Autor: taubrovaterez

Jediným zamřížovaným okénkem do místnosti pronikal stříbrný paprsek vycházejícího měsíce, který spatřil dívku sedící na studené zemi, obklopenou nepřátelskými bílými stěnami, zahalenou jen v potrhaném oblečení, zacuchané tmavé vlasy jí spadaly na ramena, na její bledé tváři sídlil nepřítomný výraz a v hlavě jí vířila spirála myšlenek.

Ani si nevzpomínala, jak dlouho už ji tu proti její vůli vězní, věděla však důvod, mysleli si, že je blázen, že se dočista pomátla a že to její tvrzení o existenci mýtických bytostí je jen pouhá nesmyslná konspirace.

Byla si moc dobře vědoma toho, že za jejím zavřením do onoho blázince stojí kult Dematria, který se už celá desetiletí snaží vyvrátit všechna tvrzení o výskytu mýtických stvoření na tomto světě a takto se zbavuje lidí, kteří za těmito tvrzeními stojí.

Byla pro ně jen další nepodstatnou překážkou, které se chtěli zbavit, jen další kamínek v botě, který vyklepají a jdou zase dál, nepředstavovala pro ně nic víc, než činitelku prostého buranství, neznající nic o pravdě světa, o které si mysleli, že ji sami dokonale znají, považovali ji jen za dalšího z těch, kteří někde zahlédli nějaký záblesk nebo uslyšeli podivné zvuky a hned začali všude rozhlašovat, že magická stvoření existují.

V duchu se musela zasmát jejich obrovskému omylu, kterého se dopustili, když ji sem nechali zavřít, nevěděli totiž jednu podstatnou věc a to, že ona nepatří k těm pomatencům, co někde něco zahlédli, ona totiž doopravdy viděla všechna mýtická stvoření a spřátelila se s nimi, představil jí je sám jejich vládce, okřídlený temný démon Tenebris a její smích se nesl nocí, když se prorazil strop a ona vyletěla k hvězdnému nebi v jeho náručí.