Vznášela jsem se kdesi v prostoru, nedokážu říct jak velkém, či zda byl vůbec konečný, ale bylo tu teplo. To na co jsem se soustředila byl dětský smích a krásná, mladá žena jenž držela nemluvně v náručí, a zpívala mu ukolébavku. Měla jsem pocit že ji znám, přestože mi ji má… nikdo mi ji nikdy nezpíval.

„Slunko už zapadá,
Měl bys už jít spát.
Luna ti posvítí,
Nemusíš se bát.

Slunko už jde spát,
Luna má teď stráž
Zavři očka svá
Nás teď tady máš

Vlčátko malé
Chce si hrát.
Nemusíš mít strach,
Nemusíš se bát

Vlčátko z nory vyleze,
A už nikdy se nenadechne.“

V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech, jelikož něžný hlas ženy se zničehonic začal měnit ve skřípavý , už nebylo takové teplo, barva okolí ztmavla a já se už vůbec necítila jako na pohodlných mráčcích, nýbrž jako v zamrzlém rybníce, bez možnosti vyplout na hladinu.

„Copak sis nemyslela, že by tě někdo někdy chtěl za dceru?! Počkat, počkat, počkat… ty sis to opravdu myslela, hahahahaaaa, jsi ještě naivnější než jsem čekala. Ještě že jsem tě v tom lese pohodila… ne… za nic… y… hol… ssš… s…“ začal mi docházet dech, přestávala jsem vnímat a pomalu jsem se začala potápět do větší a větší hloubky.

Zhluboka jsem se nadechla a posadila, srdce mi divoce bušilo, lapala jsem po dechu. Chvíli jsem jen tak bezmyšlenkovitě seděla, dívala jsem se na své promočené oblečení které jsem si oblékla před tím než jsem šla dělat snídani a postel také promočenou potem.

…Já jsem magor, přiložila jsem jednu dlaň k čelu a tou druhou jsem rozsvítila lampičku na nočním stolku, byla totiž tma… počkat… proč je tma?! Vždyť je ráno…

Rychle jsem se vymrštila na nohy a sáhla po telefonu který ležel na na mém pracovním stole. Zapla jsem ho a… bylo 2:36, ale to nebylo všechno, na obrazovce svítil poměrně velký nápis 1.7.  Rodiče ani brácha mě nevzbudili do školy, zamračila jsem se, co to povídám, ti lidé nejsou moje rodina! Po tváři jsem ucítila téct slanou kapku, ihned jsem si ji setřela a snažila se usmát.

Posadila jsem se na křeslo vedle mé postele, co si rodiče myslely, že mě to jen tak přejde, ne ne ne ti lidé kteří mě celí život krmili lží, myslely si že stačí aby jsem nešla do školy pro vysvědčení a bude po všem, vše bude odpuštěno, rány se zahojí jako by tam nikdy nebyly, že vše co stačí je čas? Tak to se teda ohromě spletli.

Byla jsem unavená a naštvaná snad ještě víc než včera. Pořád se mi tomu nechtělo věřit, určitě to je jen jeden velký sen, i tohle je sen ještě jsem se neprobudila! Ale ne, je to pravda, já to cítím a cítila jsem to i dřív, jen jsem si asi nechtěla připustit.

Nešlo mi usnout a byla přitom tak vyčerpaná, neměla jsem jak fyzickou tak psychickou sílu se kamkoliv hnout, a tak jsem seděla v křesle, nespala, ale nevnímala a tak když začalo svítat dlouho jsem si to neuvědomovala, tak jak si člověk chvíli po probuzení ještě neuvědomuje že je vzhůru.

Dveře do pokoje se pomalu začaly otevírat a zpoza nich vykoukla brách… podívali se na mě dvě velké, zelené, oči, což je úplně jiná barva než jantarová, kterou mají ty moje. Na tváři se mému bratrovi objevil poměrně překvapený výraz. Na chvíli se zarazil a jen na mě koukal, poté se asi vzpamatoval a začal dveře zavírat.

„Petře?!“

Dveře se otevřely dokořán a brácha vešel do pokoje, na tváři měl trochu překvapený výraz.

„Ano?“
„Prosím… já“

Petr přešel od zdi k mé posteli a posadil se na ni, položil si ruce do klína a mlčky se díval na podlahu. Asi pochopil co jsem nedokázala říct, nechtěla jsem tu být sama, nechtěla jsem tu být ani s ním, ale… ale.

Seděli jsme jeden vedle druhého, já na křesle on na posteli, s rukama v klíně a mlčky pozorující podlahu, čas utíkal jak utíkal, neměla jsem tušení jestli to bylo pět nebo jedna hodina. Zakručelo mi v břiše a já byla svým vlastním tělem nucena prolomit to hrobové ticho co v místnosti panovalo.

„Něco bych si dala.“
„Už jsem ani nedoufal“

Petr s úšklebkem vyskočil na nohy.

„Mám pocit že jsem naposledy jedl před deseti lety.“

Nabídl mi pomocnou ruku aby se mi lépe vstávalo.

„Tak na co máš chuť ségra?“

Na jeho tváři zářil úsměv, ale já jen smutně sklonila zrak a vstala bez jeho pomoci.

„V ledničce je celá vanićka mangovýho sorbetu a na talíři jsou lívance… máme i šlehačku.“
„Mangového?“
„A bude celá tvoje pokud se k ní dostaneš předemnou.“
„Vyzýváš mě?“

Malinko jsem se pousmála, ta mangová zmrzlina je jenom moje, a rozběhla jsem se do kuchyně.