Autor: Introvertro

Hustým lesem jenž se koupal v chabém světle měsíce, nyní zahaleného pod hustými mračny díky kterému po zemi tančilo několik strašidelných stínů okolo kterých poklidně létalo několik světlušek se prodírala dvě svítivě bílá těla jednorožců, zakrvavená čela ve kterých dříve svítili krásné rodné kameny, nyní vystřídala obrovská díra, a to pouze kvůli Šumivé Řece jehož poskoci oba bohy zmrzačili, a nyní s úmyslem zabít pronásledovali, a protože oba jednorožci zářili stejně silně jako měsíc na nebi, neměli jim jak utéci nebo se alespoň schovat, nemluvě o neustálém praskání větviček na které v panice šlapaly a zrychlenému dechu který po celodenním honu na boha větru a bohyni slunce sotva popadaly.

Vládce Trittany, nejsilnější z nejsilnějších, polobůh a nejhezčí hřebec v okolí po kterém touží všechny klisny v jeho harému, jak se tento korunovaný hlupák rád představoval a jehož by bůh větru porazil malým zívnutím, chtěl, aby se z Nezkrotné stala jeho klisna, a z jejího věrného přítele Dunivého Větru naopak jeho otrok, a proto si na pomoc povolal Sluneční kult, skupinu jednorožců kteří Nezkrotnou uctívaly, aby mu ji pomohli chytit, a mohla tak začít celá konspirace proti bohům, jež tak moc nenáviděl a kterou si už několik měsíců tiše plánoval a doufal, že se o ní ostatní bohové nijak nedozví, a k tomu mu stačilo pouze zbavit oba bohy jejich rodných kamenů které byly zdrojem jejich síly a díky kterým by se již nemohli nikdy vrátit zpět mezi hvězdy, ale jeho takříkajíc poskoci ho zradily, protože chtěli oba jednorožce pro sebe a svůj obětní obřad bohu neštěstí a otci Nezkrotné, Rychlému Sokolu.

„Takové buranství," zařehtala nahněvaně Nezkrotná, a s bolestí na srdci se otočila, a zadívala na svého milovaného přítele, jak se na poslední chvíli vyhýbá jednomu z poskoků toho cvoka a pokouší se jejich útoky odrazit kouzly svého rodného kamene, který mu visel na malém kousku kůže a dával tak klisně nehezký pohled na krutou realitu a ještě větší bolest na srdci když viděla někoho, koho nadevše miluje v bolesti kterou ona sama před chvílí zažila, a od které mu nemůže nijak ulevit, a nemohla uvěřit, že jí chce zabít někdo, kdo ji ještě včera u ohně uctíval zpěvem nádherných starodávných písní ve kterých si všichni bohové libovaly, a obětovával dary, jejichž magická síla ji i s Dunivým Větrem přilákala na Trittanu do nalíčené pasti, kterou na ně Šumivá Řeka přichystal.

„Utíkej Nezkrotná," zařehtal bolestně Dunivý vítr, když už ze všech stran obklopeni nepřáteli věděl, že jsou v koncích, a není šance se dostat ven, i když stále ještě zůstávala malá naděje v jeho kouzlech z rodného kamene, který na rozdíl od Nezkrotné, která o něj přišla ne zrovna nejlepším způsobem, a to velice bolestným vydloubnutím jemuž se ani on nevyhnul, a jen díky zázraku se jim nepovedlo vše podle plánu, a jenž stále ještě měl a jehož síla mu, i když už jen v malém množství ještě proudila tělem, z posledních sil se rozhodl použít jediné kouzlo, které měli všichni bohové přísný zákaz používat vědom, že i přesto že on zemře, jeho milovaná klisna bude v bezpečí.

Se slzami v očích sledoval, jak se okolo jeho životní lásky začala tvořit černá spirála, která jí následně obalila a vytratila se někam do neznáma, do bezpečí kterého se Dunivý Vítr dobrovolně vzdal a díky kterému si rozhněval ostatní bohy, ale jemu to bylo jedno, bylo mu jedno že bude po smrti čelit dlouhému mučení a různým jiným zvrhlostem, které očekávaly bohy kteří porušily svojí přísahu o použití kouzla smrti protože věděl, že i přesto že nyní zemře v kopytech svého největšího nepřítele, jednoho dne se opět po velké očistě jeho duše jako bůh narodí, a kdo ví, třeba se s Nezkrotnou opět setká a tentokrát jim bude láska nakloněna více než byla nyní.