyšší, se podíval, co ho to praštilo do loktu a když zjistil, že se jednalo o malou dívku, tak se omluvil a zeptal, zda jsem v pořádku.

,,Ano, děkuji. Já se omlouvám, nedávala jsem pozor," usmála jsem se na něj. Muž přede mnou sebou škubl a trošku se skrčil, aby jeho oči byly ve stejné rovině s těmi mými.

,,Oiturë?"

,,Ano?" odpověděla jsem automaticky, než jsem se zastavila.

,,Co ty tady? Já myslel, že bydlíš na jiné polokouli?" zeptal se a podle toho, jak jeho hlas vyskočil nahoru jsem v něm poznala svého přítele.

,,Almatire, já myslela, že jsi z Evropy?" hodila jsem zpět a objala ho. Byl to reflex, kterému jsem nemohla odporovat. Do teď mě nikdy nenapadlo, že jsme si vlastně nikdy neřekli odkud jsme. Nebo jsme si to možná řekli roky dávno, v době, kdy jsem si ještě pamatovala jeho legální jméno.

,,Ty bydlíš někde tady poblíž?" zeptal se, když mě pustil. Jeho oči nyní zářily radostí.

,,Jo, dva bloky odtud. Co ty?"

,,Tak to je geniální. Co děláš později?" Oba jsme se začali smát. ,,Mám apartmán asi sto metrů odtud."

,,Musím se připojit do hry, mám pár povinností, ale okolo šesté bych měla být volná."

,,Tak to si pak musíme někam zajít."

,,Ráda," smála jsem se od ucha k uchu. ,,Ale nesmíš zapomenout vzít s sebou karty," dodala jsem.

,,Na ty bych nezapomněl, ani kdyby na tom závisel můj život."

       Když jsem se připojila do hry, tak už mi na krk dýchalo povinné jmenování nováčků. Dnes, k mému překvapení, jich naštěstí nebylo tolik, takže jsem okolo půl šesté byla volná. Akorát jsem vycházela z náměstí, když jsem si uvědomila cizí přítomnost. Casto se za mnou plazil jako stín a v tichosti mi propaloval záda. Nevím, kdy se to stalo, ale jeho pohled mě najednou začal pálit. Jako by všude, kde spočinou jeho oči, přiletěl žhavý uhlík s úkolem se propálit co nejhlouběji.

,,Kde jsi dnes byla?" zeptal se, když jsme prošli neviditelnou stěnou, která dělila náměstí od obyčejných ulic a naopak. Akorát jsem se chystala mu odpovědět, když mi v reálném světě začal zvonit telefon.

,,Promiň, hned jsem zpět, jen si něco vyřeším," omluvila jsem se a rychle si sundala brýle.

       ,,Ano?"

,,No ahoj, volám kvůli tomu srazu. Máš tady oblíbený lokál anebo to provedeme u někoho doma?" začal. Jeho hlas po telefonu zněl ještě medověji než obvykle. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ne, tady bychom se nevlezli, obzvláště vezmeme-li v potaz jeho výšku. Neříkám, že žiju v malém bytě, ale rozhodně nechci tvrdit, že se mi sem vleze dvoumetrová liška.

,,U mě je to malé, ale klidně někam zajdu, anebo se podívám k tobě."

,,Tak si vezmi věci na přespání a já ti pošlu adresu."

,,Tak jo," nemohla jsem skrýt své nadšení, ,,ale prvně musím něco dořešit ve hře," sdělila jsem a Almatir mě s pochopením propustil. Ještě chvíli jsem se naprázdno usmívala, než mi došlo, že na mě Casto čeká. Sakra. Casto.

       ,,Tak už jsem tady. Promiň, volal mi přítel a já to musela zvednout," začala jsem. Můj hlas spokojený a vysoký. Casto na mě koukal, jako by viděl ducha. Slova ho opustila a mohl jen rychle mrkat a na prázdno otevírat pusu. Až v tu chvíli mi došlo, co že jsem to udělala.

,,Promiň," dostala jsem ze sebe a raději strhla pohled na své nohy.

,,Takže ty nejsi nehratelná postava?" udělal krok dozadu, jeho boty najednou zmizely z mého zorného pole. Šok a zrada čpěly z jeho hlasu a já si toho konečně všimla.

,,Tobě to ještě nedošlo? Já myslela, že už to víš," zvedla jsem k němu pohled. Jeho obličej ztratil barvu a jeho rysy najednou vypadali hrubé.

,,A kdy mi to mělo dojít?"

,,No třeba během našich konverzací. Já myslela, že jsi to věděl a jenom jsi to bral jako naši hru."

,,Tak to teda ne. Vědět, že jsi reálná, tak .." nedokončil svou větu a najednou mezi námi byla nejen dálka, ale i nepříjemné ticho. Cítila jsem se zle. Jako bych provedla něco špatného a nevěděla jsem, jak to odčinit. Jako bych někomu rozbila drahou vázu, kterou už nepůjde slepit.

,,Tak?"

,,Tak mě tohle nepřekvapí. Samozřejmě, teď mi to dochází. Tohle je tvoje hra. Tohle město, únos, moje city. Nic to pro tebe neznamená a já jsem blbec, pokud jsem si myslel, že ano." Řekl rozklepaným hlasem, který se ke konci proměnil na šepot. ,,Já musím jít," rozklepaná brada mu neumožnovala svá slova plně vyslovit. Chtěla jsem něco říct, ale v mém krku se udělal knedlík. Casto si hned poté sundal brýle. Jeho postava nyní zase stála jako prázdná skořápka, než se odhlásil, a i ta nakonec zmizela.

Tohle jsem pokazila. Hodně. Casto vypadal tak ublíženě a zrazeně, že pokaždé, když jsem mrkla, se mi jeho obličej objevil před očima a mnou projela emoce, kterou jsem plně nechápala. Všechen elán a nadšení z toho, že jsem potkala Almatira, byl najednou pryč a já byla ponechána o samotě se svým těžkým svědomím.

       Od doby, co jsem se odpojila ze hry, jsem nepromluvila jediné slovo. Jako by to bylo najednou něco nemožného. Zamknula jsem za sebou dveře a zkontrolovala adresu, kterou mi Almatir poslal. Nebyla daleko, ale vzhledem k tomu, že venku už panovala tma, jsem si raději chtěla vzít taxi. To, co jsem řekla Castovy, je pravda. Reálný svět je krutý a krutí lidé tady zůstávají.

Almatir na mě čekal před vchodem do budovy a jeho oči se na mě usmívaly. Netušila jsem, jestli se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, že snad o pár centimetrů znova vyrostl.

,,Tak mi podej tašky," natahoval se ke mně. S úsměvem jsem ho poslechla a vydala se za ním. Ve chvíli, kdy jsme vstoupili do výtahu tak si sundal masku a já konečně mohla vidět jeho úsměv, který do teď ta látka schovávala. Vypadal podobně jako ve hře, jen byl o něco vyšší. Jeho oči měly tmavou, až skoro černou barvu a pod okem měl jizvu, která se táhla skoro k jeho uchu. Byla mnohem tmavší než jeho kůže a odváděla tak pozornost od detailů jeho tváře. ,,To mě necháš čekat až do apartmánu," zvedl jedno obočí a zmáčkl své podlaží. Omluvila jsem se a také si svoji masku sundala. Jeho rty zformovaly tiché "wow" a jeho ruka se natáhla po mém nose. ,,Tady to ti ve hře chybí," rýpnul si. Také jsem měla jizvu, kterou hra nepřevedla. Nemusela jsem nic říkat. On moc dobře věděl, co jsem si teď myslela, a tak se jen hluboce usmál a vyšel z výtahu ven.

,,Tak vítej u mě doma," řekl, když rozsvítil světla a jeho apartmán se přede mnou otevřel. Byl mnohem větší, než jsem čekala. Něco sdílel se svým majitelem, pomyslela jsem si. Almatir za mnou zavřel dveře, a i s mými taškami zmizel hlouběji do apartmánu. Ve vzduchu jsem cítila sýr a sladkou skořici. Ačkoliv se mezi sebou ty vůně rvaly, tak jsem se znovu hluboce nadechla nosem.

,,Snad sneseš laktózu, protože jsem udělal mac and cheese," najednou se vynořil zpátky a pobídl mě k tomu, abych ho následovala.

Almatir mě usadil na pohovku v obýváku a během chvíle mi do ruky položil teplý talíř. Vůně, která z něj vycházela probudila můj žaludek, který do teď poslušně čekal na večeři. Když si sednul vedle mě tak neotálel a sám se dal do svého jídla, občasně koukajíc na mě. Popřála jsem mu dobrou chuť a nabrala si první sousto. Nechápala jsem, jak tak krásně vypadající jídlo, může tak silně postrádat chuť, ale když jsem viděla, jak spokojeně jí můj přítel, tak jsem raději nic neřekla.

,,Jsem absolutně plná," vydechla jsem a odložila talíř na konferenční stolek přede mnou. Almatir už dávno dojedl a teď se jen válel.

,,To mi povídej," dostal ze sebe ve stejném duchu a otočil hlavu ke mně. ,,Karty budou muset počkat," uchechtl se.

,,To jsem ráda. Teď nejsem schopná myslet."

,,Jak se vlastně těšíš na únos?" zeptal se, když vybíral film, na který bychom se mohli podívat.

Jen jsem zatřepala hlavou.

,,Co se stalo?" přesunul svoji pozornost z televize na mě a položil si ovladač vedle sebe.

,,Casto," začala jsem a Almatirovy se po obličeji projel ustaraný pohled. Nadechla jsem se pro kuráž a pomalu mu odvyprávěla všechno co se stihlo stát. Od doby, co jsem ho přijala, až po okamžik, kdy se naposledy odhlásil ze hry. Almatir na mě v tichosti koukal a přikyvoval, ke konci se občasně natáhl po mém rameni a stiskl ho. Když jsem skončila, tak jsem chytla jeho ruku a stiskla ji nazpět. Moct někomu odvyprávět své pocity bylo příjemné. Najednou jsem nebyla tak těžká jako před chvílí.

,,To mě mrzí, ale," odmlčel se, ,,chápu ho."

,,Já taky. Jen teď nevím, co dál."

,,Pokud tě má opravdu rád, tak se vrátí sám."

,,Rád?"

,,No, však o to tu celou dobu šlo, ne?" Vyvalila jsem na něj oči. Věděla jsem, že se tam něco děje, ale já myslela, že Casto byl ublížený z toho, že jsem mu neříkala pravdu.

,,Myslíš, že to je to, co se děje?" Almatir mi jen přikývl a pobídl mě k tomu, abych se zase dala do hledání filmu, na který se spolu podíváme.

Když jsem ráno vstala, tak mě na nočním stolku přivítal lísteček. "Musel jsem akutně do práce. Pokud půjdeš domů, tak mi klíček dej do schránky a napiš mi, až se dostaneš domů" s malou kytičkou v rohu papíru.

Protáhla jsem se a složila za sebou deku. Almatirova ložnice pro hosty byla přesně taková, jakou jsem si představovala jeho ložnici. Byla nudná, moderní a neosobní. Jeho ložnice, která na mě koukala přes otevřené dveře, ale byla jako sluncem zalité žluté pole. Usmála jsem se pro sebe. Bylo hezké vědět, že žlutá je jeho oblíbená barva i v realitě.